Zpovídání

Je noc. Pozdě v noci, spíš k ránu. Světla na ulici už zhasla, ale není úplná tma, protože tu tísnivou temnotu projasňuje sníh. Sníh, jak podivná a proměnlivá věc. Jednou je milosrdný a uklidňující, když zažene tmu. Podruhé krutý a mrazivý, když pod jeho dotekem vše ztratí vědomí a usne. Ano, všechno spí. Dočista všecičko v okolní krajině a sousedních domech halí klid spánku. Jen žaluziemi dvou francouzských oken podkrovního pokojíku prosvítá blikavé bílé světlo stolní lampičky. Mojí lampičky. Mojí lampičky v mém pokoji u mé postele s mými peřinami, kde se dnes neklidně převaluji a nemůžu spát, ačkoliv jindy mi to nečiní sebemenší potíže.
Dnes nemůžu spát. Ležela jsem v posteli, tiskla víčka k sobě a přesvědčovala se, že jsem hrozně unavená, chce se mi spát a každou chvíli usnu. Ale ten hodný duch, který nás každou noc navštěvuje a halí do pláště klidu a snů, abychom zapomněli na své strasti, mne při své dnešní pochůzce vynechal. Možná sám někde spí. Sobec. On si odpočívá a mě tu nechal samotnou. Samotnou a vzhůru. Samotnou, vzhůru a s tichem.
Vzdala jsem to. Zanechala jsem marných pokusů o usnutí, rozsvítila, vzala si tužku a papír, posadila se a opřela zády o skříňku. Moje ruka se neklidně pohybuje po papíru a prostřednictvím propisky mu svěřuje myšlenky, které si hrají v mé hlavě na honičku. Snad usnu, když se vypovídám...
A o čem vlastně přemýšlím? Budeš se asi divit, ale právě o tobě. Je to bláznivé (no, možná ne přímo bláznivé, ale lepší výraz mne nenapadá) – píšu ti tu, jak o tobě přemýšlím a co mě napadá, ale pravděpodobnost, že si to někdy přečteš, není příliš vysoká. Není tu nikdo, s kým bych mohla mluvit, jen ticho a to nechci svým hlasem rušit. A tak si představuju, že sedíš naproti mně, nic neříkáš, přikyvuješ a jen vnímáš moje slova. Tak poslouchej...
Vlastně tě vůbec neznám. Je to zvláštní, skoro nic o tobě nevím, a přesto na tebe myslím, kudy chodím. Potkala jsem tě asi před týdnem. Poprvé. Ale ne, teď mě napadá, že už jsem tě jednou viděla ve vlaku, ale to ses jen tak mihnul. Byl jsi tam krátko, a přece jsem nezapomněla. Teď už vím, jak se jmenuješ, že se asi dvanáct let znáš s mým kamarádem a bývalým sousedem a že bydlíš na stejným intru jako já. A taky že jezdíme dvakrát týdně stejným vlakem. Tolik příležitostí k setkání a my se potkali až teď.
Od minulého týdne jsme se potkali ještě jednou. Vzpomínáš? Šel jsi ze snídaně s kamarádama a já odcházela do školy. Všiml sis mě, usmál se a řekl ahoj. Udělala jsem to samý a celej svět se se mnou zatočil. Do konce dne jsem měla dobrou náladu. Kdybych tak věděla, co si o mně myslíš. No, buďme upřímní, nejspíš nic a asi o mně ani nepřemýšlíš. Ale stejně, co kdyby...
Od té doby jsem tě nepotkala. Ani ve vlaku. Škoda. Těšila jsem se. Proč asi? Mám tě snad ráda? Je vůbec možný, abych měla ráda někoho, koho jsem potkala sotva třikrát v životě a nic o něm nevím?
Teď se neubráním tomu, abych tě nezačala srovnávat s klukem, kterej se mi líbil půl roku. Zhruba čtrnáct dnů chodí se svojí spolužačkou... Jste každej úplně jinej. Další věc. Jak se mi můžou líbit dva naprosto rozdílní kluci? Ty máš delší vlnitý vlasy, černý jak uhel, jsi snědej, oči jako hořká čokoláda a výškou jsi na tom skoro stejně jako já. On má poměrně světlý vlasy s melírama, světlý oči a světlej obličej. Rovnátka. Vysoká postava a celkem široký ramena. I oblečení nosíte každej jiný. Napadá mě, že teď vlastně vůbec nevím, co jsem na něm měla ráda. A přeci si jeho tvář vybavím a tvou ne...
Je to absurdní, co tu řeším. Kdyby mi některá jiná holka řekla, že kvůli tomuhle nemůže spát, budu se smát tomu, jaký má problémy a jak je … naivní (?).
Teď se ale nesměju. Ruka se zastavila a zčervenalé oči bloudí příšeřím ztemnělého pokoje. Batoh, počítač, psací stůl, knihovnička, skříň, okno, stolek se dvěma křesly, plyšáci... A samozřejmě nenarušené ticho. Pohled na telefon. Zelenou záři displeje ruší číslice a písmena – Vodafone CZ 12/02 NE 03:59, ne teď už 04:00. Píšu přes hodinu a půl. Pět stránek malého bloku. Světla na ulici už zase svítí...
Nevím, co se se mnou děje (coby, blbneš), nevím, jestli si tohle někdy přečteš (nejspíš ne), nevím, jestli mezi námi někdy něco bude (pane bože, to jsou otázky) a nevím, jestli jsem něco vyřešila (samozřejmě, že ne), ale je mi líp (to se teda divim) a jsem unavená (to se teda nedivim) – stejně jako ta propiska, co před chvílí dopsala, což vy ovšem nemůžete vidět. A hele! Mně se chce spát! Teď si přitáhnu peřinu až k bradě, nechám se zahalit snovým pláštěm a budu spát. Konečně.
Tak tedy děkuji a snad brzy na viděnou, drahý příteli...