Krása motýlích křídel

KRÁSA MOTÝLÍCH KŘÍDEL

Každý má své ideály někde jinde. Někoho uchvacují krásná lidská těla, jiní obdivují nablýskané auťáky a další jsou nadšeni třeba motýly. A jednoho takového já znám. Motýli pro něj byli vším. Motýly zahrnul veškerou svou láskou. Motýlům věnoval život. Motýlí křídla ho pohltila. Bezbřeze.

Babočka, okáč, modrásek, … . Petr stál u své vyleštěné vitríny a znova a znova se kochal pohledem na svou sbírku. V duchu si přeříkával název každičkého ze svých exponátů. Sebemenší motýlek byl pro něj stejně důležitým jako ten nejmonstróznější smrtihlav. Petr motýli miloval. Oddal se jim plně a s láskou. Tento křehký hmyz s blankytnými křídly začal sbírat už jako malý kluk. Moc dobře si pamatoval jak s dědečkem chytávali motýly na rozkvetlé louce. Pobíhali vesele za nimi a když najednou některý z té tajemné hmyzí říše dosedl na květ, okamžitě se s dědečkem tiše přiblížili a mlčky, se zatajeným dechem sledovali tu krásu. Sosáček, tykadélka,  drobné nožičky a křídla. Křídla. Ta, Petra fascinovala vždy ze všeho nejvíce. Nemohl pochopit onen složitý aparát, který nejenže udržel celého tvorečka ve vzduchu, ale také byl tak krásný. Co krásný – vždyť křídla byla od samého prvopočátku světa něčím nebetyčně nedosažitelným! Něčím nebeským. Něčím božským.

Právě tato křídlo mohl nyní Petr zblízka pozorovat. Až nedávno, jakožto student druhého stupně si prvně dal dvě a dvě dohromady. Teprve až teď mu konečně začala pasovat mozaika toho tajemstvím opředeného mechanismu. Křídel. Hodiny přírodovědy začaly dávat smysl. Konečně začali probírat motýly a Petr měl možnost dozvědět se víc o své lásce.

„Tak děti“, vešla jednoho pěkného dne paní učitelka do třídy, „dnes si budeme povídat o motýlech“. Byl to jeden z těch prvních jarních dnů, kdy rukavice už můžete nechat doma a sluníčko už vesele hřeje, ale stále to ještě je na svrchník a teplé ponožky. Pro Pavla to nebyl jen jeden z jarních dnů, pro Pavla to byl den kdy si konečně budou povídat o motýlech.

„To, co nás na motýlech udivuje, není nic jiného, než jejich křídla. Bez nich by byl motýl jen váleček a šest nohou s tykadly. Ale to motýli nejsou, nejsou to batolící se válečky, křídla jim dala krásu a umožnila ovládnout vzduch mnohem dříve než lidem,“  pravila paní učitelka a rozhlédla se po třídě. Žáčci napjatě naslouchali.

 Petr si poposedl na židličce. Jeho zatím ještě dětská, jemně vykrojená ústa byla lehce pootevřena úžasem. Poslouchal pozorně a natahoval svůj drobný krček, aby mu neuniklo jediné gesto ani slovo paní učitelky. Hltal každé její slovo a dychtil dozvědět se víc.

„Krása motýlích křídel neslouží k tomu, abychom se potěšili pohledem na ně. Pro motýly mají tato křídla (mimo létání) spoustu jiných životně důležitých funkcí. Někteří  motýli je nepoužívají všechny, to většinou proto, že by to nešlo, a ten zbytek není dokonalý jako ostatně nikdo z nás. Barvy křídel závisí na povrchu křídel motýla.“ paní učitelka pokračovala dál svým milým hlasem ve výkladu. Zdálo se, že malí studenti jsou látkou skutečně zaujati. Na jejich tvářích se zračil úžas. Paní učitelka chtěla, aby děti měli motýly rádi stejně tak jako malý Petr.

„…motýli mají křídla přizpůsobena tomu co dělají a jak je využívají. Vezměte si taková malá křídla dlouhozobek až po obrovská křídla bource hrušňového. Dlouhozobky mávají křídly tak rychle, že jako kolibříci sají nektar z květů za letu. A bourec zase majestátně plachtí vzduchem, k tomu jim šupinky pomáhají také - a to tak, že se pod ně dostane vzduch a motýl může snáze letět. Koneckonců latinský název těchto šupinek dal jméno celému řádu motýlů – Lepidoptera.“

Petr už nenaslouchal své oblíbené paní učitelce přírodovědy. Petr už dokonce ani nebyl ve třídě se svými spolužáky. Stále seděl ve své lavice, stále si kinklal nožkami dopředu dozadu, ale duchem už byl úplně jinde. Teď už byl zase mezi motýli. Proháněl se na louce a všude okolo létali ti malí křehcí tvorečkové. Petr je měl rád a oni měli rádi jeho. Kéž by to viděl dědeček, pomyslel si pěkně Petr a natáhl ručku, aby se jednoho z nich dotkl.