Přiveďte další obviněné/ Pan Prokurátor po deseti letech

varování: postrádá pointu

Přiveďte další obviněné !!“ „Aach, milost, milost pane prokurátore…, boží slitování…“, neslo se s ozvěnou kamenným sálem. Vznešený pan prokurátor byl postarší obtloustlý pán, vysoký ne víc než takových 175 centimetrů mající na sobě fialovou róbu s krajkami. Patřila k němu sytě černá kudrnaté paruka, kolem krku měl zlaté řetězy, na rukou stříbrné prsteny vykládané diamanty a safíry, jeho znuděný výraz vyzařoval do okolního prostoru silné charisma osoby mající ve svých rukou osudy. V sále byly přítomny stráže knížete pána, které obviněné násilně přitiskly k zemi na kolena, z jejich výrazů čišela radost a strach zároveň. Po stranách pana prokurátora seděli na dubových stolicích vysocí církevní hodnostáři, jejich vzezření nápadně připomínalo výraz a osobnost pana prokurátora, hloubavě si s pocitem jakéhosi zvláštního zaujetí prohlíželi obviněné, ten po pravici si každou chvíli kousal a olizoval rty, měl jakýsi zvláštní tik,už se nemohl dočkat dalšího vývoje situace. Ten po levici s pobaveným výrazem a smíchem něco šeptal do ucha pana prokurátora, přihýbajíc si přitom z dřevěné číše plné sladké medoviny. Pan prokurátor se zašklebil, nahmátnul na stole svůj tuplák plný lahodného piva, které do sebe v rychlosti nalil. Když si přes celý sál nahlas říhnul, jeho tři brady poskakovaly, jedno oko přivřené, druhé jakoby vyhlížející nějaké zpestření, pobavení. Svůj pohled zaostřil na dvě špinavé osoby klečící v prachu na zemi, stráže z nich nespustili své pohledy. Starý vrásčitý muž s mladou dívkou, ještě téměř dítětem se očividně chvěli a děsili dalšího vývoje situace, svým zrakem bázlivě mířili do země. Celý sál se ocitl v očekávání, na tahu byl pan prokurátor. Ten vstal ze židle, jakoby se podivil a pousmál a nalil další tuplák vychlazeného piva. Uchopil ho do levé ruky, v pravé třímal hůlku zdobenou stříbrem, sestoupil po dvou schodech ze stupínku pohled stále zaostřený na bytosti v prachu. „Vy Lumpové, zločinci, zloději tak vy odmítáte přijmout robotu na svatých statcích našeho knížete pána Viléma ?!!!!, hmmm,..”, zaburácel náhle hlas, hněv doprovázející silným úderem hole o zem .. „ Nemáte sebemenší …achh glo glo glo.“ , zaskočilo náhle panu prokurátorovi, kašlal a sípal hněv. „Mm fgd my mmáme hladd aa “„ „Dost už!“ , projevil se pan biskup po pravé straně židle pana prokurátora, bylo vydět jak namáhá svůj mozek a usilovně přemýšlí. „Navrhuji, hmmm, co takovýh, ehmm, dvacet let, dvacet pět ?“ Na tváři pana prokurátora se náhle rozzářil úsměv jako sluníčko, spokojeně kývnul na svého rádce a vyprázdnil další tuplák, zvažoval a hlavou kýval ze strany na stranu. „To by nám immponovalo,.ehmm?“, natočil své ucho na pana reverenda sedícího po pravé straně židle pana prokurátora. Pan reverend spustil svou ódu. Ach ta holota líná dnes časy temné snědý vřes do práce se milánkům nechce trest čeká, né však malý, těžce pracovat na panském třeba jest vrchnost vyžaduje krutý trest z porušení poslušnosti plémě do temných žalářů do snědých děr do stok kde krysy a špína líná do doby nápravy a vystřízlivění bez krutého potrestání nit života dále nejde toto je má rada, pane rever. .. ehm, pane prokurátore „Výborně, výborně skvělé, ta vznešená slova mému uchu lahodí jako když zlaté jablko ze stromu trháme, výborně, výborně“, nadšením poskakuje pan prokurátor dlaněmi hlasitě tleskajíc, pohledem vyzívaje všechny osoby v sále k uznání a aplausu. Dokonce i stráže jsou nuceni uvážlivě aplaudovat reverendovu výstupu, souhlasně pokyvujíce hlavami. Pan biskup s respektem panu reverendovy nalije džbánek vzácného francouzského vína starého ročníku, připijí na zdraví pana prokurátora a na kdoví na co ještě. Gestikulují, vyhlížejí, baví se situací, co se bude dít. Na tahu byl opět pan prokurátor. Když v tom stařec klečící v prachu zaúpí:“Milost. Milost, mi nechtěli pana knížete Viléma o statky připraviti, jen bída a úzkost nás na scestí...“ „Přiznávají svou vinu,“, přerušil vznešený milostpán v centru dění nuzáka onoho, “třicet let vězení v nejtemnějších sklepeních Vilémových, chodbách věků.“ „Panna Maria si jistě spravedlnost také žádá.", přihodí si pan biskup. „Stráže, slyšeli jste přece pana prokurátora !!!, odvést tu holotu pryč z dohledu.“, pan reverend nakáže, udiven nečinností stráží a s pocitem síly a uspokojení. Strážce hrubě starce vytáhne ze země za ruku a táhne ho k východu. Druhý se chopí dívčiny nešťastné a vleče ji k východu. V tom se pan prokurátor zarazí, na tváři opět úsměv od ucha k uchu „Té holubičky je škoda pro žalář, temné kobky a sluje drakovy. Je jak můj safírový prsten a víno z mých sklepů, jako mé nejvzácnější perly v pokladnici.“, vysouká ze sebe milostpán vychutnávajíc svou vznešenou mluvu, poslouchaje uznání na svou stranu. „ Toto poupě do mé komnaty zaveďte vše potřebné připravte a nachystejte“ Církevní hodnostáři v pozadí s porozuměním přikyvují, usrkávaje cenné francouzské víno. Stráže bez skrupulí vykonají svůj rozkaz, pan prokurátor je v sedmém nebi, posadí se na svou židli. Sálem se ozve mohutný hlas:“ Přiveďte další obviněné!“, zní ozvěna. Pan prokurátor se zašklebí a vyprázdní další tuplák lahodného piva. Pan prokurátor po 10 letech Bylo nebylo, jedno království. Mezi hvozdy, lesy a loukami, pod kopcem a hradem se čtyřmi věžemi, mučírnou a soudní síní uprostřed byla ona obydlí, panská pole, robota, prostý lid a panstvo žijíce v soužití nerovném. Pan Vilém vládl tomuto kusu světa, kralevic nejsvatější. A ano, na jednu osobu bychom NEMĚLI nechat zapomenout, pozorní z lidí jistě už tuší, koho mám na mysli. Pochopitelně, pana vznešeného prokurátora přece. Vydáváme se na pouť z podhradí, procházíme velikou hradní branou. Od soudní síně uprostřed nás dělí jenom pár stop již, nahlížíme oknem do onoho slavného sálu. Ano, ano, ozývají se z něj ale zvuky, tomu by jeden zjasna nevěřil. V sále se cosi kutí, hostina je na programu dne, jen se podívejme. Kolem velikého těžkého dubového stolu jsou vidět jakési stíny, barevné pečeti v opilství, křesťanský slang v řevu hyenismu. Délka stolu, takových pět sáhů, ne víc. Vznešení jemnostpáni v rozpuku euforického primitivismu do sebe lejí korbele medoviny, pivo za pivem, víno nevyjímaje. Dávají si do nosu, až běda. V čele stolu sedí ten nejvznešenější, nejodpornější. Však všichni již vědí o koho se jedná, náš starý známý, pan vznešený prokurátor. Jeho vzezření se od našeho posledního setkání nějak změnilo, vrásky na obličeji se vyjevily, zub času na tomto osudu přimaloval svůj hněv, ach to prokurátorovo prasečí chování. “Doneste vy lotři tu pečeň, hodujme ..nms ! Biskupe,… nalej mi ! REVERENDE. “ Reverend podepře svého nadřízeného, váha jeho se od posledního shledání zdvojnásobila. Dvojice padá do prachu v záchvěvu, šplouchnutí o zem a polité svršky medovinou a vínem prosáklé, smích, řev, burácení hromu v podhradí. Spustí se liják, sto dní prší jako z konve. Tu se otvírají velikánské dveře, sluhové na podnosu obrovského opečeného jelena nesou, pečeň vyžádanou přinášejí. Biskup, kněz a lichvář zdejší se bezmyšlenkovitě vrhnou vpřed, svýma mastnýma rukama konzumují, hltají. To hnusné škytání se ozývá, radši o tom pomlčím. Pan prokurátor, stále ještě se válejíce v prachu náhle jelena ucítí, natáhne po něm svá chapadla, funíce se vrhne po své kořisti. Spatříce ty tři konzumující jeho zvěřinu , vrhne se vztekle na ně, s pocitem nenávisti, nepochopení, škrtit, dusit, rdousit. Třeba ztrestat ty co jeho pečeň bez dovolení okusily. Ty tři přežijí jen díky velikému štěstenství, mlsnému hrdlu pana vznešeného. “Kuchaři, ten jelen je nedopečený, ke mně, KRISTE PANE!!!”, burácivé basové hřmění doprovázející liják z podhradí. Lichvář, nemohouce dýchat z důvodu zavalení panem prokurátorem hodí okousanou kost smečce loveckých dobrmanů v koutě sálu, hladová psiska se o tu hnusotu porvou, krev teče proudem. Zahřmí, sál je prosvícen jasným bleskem.

---