Člověk vs. lampa

Lampa rezonuje svojí přítomností a já jsem na ní naštvaný. Už dlouho nebyla tak drzá. Svítí mi nezdvořile do očí a vůbec si neuvědomuje, že by mi to taky mohlo vadit. Její silná 100 watová žárovka je výplodem jednoho moudrého mozku, který já ale v tuto chvíli považuji za omezený a posílám Thomase Alvu i s jeho udělátky do horoucích pekel. Světlo mi připomíná můj první pobyt u moře, výlet šestiletého chlapečka s rodiči to Itálie, blonďáčka neučesaného a nenamazaného, smažícího se na ostrém středozemním slunci, trpícího zimnicí a ohromnou bolestí, když zarudlá kůže přišla k sobě. Diví se mi někdo, že nenávidím světlo? Svítí a svítí, rentgenuje moji hlavu a moje ruce, skrze svojí kůži vidím prosvítávat kosti, jejich pevnou strukturu vystupující nad kůži. Lampa odhaluje moje pravé já, ale já nechci, aby bylo odhaleno. Přemýšlím nad petrolejkami a svíčkami a nad jejich přívětivým mihotáním.Už toho mám všeho dost a v hlavě se mi rodí ďábelský plán, který mě uspokojí a zničí to, co nenávidím. Vstávám od stolu a pomalu, aby si toho lampa nevšimla, se vzdaluji z jejího vražedného světla. Přistupuji k pojistkám s kbelíkem vody, nasazuji si gumové rukavice a gumové boty, kterým někdy s radostí říkám gumovky (vím, jsem poněkud výstřední, ale snad mě omluvíte, jsem už takový a rád dávám věcem svoje vlastní jména) a jednoduchým pohybem svých rukou uvádím obsah kýble do pohybu. Voda se šplouchnutím dopadá na obnažené pojistky a pomalu, ale jistě se vpíjí do stěny. Slaboučké zaštípání v nose mě upozorní na počínající zkrat a moje duše se začíná uklidňovat jako při meditativní hudbě. Pak to bouchne a bleskne a od té chvíle je všude tma. Jsem šťastný, jako jsem už dlouho nebyl. Z ostatních bytů panelákové králíkárny slyším hlasité výkřiky a klení, tátové nadávají že neuvidí fotbal a mámy se snaží uklidnit svoje malé potomky, kteří nikdy pravou tmu nezažili. Je to rajská hudba pro moje uši, navyklé na rámusení televizí a nepřetržité brblání rádií. Konečně jsem pocítil kolem sebe život ve tmě, která znamená smrt.