Písmák rám
tíhoumi rostou vlasyvšechno, co cítím, proudí kolem jako obrázkysítem proházenéneutuchající v poznánía poznávánía čeho vlastně.
bílé ve mně
svítím do tmydosud nespálené kousky doutnajířeřavé uhlí ve vlasechsůl v očíchuž necítímohluchlá jsem domovem.
Tvé oči jako by byly ve sněhu
cukr v očích po něm neoslepneš zhmotní se ti sny všemu stačíš jsi sladká jako tvoje slza taješ jako horké mléko má malá holčičko.
jak voní sklo?
steny nocibez klíčů a cihelbeze zvukůrostou mi ve vlasechjsou to jen slovatichá a nahá jako očirozpadají se dotykemjsi můj pohlednamísto významuje skloodrážející to, co nenía nikdy nebylovypadls mi z rukoupevných a horkých jako senvoní vůbec.
Marie
s úctou před památkou svatých
si hraju na Marii
moc mi to nejde
a všechno se mi zdá
odjel jsi do velkého města Prahy
hladím tvou vůni v peřináchnezůstane z ní jediná nitcelou noc budu tichounce drkotat zubybudu se třást jako bych jen sladce snilanebudu poznat jako to dělávají vílyzmizím ve svém malinkém třásnutípokrytá jinovatkou podzimudeštěm vyhlazená na alabastrproměněná ve spící zkřehlé zvířátkohladím tvou vůni v peřináchnezůstala z ní jediná nittak už zase přijeď . ano. z toho velkého velkého města.
kdyby šlo jen zpívat
když mi zhasnou očia uléhám pod svá křídlatoužím ležet v kolejištinehýbat se dojetímbýt zavřená v kleci sílyrozjet se spolu s větremuši mít plné skřípání kolejí plné až z něj rostou květiny a svou vůní omračují ptáky v letunádražní hala dýchá tolik lidítolik čekajícíchtolik očekávánív očích mají hodinky bijí na poplach odvracejí se od nich touží vlastnit čas oslepit své oči a stisknout je v dlani čas neexistuje čas jsem jákdyž zhasnu a nepohnu se dojetím je tu jen vlakmá křídla uvízla v kolejištispoutaná volnost souzní v kolech točících se v mých očíchnádraží ztichlouž slyším jen soumrak.
probuzený sen
louče nociv ohlávkách stínůdýchají tmumlží se koncilouče nocihrají menuetna pozadí dnuvstávají světlemoddechují zvolnalehounkými kroky vstávají vstříc snumůj den je v mlháchzakrytý plání spánkuotevírá dveřevržouvržoudýchajíjako jákdyž se mi v touze táhle a dlouzeobrací den v tmulouče nocimizí jemně v dálceještě je cítím na řasáchlouče nocivzdalují se touzežijí jen bytímpouhým a tolik jasným žitímv mlhavém lesklémsnumlžícím se světlem.
zavřené moře roku sedum
bílé stopy na kůžia jemné šupinky tvých očínoční procházka spáleništěmvřava vlnobití tak klidnátéměř neslyšnázavírám se před ní do tebepísek za nehty a ve vlasechvypráví drobné příhody každodenních cestztratil ses mi ve stínuspálená ne bolestí ne smutkemne záštíspálená sluncema vykoupaná v osoleném mléceto nejsou slzyto jsi ty kterého vidímkdyž se rvu se svými snytak zuřivě jako když mi tě vzal vítrchci už jen šumět ve vlnácha polykat pěnu nocísnystejně tak živé jako leporelostejně zmačkané a zašlémoje snymá teplá plastelína v dlaních.
ztracená s medem
zmuchlaná se nořímz plástveporouchaná medemobalená nebemjsi čidlona pár písmeneknořím se dál v tajemstvích slabikjsi mouchaletící navenek ale dýchající zevnitřmé vlasyslepené létemvyzdvihují řekypachtící se sny do oken oka mžikůmé rytmy ve vlnách ztrácí směrubírají se po horách ve sněhu zetlelémshnilá jablka koušu jakoby nicnecítím pachuť stoupámstoupámže mě nevidíš. už ano. draky kroužím papírem spoutanáprotože chcivodím na provázkusvé veřejné větyjakoby samozřejměsoukám se do sukní prachu a foukám a kýchám pod dojmem radosti ale už nemůžu směju senedusím sejen si broukámsvětlem se brouzdámvidíš mě. uvidíšvidíšprávě teď a teď takya zítra co teprve zítratělem se provážema uletíme s křídly půjčených od mrakůsetmělých soumrakůztracená s medem uslyším co skape z okenbez záclon.
bílý prach tancem odvátý
uložila jsem se do soukolí uvízla jsem mezi kolyověnčená jasmínemv prachu tancem odvátémvoním jako omamná mast loudící davy k nástupůmovace táhnou okolo jako vozy s koňmibeze zvukujedoujedoutryskajíkopyta v pohybu klesají koňská chřípíneslyším nicjen šustot křídel v mých očíchneslyším nicpředstavuji si rytmus bílých perutípohyb tanec soukolí semletého prachuztrácím se v čirém pískuzasypaná mlčím jako ustupují horytočím se dokola kolem otáčím hlavou tak bolestivě jako křik racka píská v uších hluchotyuvízla jsem mezi kolyrytmem rukou uhnanájasmín tak slastně voníjako slunce co už netančí.
do rohu se nedá schoulit
sypu rozmarýnkukoření holých zdído rohu se nedá schoulitneobalí mě je příliš těsný a tvrdý příliš tekoucí časem po pravidelném směru hrotův pokojipocukrovaná omítkoubez hnutíbez dechubeze všehosedím si zakloněnásypu rozmarýnkuposlední logické pohyby prstůjediný výrok opodstatněný bílým smyslem oprýskanostimého čela s vyzděnou vráskouútočím beze zbraní na prázdný prostor plný přímek a tenkých viditelných zcela jasně nahmatatelných liniíbiju se do prázdna do ticha bez pohybu v rytmu celkuvrážím si do ramendo rohu se nedá schoulitjá vímjsem to já kdo zavazí ve čtyřech stěnách mého těla.
náruče
jsem zase taková jako když mi spadla lžícedo polévky z medunevzala jsem si zpátky vlasy polila jsem je jahodamimusí uschnoutjsem zase taková očima se mi prochází barvyzase je nevidímnení nica už vůbec nejsou plody stromů.
figurína
zabalená vlastní kůží
ležím
rozseknutá balvanem
úpí na mě obrovský a mokrý od soli
mám rýmu a Ty u toho nemůžeš být
chybí mi dechu
soukám se z peřin na bílý vzduch
jsem komtesa a ta spí vsedě
v dlaních mačkám nastříbřené prázdno
čekala jsem
nepřišla kdyby snad přišla, uřízla bych si kousek nehtu malíčku a zasadila ho do promrzlé hlíny vyrostla by z něj mohutná síť a začala by řádit parkem opařená štiplavou zimou vstříc hradbám obrotlých kamením rozdrtila by mraky stisknutím oblohy mezi provazy rozřezala by tváře ptákům z nenávisti k andělům rozkousala by žíly větvím mízou potřísněná bílá spoušť tichá jako zima na řasách rozedrala by svá oka ostrými hroty laviček plných zamrzlých milenců s pohledem výš a dál roztrhala by se ze zlosti úzkostí nad tím že je tady sama nepřišla a kdyby ano spolykala bych ostré nehty a nadechla se volněji.
***
v dlani ústřižek s písmeny rozmazanými jako vodovky po tvářichtěla bych se ti slepit ve slovoa říkat se potichu potichoučku jako světýlko obalená v inkoustu rozpila bych se v tvém objetí bříšek prstůchtěla bych se prohnout jako skládačkaa dávat smysl jen tím že jsemsama samostatná jedna jedinápísmeno opsané bez podpisuchtěla bych se otisknout do stop ve sněhu a zůstat tam černá na bílémsama samostatná jedna jedinávonět novinovým papírem hřát jako punč v dlani rukavicechtěla bych proměnit se v moji část a dát se jen tak každodenně do očí tobě.
stýskání pro Anetku
šla do ložnice
a položila si hlavu do klína
do náruče
obejmutá schoulila se k nohám postele
moje nebe
šramotí mi s touhou ouha má smýká mi stmíváním
loudavými kroky po špičkáchtiší mě snídáním
zastávka houpe se v křesle bez sítě spadneš nevidíš.
jako malí kluci kopou do míče světýlkem bez zlých dní
tebou teplo
louskáš se mi hlavou
po lince nitě
navlékla jsem jí písmena zmuchlaná za límecspustila očima dokořán proudem
křeslem rozhoupaná v dece schoulená žehlím si v dlaních
nepláču a když tak jen ledovou tříšť
v nohou se ti zabydlela faleš
ukousla ruce ve snu dlaněmi vzhůru
býval jsi něžný a lhal jsi bez přiznání bez rozpoznání bez sebe touhou divou
obrněná ledem jsem zůstala stát na balkóně bez těla svlečená odvlečená touhou divou
otevřené dveře
v mém podkroví
svítí zlaté pihy
a brouzdají se červánkovým sametem
v mém pokoji
z dálky
spása už není z kamene
není sošná a tvrdá jako jíl
není nikde ani vidět už není
svázali ji do kozelce neónů průsvitných a blikotajících se jako světlušky
zapomenutá v máku
asi jsi mi zapomněl říct že když je teplo slunce pálí a žhne leckdy sežehne kupku sena ta shoří na drobný prášek třeš ho mezi prsty
nevěděla jsem že kapky deště tečou dolů v malých čůrcích že stékají po okně jako cesty domů
neřekl jsi mi o lemované zahrádce kde můžu jíst třešně přímo ze stromů a rukama přitom malovat stíny
asi jsi mi zapomněl říct že látka se trhá když prudce škubneš že vypárat knoflík bolí je tak něžné se opřít do snítek uloudaných toulek a stát nehnutě
přiznání holky co teď tajně kouří za školou
když jsem chodívala trhat brusinky byla jsem ještě malá
sukýnku červenou jako moje uběhané tváře
v očích svit jako odlesk kapek pavučin
vždycky jsem měla v pravé ruce košíček a v levé lízátko
přízemí
paletou modravé záře jsem dostala po nose a utřela si prapor do líné louže
záhyby dní proudí kolem
davy
nesnesitelná prudkost zjemněle vykající neznámým tvářím
plápolání
ranní spálešniště už vyhasíná a čoudí se z něj jen na krok
vítr rozfoukává zbytky obilných klíčků do krku ptáků
a nedoufá v návrat z teplých zemí
ryby leží v písku
Vlakem
do morku jsem prořezaná
prýští z něj láva bílá jako sníh horká závist
z obrazů kape med
a kysne na jazyku
není vidět
k čemu je rozum ve tmě čpící prachem
když zaroste i jediná květina do podlahy
roztoužená vonící ruka s náhrdelníkem souká do sebe samu sebe
napořád
porcelán
ještě jednou stisknu
a utáhnu
provázek kolem svých panenek
přiškrtím se
Záchrana
zase mrzne
na řasy mi padá bílá něha
rozervaná na kusy
brusli si brousím o své dlaně
čáry máry
jsem jenom půlka
a kouzelná hůlka
mi zasypává vlasy
hvězdným prachem
tišení
a na kávu do krásky
pak se projít
jen tak chodit
nic nedělat
Omalovánky s letadlem
štetečkem a temperkama
vymýšlím
si tě
slunce mi pálí do zad
Někde tu je
trny ve vlasech
a drobné kamínky v dlaních
se sypou
do mechu
křivda
zradit sám sebe
a ještě za sebou
nezamknout
vchodové dveře.
Vážná věc
dramatický život
neškodných romantiků
plný lehkých tiků
zapálená svíčka
Loudavé čekání
zouvám si botu druhou botou
zívám si nad vlastním snem
zkouším si být věrná
ale bojím se závazků
Odpoledne
blesková hra
a má rozbitá kolena
hřmění a siréna
bolest jezdí tělem nahoru a dolů
Chvíli nebýt bez tebe
zase si koušu rty, protože nevím, co lepšího bych zvládla
přestal ses smát tak najednou
všechno je jasné, jak jen dovolíme a my dovolíme málo
líbáš se s jinou a prý to nejsou polibky
Mám tě ráda (promiň mi, ne to, že tě mám ráda nebo to možná taky, ale spíš to ostatní, všechno)
bolest je hračka pokory
a hříčka temných strání
přerývaným dechem se snažím vysvětlovat
jen vůbec nevím co a proč