Zpověď aneb Dobrý den po půl roce

    Odcházel jsem od ní a v duchu jsem si říkal: "No, skvěle, člověče, super, .... ty seš takovej debil!" S touto oduševnělou kritikou nad sebou samým jsem za chvíli došel zpět do své kanceláře. Zabouchl jsem za sebou dveře a odevzdaně jsem si sedl do židle. Ještě pěkných pár minut jsem jen civěl do blba a s hlavou v dlaních přemýšlel. I když jsem si to nepřipouštěl, asi jsem se sám před sebou styděl, měl jsem na sebe vztek. A měl jsem zlost na svou povahu, na všechny mé vlastnosti, které mi brání udělat to, co bych chtěl. Já to teda většinou ani nechci udělat, ale právě jen kvůli té mé povaze. Zmatené úvahy. Jisté je, že můj duch mi tehdy připnul za výtečně provedený čin další metál.
    Půl roku jsem ji občas vídával na pracovišti. Kradmými pohledy jsem se ji snažil pozorovat. Tolik jsem se bál, aby si nevšimla mého zájmu, až jsem se na ni ze všech dívek kolem díval nejméně - jak paradoxní, jak smutné, jak tragikomické. Pravda, občas se našel den, kdy, nevím proč, měl jsem smělosti více, než byla hladina mého dlouhodobého průměru. V těchto světlých okamžicích mé existence se naše pohledy střetly. Ovšemže to bych nebyl já - snažil jsem se působit tak chladně, neosobně a cize, až ze mne musela dívka nabýt pocitu, že sleduju zaměstnance, jestli dobře vykonává práci. Půl roku jsem ze všech sil doufal, že jednou mě k tomu roztomilému křehkému dlouhovlasému stvoření zavedé nějaká pracovní povinnost a přitom... přitom se s ní pokusím navázat verbální komunikaci týkající se nejen pracovních záležitostí. To jsem byl ale vůl - já a promluvit, když se na ni ani nedokážu upřímně podívat.
    Uběhlo půl roku a já jsem byl vedoucím úseku povolán na pracoviště č. 23 kvůli jistým technickým potížím. Vyšel jsem z kanceláře. Opět mě napadlo, že se kradmo porozhlédnu, zda ji někde neuvidím, "Ne, dnes asi ne"... Ale došel jsem k číslu 23. No jo, byla tam ona, takhle blízko jsem u ní ještě nikdy nestál. Doufal jsem, že k tomu jednou dojde a stalo se. Osud svou partii odehrál skvěle a v ten moment už bylo všechno jenom na mně. A já jsem řekl: "Dobrý den." A to bylo všechno.