"terra incognita" aneb jak číst HESTER

„terra incognita“ -  známá, neznámá?

Autorka této sbírky Hana Hadincová působí na zdejším serveru pod nickem Hester. 

Kniha vyšla v nakladatelství Dryada v roce 2005. Počet stran 63, 31 textů, cena 280,-Kč
Poezii v knize formátu 100/175 mm doprovází fotografie od Elzbiety & Michala Barteczko a grafický design Vlasty Králové.

V autorčině poetickém světě, do kterého máme možnost touto sbírkou nahlédnout dominuje téma partnerských vztahů a lásky. Píši  s vědomím omezenosti a napadnutelnosti této „nálepky“, že jde o poezii výrazně čistě ženskou. Sdělovaný obsah je naléhavě osobní, pokud se výjimečně kloní obecnějším směrem, tak opět pouze v bezpečí naznačených tématických mantinelů.
Z básní je cítit zkušenost a nadhled (přinejmenším je tento pocit textem navozován) se vztahovou realitou, s mechanismy působení citů a jejich úskalími. Přesto však v konečném vyznění nejde o svědectví skeptické. Texty se proplétá emocionálně silný prvek očekávání, snění a touhy, doprovázející nás sbírkou jako ochranná aura, němý svědek „bílých míst v nás,“ reprezentující naše původní iluze a možná i polozapomenutý „dětský“ pohled na svět klikatými stezkami a (stesky) realitou.

„že voda s vodou už se nerozkmotří
dvě čáry tužkou protni v jednom bodě
o ten se opři
když vítr času nenápadný zloděj
potápí drobné papírové lodě
v polévce pro tři“ (1)

„kostky jsou ve hře kruhy v obilí
a bílá místa v podvědomí skrytá
sen o postavě v bílé košili
má Atlantis

má terra incognita“ (2)

Stavba básní je do značné míry podřízena přesné, na můj vkus až rigidní vázanosti. Nejčastěji použité střídání rýmů využívá základní formy ABABAB.(4)
Můj zájem o zvuk při čtení básní se soustředil spíše na oblasti, kde dochází k jeho poruše, nebo kde je užito sofistikovanějšího vzorce. Tohoto efektu je místy dosaženo vloženým izolovaným veršem. Výsledkem této rytmické hereze je příjemné oživení. Je k nalezení v několika textech aplikované většinou v koncovce textu před pointou, která se pravidelně opět vrací do vázané polohy. (3) .

„hladině koberce jsem loďkou s dvěma vesly
a vyplouvám do mlhy
a přídí do ní kreslím
obrysy brány za níž všechna moje kdysi
za každé zápěstí na jiném kříži visí“ (3)

Diskutabilní ovšem je, zda jde skutečně o výše zmíněným způsobem naznačené oživení zvuku, nebo o vedlejší efekt grafiky zalamování.
Významové promluvy textu artikulují rozhodnou a nesmlouvavou dikcí. Převládají krátké věty s výraznou četností sloves (nejčastěji v první osobě), což ve vyznění textu navozuje zvýšenou akčnost a dynamiku. Není divu, že se v tomto energickém a místy konfrontačním diskurzu - simulujícím epicko orální promluvu či dialog, nedaří takovým básnickým prostředkům, jako je obraznost a lyrika.
Tato lapidárnost spolu s grafikou častého zalamování posunuje vyznění některých básní směrem k říkankovitosti. Pokud není podobný text „infikován“ sofistikovanější iluzí reflexe světa: např. metaforou, víceznačností, ironií, intertextovostí, nebo jiným způsobem významově rozleptána přímočarost významového svědectví, je působení textu (v mém čtení) v některých případech triviální.

Ukázkový příklad takového textu je dle mého názoru báseň „Mezi břehy,“ . Text uzavírá velmi razantní významová pointa, umocněná navíc nadbytečně vyhrocenou grafikou.

mezi břehy

„jsem klubko zmijí
v zápasu
a tma se vpíjí
do vlasů
když duha břehy
přemostí
vzdávám se něhy
z hlouposti
vzdávám se síly
za krásu

všeho je

milý

do času“ (4)

Citovaná báseň má pro mne bezezbytku čitelné informační jádro. Po jeho přečtení se v čistě významovém smyslu nemám důvod k textu vracet. Nenacházím žádný osten provokující a nutící zpochybňovat a znovu startovat interpretační drift a vnitřní čtenářský dialog – ano tento typ textu se pro mě stává pouhou, sice libě zpoetizovanou informací, ale jen informací - tím pádem  po jejím pochopení odsouzenou k zapomenutí.

Spíše než jako uměleckou výpověď vnímám podobné texty jako umnou stavbu „symbolické zpoetizované reality“, která je pro čtenáře únikem do dobře poznaného a oblíbeného světa. Takováto s decentností sestavená textová realita není sice tak extrémně snadná jako kýč, ale není ani obtížným (a tedy rozvíjejícím) sociálně emočním testem naší mysli. Když problematiku ještě dále rétoricky zbagatelizuji je tento text dobrým příkladem středního proudu v poezii.

Přibližně u třetiny publikovaných textů získávám pocit vyzrálejší poetiky. Je to tam, kde autorka rozvolní vázanost, svěří textu větší prostor směrem k širším nejednoznačnějším asociacím, nebo aplikuje básnické figury.
 
„zas půjdu
řekou
k mostu
stá prvá tupá ovce

tesaná do pískovce
uprostřed
do něj
vrostu“ (6)

Po prvním přečtení mne zaráží absurdita pointy. Automaticky se začínají rojit možné metafory a otázky. Co je řeka? Co je most? Co je to zkamenět? Po několikerém čtení se mi vyjevuje nejméně dvojice interpretací.. při dalším otevření knihy se na tomto místě jistě opakovaně zastavím čelit novým výzvám textu o přehodnocování mého vnitřního postoje k němu – text podobného druhu funguje, metaforicky řečeno s Robertem Silveriem jako „intelektuálně emoční trenažér“.

Pro současnost se zdá být charakteristické, že si konečně připouštíme nesmírnou komplexnost skutečností a její nejednoznačnost nevyjímaje symbolů a hodnot. Naše doba nezná dominantní náboženství, nemá dominantní vědecký názor, nemá jednoznačný pohled na minulost - myšlenkový podtext naší doby je zakotven v principu mnohoznačnosti a pluralitě názorů.  Soudobé umění by mělo toto pozadí reflektovat a zhmotňovat v uměleckých strukturách – ať už vědomě či intuitivně. Při čtení příliš jednoznačné a „zjednodušující“ autorské výpovědi cítím jako čtenář efekt čtenářského podcenění ze strany autora a mám nutkání protestovat.

Vypůjčím-li si od již výše zmíněného teoretika onu metaforu umění a proces jeho konzumace za „intelektuální trenažer“, je náročnost tohoto procesu neustále zvyšována dalším tréninkem, - vývoj k méně zjevnému estetickému a významovému náboji a často k těžko srozumitelnému stylu je možno vysvětlit i větší potřebou čtenáře „trénovat“ na náročnějších a komplikovanějších sociálně emočních trenažerech. Náročností je míněn především větší prostor, „světlost“ otevřeného textu rezignujícího na jednoznačnost.

Za další texty hodné opakované pozornosti považuji například „za vlasy“, „netopýří“, „hadí“,  a konečně „obratník Vrány“.

Nedá mi, abych zde posledně jmenovaný, dle mého soudu výborný text neocitoval:

„nedopluli jsme k Obratníku Vrány

jak křížky na mapách
jsme nepřesní
a malí..

..a svěsil ruce sluncem okousané
spálené od vesel lodi od vlasce
zahodil kompas
stokrát proklínaný
seskočil do písku
a řekl
když se ptali
že ani moře neví co se stane
že žádná z katedrál se nevyrovná lodi

a co je po lásce
když po pevnině chodí?“

V závěru  se krátce zastavím u ilustrací. Kniha je bohatě ilustrovaná fotografiemi Elzbiety & Michala Barteczko. Každý text je doprovázen jednou ilustrací. Jde o černobílé fotografie ženských aktů. Bohužel mám za to, že tyto ilustrace autorčinu poezii svou banalitou spíše poškozují. Jde o inscenované ateliérové fotografie nahých ženských těl s drapériemi, pírky a podobnými rekvizitami. Srovnatelné, podobně laděné kompozice byly aktuální ve fotografii na začátku minulého století (k diskusi je odkaz na Drtikola atp.) Soudobou optikou jsou to historizující a konzervativní zobrazení, nepřinášející z uměleckého hlediska (odhlédneme-li od líbivé dekorativnosti a podbízivé erotiky), žádné podněty. Ano, erotický efekt ve fotografiích spíš jakoby svou přítomností koloroval spíše tu z rozpačitějších a mělčích linií mé cesty autorčinou poetikou.

(Jednu z ukázek nepříliš zdařilých fotografií reprezentující „výtvarný“ jazyk komerční reklamní fotografie naleznete v prologu této recenze).

V textu jsou užity citace z těchto básní:

(1) pro tři
(2) bílá místa
(3) blízká
(4) mezi břehy
(5) kočičí
(6) kamenná