Kapky deště

Kristýnka

„Nejdůležitější člověk v mém životě? Má první láska.“

„Pověz mi něco o ní.“

Je večer, po ulici už nikdo nechodí. Stromy tančí, déšť se vypařuje, mizí. Vítr něžné fouká, opírá se do větví. První dějství právě začalo a úvod vede ke zdárnému konci. Alespoň prozatím, na kratinký čas, se to tak zdá být. Právě tato chvilka je přeci nadějí, pro kterou se člověk nevzdává. V centru scény se nachází moc hezké děvče – dlouhé hnědé vlasy, veliké modré oči, zamyšlený výraz. Je velmi plachá. Snad právě proto ji její milý nazývá myškou.

„Něžná, milá, hezká, zajímavá a tajemná jako hrad v Karpatech?“

„Chytrá?" Zvedla svůj zamyšlený výraz a pohlédla na něj.

Zasmál se a dal jí ruku kolem ramen.

„Především skromná.“

Pořád si ho prohlížela. Byli spolu teprve první měsíc a ona měla pocit, že nikdo jiný zkrátka neexistuje. Jen oni dva, v prázdném prostoru, v ničem. A sama se divila, jak je ta nicota krásná.

„Kdo je nejdůležitější osoba pro tebe?“

Chvilku mlčela, rozmýšlela... „To bys nepochopil.“

„Já se také přiznal, tak se pochlub.“

„...Pán Ježíš...“

Nenápadně se usmál a zajel jí rukou do vlasů. „I přesto tě mám rád.“

Déšť pomalu překonává svou bariéru a již se dotýká vytoužených dlažeb. Aplaus, způsobený kouzelným dotykem kapek a chodníku, a následné roztříštění vody na miliony kousíčků konstantně roste frekvencí i hlasitostí a způsobuje tím značnou motivaci šednoucím mrakům. Tanec stromů se stává až odvážným ve své energičnosti.

„Co sleduješ, myšičko?“

„Stíny.“

„Co na nich?“ Zeptal se trochu protivně. Nemyslel to tak a ona to věděla.

„Vidíš tenhle stín? Vypadá jako tanečnice. A ten vedle ní jako by se skláněl.“

„Romantika.“

Na chvíli se odmlčela zaujata nenadálým nočním představením.

„Milují se.“

Začala se smát. Smíchem, který léčí.

„Každý vidí, co chce vidět.“ Pohlédla na něj zamilovanýma očima. Byl pro ni všechno. Jeho oči, vlasy, ústa, každý pohled, každé slovo, pohyb, cokoliv. Cokoliv co bylo jeho nebo se ho aspoň trochu týkalo, to milovala. Jmenoval se Michal. Měl delší vlnité světle hnědé vlasy, vysoký, modré oči. Vypadal trošku jako beránek.

„Díváš se na mne, jako bys mě chtěla vidět.“ Mrkl na ni. A ona chvilku nerozhodně rozmýšlela a pak mu dala rychlou pusu. První pusa, kterou mu dala.

„Mám tě ráda.“

„Já tebe taky, myšičko.“ Šťastně mu položila hlavu na rameno. Už dlouho si nic nepřála tak, jako aby se stalo toto...

Jeviště tanečního představení jakoby pohasíná pod stále intenzivnějším náporem deště. Zbarvuje se do tmavé barvy mokrých dlažebních kostek. Vítr, ač stále o stejné síle, dodává scéně naléhavost a listy jakoby se rozezvučily ve své podstatě. Osvěžující voda padající z nebes oblažuje, obohacuje, voní, ale i studí.

„Myšičko, nechceš jít k nám? Prší.“

„Ne, ne, teď je mi dobře.“

„Zmokneš, nastydneš a umřeš mi na zimu, pojď.“

„Neumřu.“ Usmála se a zůstala sedět s hlavou na jeho rameni. „To je to poslední, co bych teď udělala.“

Ach, má drahá Kristýnka... úžasné stvoření, báječná bytost, tak krásná, hodná a... plachá. Pokud bylo jen možné nějak si ji udržet, pak chci znát ten způsob jak. Jediná osoba, v mém okolí nezkažená dobou. Tolik se tehdy bála a já dnes vím, že to poslední, co bych si býval byl přál, by bylo změnit ji, její nevinnost, povahu, osobnost. Právě ona, má milá Kristýnka, mi jako první ukázala, že má smysl bojovat za život. Že na světě ještě je nevinnost, není vše jen tmavé a ztracené. Kdybych ji jen směl znovu potkat, všechno bych jí řekl, omluvil se... Ne. Kristýnku už nikdy nepotkám. Uletěla jako malý vyplašený ptáček. Můj první anděl, má něžná Kristýnka.

Za svitu pouličních lamp je vidět pomalu usychající dlažební kostky. Vítr se jen slabě opírá do větví stromů, ze kterých ještě tu a tam spadne nějaká kapka. Tmavou ulicí se začíná linout po dešti čistý, ostrý, jarní vzduch, poslední důkaz večerního deště.

---

Tereza

„Kdo vlastně jsem? Je mi dvacet sedm a vím toho sama o sobě tak málo.“

„Ještě ti není dvacet sedm, Terezko.“

„Odchylka dvou dnů nic neznamená.“ Minutu se odmlčela. "Nic o sobě nevím. Znáš mě?" Ležela vedle mne na posteli a dívala se na mne svýma zelenožlutýma očima. Na sobě krajkované khaki spodní prádlo značky Marks&Spencer. Za ty tři roky jsem o ní věděl docela všechno. Oblíbenou vůni, chutě, velikost podprsenky, sprchové gely i její každoroční narozeninový splín trvající přibližně dvacet dní různě rozložených v měsíci před a po onom slavném okamžiku oficiálního růstu.

„Znám.“

„Vyprávěj mi o mně.“ Přetočila se na bok do pohodlnější polohy a zaujatě si mě prohlížela. S měděnými kudrnatými vlasy, lehce namalovaná, půvabná a přitažlivá jako vždy.

„Jmenuješ se Tereza Holubová, bydlíš v Karlíně. Okno máš směrem na východ – to kvůli slunci, aby tě lépe budilo – ačkoliv tvrdíš, že je to z čistě náboženských důvodů. Mimochodem věříš pouze v sebe sama. Bydlíš v pátém patře, řidičák nemáš, neudělala jsi zkoušky, protože jsi nabourala do...“

„To, že jsem srazila pár dopravních značek o mně přece nic nevypovídá!“

„Ale ano, něco přece.“

„To mě ale nezajímá. Řekni, jaká jsem.“

„Jsi krásná, inteligentní, zkušená, pracovitá, bláznivá, ale v zásadě racionálně smýšlející. Jsi chytrá, čistotná, otevřená, dobromyslná...“ Začala se smát a tím přerušila tok mých myšlenek.

„Nejsem žádná světice.“

„I to jsem o tobě zjistil.“

„Vyprávěj dál.“

„Nesnášíš vanilkovou zmrzlinu, ale miluješ čokoládovou. Štítíš se škvorů a podobné havěti, nejoblíbenější barva je zelená. Dá se o tobě tvrdit, že jsi věrná, už jsi to se mnou vydržela tři roky.“ Podívala se po mne vyzývavým pohledem.

„Přitažlivá, svůdná...“ Políbila mě.

„Kdybych někdy byla takovou, jakou mě znáš, nebyla bych už dávno bohatou prohnanou mrchou někde tam nahoře?“

„A nejsi?“

„Snad.“ Pobaveně se mi otřela o rameno.

„Jsem ale stará, Michale. Nevadí ti, že jsem stará?“

„Tři roky nejsou dost dlouhá doba, aby někdo zestárl. Natož pak ty. A nejsi o tolik starší než já, aby bylo na místě si zatěžovat hlavu věkem.“

Usmála se. "Potom si ji tedy musím přestat zatěžovat.“

Věděl jsem, že den poté se opět zeptá na nějakou podobnou otázku a bude se chtít ujistit, že je stále takovou, jakou má být. Ale její osobité kouzlo, půvab a zákon přitažlivosti vítězili nad jakoukoliv nepohodlnou vlastností jejího charakteru.

„Mám třetinu života za sebou a vlastně se nic nestalo. Nevím kam dál, co dělat. Promiň.“

---

Veronika

Je to malá holčička. Byla to malá holčička už tehdy, když jsem se s ní poprvé potkal v jejích čtyřiceti letech. S pletenými culíky, vykulenýma očima a hlavou plnou ideálů o tom, že svět nakonec stejně není tak špatný, že se jistě jednou dobere správného konce. Tak jako v pohádce přijede hrdinný princ na bílém koni a uvede vše na pravou míru. Ona se pak stane princeznou a od rána do večera se bude cpát bonbóny a bílou kávou.

Byla střelená a já jí to vždycky říkal. A žádné lidské nebezpečí, žádná pohroma či úraz, dokonce ani děti a nesmírné utrpení s jejich příchodem, nic jí nedokázalo její ideály vzít.

Zamiloval jsem si tuto její naivitu, ale nikdy jsem jí to nebyl schopen říct. Snad proto, že byla vdaná. Snad pro její rodinu. Snad pro její upřímný pohled zůstala moje veliká láska pouze platonickou.

Nikdy na mne nepomyslela víc než na kohokoliv jiného, zatímco ona mi zosobňovala štěstí. Nikdy mi nevěnovala více než pár pohledů, zatímco já jí skrytě obdivoval den co den. Ale jednu věc pro mne udělala ráda. Krůček po krůčku, vteřinu po vteřině, kapku po kapce měnila můj život k úplnému obratu.

Sbohem má drahá Veroniko, ať tě štěstí provází.

---

Poslední kapka

Je večer, nikde nikdo, jen tmavé, unavené dlažební kostky se chystají na očekávaný noční déšť, chladnou úlevu po celodenním stresu. Lidé už se vrátili do svých domovů a stromy se připravují na večerní premiéru. Místo pro čestného hosta je již dávno obsazené a napjaté očekávání se mísí s houstnoucí mlhou, impozantním trikem neznámého osvětlovače.

První kapka spadla. První pohyb něžného stínu, první dotyk s protější omítkou a závěrečná scéna se právě odstartovala. Divák, čestný host, muž sedící na lavičce, zaujatě sleduje dění v blízkém jevišti, aniž by si uvědomoval, že on sám je hlavní postavou dnešní hry.

Na konci ulice se objevila malá, drobná postava, a pomalými kroky se přibližuje k zatím nepoznanému cíli. Krok, kapka, pohyb, krok... Stanula před danou scénou a pozorovala známého - neznámého herce vprostřed všeho dění. Pocity nostalgie, emocí, naděje, vzpomínek, vše splyne v padajícím dešti a ona, zmatená, odhodlaně vstupuje do nepoznaných vod.

„Znám vás?“

Jejich pohledy se střetly. Veliké modré oči se na sebe dívaly a nacházely v sobě něco blízkého.

„Ne, to není moc pravděpodobné.“ Odpovídá zamyšleně a neodtrhne oči od ženy, která v duši zůstala navždy slečnou.

Stromy se ladně naklánějí jeden k druhému a nechávají se oblažovat kapkami deště. Tiše šeptají líbezné písně, které znají již od dávných dob. Dotyk dlažeb a vody způsobuje rytmické úhozy, neodvratně patřící k celému představení.

„Musím vás znát. Určitě jsme se už potkali. Kde bydlíte? Kde pracujete?“

Zkoumavým pohledem si prohlíží známého muže, který s něžným úsměvem jí oplatí všechny milé myšlenky.

Samozřejmě že ho znala. A znala ho velmi dobře. Ale ani to se nevylučuje s možnou změnou, která může nastat. Každý, každičký člověk se jednou může obrátit a jít jinou cestou, než kterou celý život šel. Ať je to sebevětší rozdíl, možnost volby vždycky máme.

„Jsem mnich.“

Za svitu pouličních lamp je vidět pomalu usychající dlažební kostky. Vítr se jen slabě opírá do větví stromů, ze kterých ještě tu a tam spadne nějaká kapka. Tmavou ulicí se začíná linout po dešti čistý, ostrý, jarní vzduch, poslední důkaz nočního deště.