Dětinská hra na osudový okamžik

Otevřel jsem si druhé pivo a vychutnával si otupělost po poněkud přežraném obědu. V kombinaci se zbytkovým alkoholem z noci to sice už není nejhorší, ale je to málo. Málo na to, abych nepřemýšlel o hranici mezi odmítnutou netrpělivostí a zbabělostí. O hranici mezi nevěděním a neschopností jednat podle toho, co víš. 

Málo mně milovala. Málokdy jsem měl pocit, že je to moje holka a teď už má málo času na to, aby to napravila. Je to mimořádně hloupé, ale vím to dokonce přesně. Je to tři čtvrtě hodiny.

Bylo děsivě málo okamžiků, kdy jsme chtěli jeden druhého držet za ruku ve stejnou chvíli. Jeden z nás občas chtěl, ale většinou právě proto nechtěl ten druhý. Teď já chci držet za ruku Ji a cítím, že ona nechce. Aspoň ne teď. To je to ale dost velká škoda, protože už Jí zbývá jen třicet pět minut.

Je to víc než směšné, ale netrpělivý člověk potřebuje aspoň nějaký pevný bod. Můj pevný bod jsou čtyři hodiny; zbývá dvacet minut.

Slunce se mi dere do pokoje přesně tím oknem, kterým dopadalo na naše těla, když jsme oba cítili, že už to není šukání ale je to milování. Vlastně nevím, kde se to zvrtlo; bylo to krásné.

Zbývá patnáct minut, pustím si nějaké její písničky, pořád mám rád její hlas, pořád mám rád Ji. I proto za patnáct minut pořád zůstanu jen na půli cesty. Berme to jako psychologický experiment. Ale houby, je jaro a to není doba, kdy netrpělivý člověk vydrží déle než týden bez sexu.

Jsou čtyři hodiny a musím mít aspoň nějakou sebekázeň. Vytáčím telefonní číslo, které není Její.