Symfonie zvadlých růží

Symfonie zvadlých růží

Utopená v prachu polních cest,
pod korouhví strachu, bloudíš
světly
sebou zakázaných měst.

Na bílém koni / já princ /,
ty nedáš se již svést,
v koruně mojí / v slunci záři /,
nic,
jen starobylá lest.

Jak šašek stvořen králem,
/ pro dvorany k smíchu /,
neslyšíš vlastní hněv / přes krev /,
nasáknutou v krok tvůj z hříchu,
za svým tělem jen stopu její
necháváš teď kvést.

Slzou trefíš v tvář mou splín
a úsměv tichý nacházíš,
..to již pohledem si zabloudila
na ruce spadlý v klín,
na mé nohy / taky bos /,
na ptáka v kleci černý stín.

Skloubili se cesty naše,
symfonii zvadlých růží
vroubené,
vstříc ránu vzhlížíš po mém boku,
/ sebou sama /
jen s batůžkem u srdíčka,
v němž třpytí se
oči zasněné.