Dopis Anežce

v Litovli dne 20. dubna 2007

Neznámá Anežko,

 je tomu asi měsíc, co se mi dostala do rukou Vaše fotografie a nyní jsem se odhodlal Vám napsat. Možná jste tímto úvodem trochu překvapená, ostatně těžko mě můžete znát. Já mám ale pocit, jako bych Vás znal celý život, jako bych s Vámi žil odmalička. Teď už nejspíše nejste pouze překvapená, ale i vyděšená, já si ovšem nemohu pomoci.

Anežko, asi Vás miluji. Prosím, neodhazujte po takové drzosti můj dopis, byť je to to jediné, co si nyní zasloužím. Já ale opravdu nemohu jinak, dokonce i teď mi leží Vaše fotografie na stole a já od ní nemohu odtrhnout oči. Sedíte pod rozkvetlým stromem, zřejmě třesní, a rukou si přidržujete neposlušný slamák, druhou rukou si tisknete otevřenou knihu k hrudi. Ach, Anežko, už při pouhém spojení běloby padajících lístků s vaší alabastrovou pletí získávám dojem, že nekoukám na lidskou bytost, ale na anděla, který sestoupil mezi smrtelné. Pohled, kterým koukáte do fotoaparátu (Skutečně je to co mám před sebou fotka? Není to ztracené dílo dávných milenců múz? Opravdu může existovat taková nádhera ve světě odsouzeném k zániku?) krutě a zároveň útěšně tiskne mé srdce. Odpusťte mi, hovořit o kráse Vašich očí je ode mne odpornou svatokrádeží.

Tento výjev se mi nemohl dostat do rukou náhodou, spíše jde o krutou hru osudu, nelítostného hráče. Proč, proč? Tato otázka se mi stále vrací. Jak převracím tuto fotografii, tuto zapomenutou stranu Bible, stále dokola čtu písmo které jste zanechala na jejím rubu. Má ještě můj život smysl, když vím, že mi neodepíšete? Jsem červ, jsem nikdo proti Vám, já vím. Anežko, dříve bych nevěřil, že k Vám tento dopis kdy doputuje, teď už ale nemám nic než víru v zázraky, neboť zázrak je to poslední co mě může zachránit. Představuji si, jak rozlepuji obálku a čtu dopis od Vás psaný stejně něžným písmem, jaké se skví na oné proklatě požehnané fotografii. Stejným písmem, jaké tu přede hlásá – Agnes Heine, Littau Stadt – 27. Oktober 1895 A.D.

S nejhlubší úctou Váš

Petr