přízemí

paletou modravé záře jsem dostala po nose a utřela si prapor do líné louže

záhyby dní proudí kolem

davy

nesnesitelná prudkost zjemněle vykající neznámým tvářím

otáčí lživé obrazy směrem k nim

ti

umdlévají pod rouškou z kapradin a vonících listí jablek

vylouhovat se v potemnělém lese šepotů

blouznit o dálce barevných olejů

rozhodla jsem se pokynout jim a přijmout hnijící lógry hrnků bez uší

někdy přijde čas říct opravdové věty a polknout jejich význam v nastalém tichu

plivnout do kruhů v louži všechnu sílu odmítat neměnné

když mám čepici malíře jsem jím a oním?

ztráta se počítá od roztrhaného plátna

když ale koušu do nití své košile ulpívá mi na rtech jen touha nevyřčená tedy neexistující jako je okno pootevřené polovičaté

z trní se ozývá sýček a neznamená to nic míň ani víc

jen lasička se lísá v odemčeném rouchu někam dál

paletu vyhodit a netknout se nebe ani stropu

stopa chládne jako celistvá je chuť stoupat a nedívat se kam