Lidé moderní doby

„My, lidé moderní doby, nejsme ve středu věcí, pravdy, ale bloudíme v zóně, v bludném kruhu.“ Guillaume Apollinaire - citát, na němž je založen následující "příběh".

Pan Neumann je veleváženou osobou. Nejdůležitějším člověkem v hotelovém průmyslu. Bez něho by se neobešel ani jeden jediný člověk v celičké Praze. Nebo alespoň takhle to vždycky vysvětloval. Abyste rozuměli, Richard Neumann je ředitelem významného pražského hotelu. Pravda, je to poněkud výstřední člověk, na první pohled by se mohl zdát namyšlený, a také nemá žádnou soudnost – nosí divné kravaty – a vůbec, je to podivín. To všechno o něm můžete slyšet. Jeden říká to a druhý zase něco jiného. Ve skutečnosti je ale pan Neumann jeden z nejnormálnějších lidí na světě. Nebo spíš – kdo není normální? kdo je něčím vybočující? – vždyť přeci všichni lidé, když příjdou domů, jsou normální, stejní jako ostatní. Mají stejné potřeby jako vy, dělají stejné činnosti. I takový pan Neumann si doma musí deset minut denně před zrcadlem trhat chloupky v nose, stejně jako to děláte třeba vy. On si také nejednou neodpustí nemístnou poznámku. On si také.. a taky… a… Takže v čem je vlastně ta jinakost? V čem se liší ředitel hotelu Neumann od popeláře Nováka? To mě takhle Richard, jakožto ostatně dennodenně, vzal k němu do hotelu. Posadil mě na křeslo a řekl mi, ať na něho počkám. Na tenhle „systém“ jsem už dávno zvyklý. Dnes jsem se ale nad vším, co jsem viděl, zamýšlel tak nějak jinak. Po luxusních zlatých schodech dolů sešel muž v kožichu, zjevně pravém. Nemám rád pravé kožichy a tak jsem se na něho nevrle podíval. On mi můj nevrlý pohled opětoval, což mi bylo docela líto, ježto jsem přivyklý tomu, že se na mě lidé smějí, nebo alespoň usmívají. V tom ale přišla krásná recepční, podívala se směrem k tomu „Kožicháči“ a řekla: „Dobré ráno, pane Alberte, tak jak se dnes máte?“. On se na ni usmál a na mě už se ani nepodíval. Byl jsem velice znechucen a zarmoucen. Neviděl jsem důvod, proč se ten podivný pan Albert směje na nějakou okatou recepční a na mě ne. Recepční chvíli něco šveholila a pořád se svůdně usmívala. Potom jsem slyšel pana Alberta říkat: „Slečno Lenko,“ (slečna Lenka je asi ta recepční, jelikož se při těch slovech díval na ni). „Nezašla byste dnes na nevinnou skleničku?“ Nahodil odzbrojující svůdný výraz, takže se slečna Lenka nezmohla na víc než „chi chi chi, velice ráda, chi chi“. Prudce jsem ucukl hlavou, jelikož jsem zahlédl Richardovu známou, slečnu Simonovou. Nebylo divu, že nějaký stupidní, zbohatlý a nafoukaný pan Albert mě v tu ránu přestal zajímat. Slečna Simonová byla totiž velice krásná, ale také převelice smutná. Její ústa se sice smála, ale já v jejích očích viděl neštěstí, děs a zoufalství. Bylo mi jí neskonale líto, ale nemohl jsem nic dělat, Richard mi přikázal sedět a nehýbat se. Věděl jsem, co se děje u Miriam Simonové doma. Včera se o tom bavila paní Neumannová s Richardem. „A už si to slyšel, že starej Simon opouští Luďku?“ zeptala se Richarda. Ten se na ni jen znechuceně podíval a já už už věděl, že i přesto se paní Neumannová rozpovídá. „No to je ten otec Miriam Simonový, tý co dělá u tebe v hotelu, víš která ne? No tak, že prej se s tou Luďkou rozchází kvůli nějaký dvacetiletý holce. Jako chápeš to, von se v ňákejch pětapadesáti zaplete s dvacítkou. Richarde! Posloucháš mě vůbec!?“ Ne, Richard opravdu neposlouchal, ale já ano. Miriam je z toho asi dosti otrávená, jakoby měla na čele napsáno „nechejte mě na pokoji, naši se rozvádí“. Přemýšlel jsem, jak bych Miriam mohl pomoci a najednou jsem viděl, jak její růžový kabát mizí kdesi v hloubi hotelu a jak její plavé vlasy vlají do ztracena. Zašla někam, kam jsem už nedohlédl. Rozhlédl jsem se ven. Venku se pohybuje mnoho rozličných osob. Milí i zlí lidé, chytrolíni a hlupáci, bohatí a chudí, mladí i staří, učitelky i úřednice. A v tom mou pozornost upoutal žebrák. Žebrák na okraji silnice, který neměl nohu, a ve své poslední zbylé ruce třímal ceduli: „nechci peníze, stačí mi Vaše úsměvy“. Div, že mě to nerozplakalo. Cizinci, kteří nerozuměli nápisu, mu s žalem ve tváři dávali peníze (a to i hodnotné bankovky), našinci se na něj jen podívali a mírně pousmáli. Viděl jsem, jak každý z úsměvů působí žebrákovi radost. A potom jsem to pochopil. Každý milý úsměv dával žebrákovi naději. Naději, že někdy bude stejný jako všichni ostatní, naději, že ho lidé vezmou mezi sebe. A ta pro člověka znamená mnoho. Naděje umírá jako poslední. „Baryku!“ slyšel jsem Richarda, jak mě volá. Seskočil jsem z křesla a běžel jsem vstříc svému páníčkovi. „Tak co, chlape, jak ses měl?“ Štěkl jsem a dal jsem tak najevo, že jsem se měl relativně dobře. Jak jsme tak kráčeli Pražskými ulicemi, pomalou a šouravou chůzí, k domovu, znovu jsem si přemítal zážitky dnešního dne. Vzpomínal jsem na nafoukaného pana Alberta, který teď zrovna zřejmě někde seděl „na skleničce“ se slečnou Lucií, na nešťastnou Miriam Simonovou, jejíž rodiče se doma věčně jen hádají a jejíž domov jí nenabízí mnoho útěchy, a pak také na nejvděčnějšího žebráka, jakého jsem kdy viděl. Každý z těch tří lidí mi dal určitý pocit. Pocit, že každý je odlišný od druhého a přitom jsou vlastně oba navlas stejní. Žebrák a Miriam by měli být oba nešťastní. Žebrák se nemá kam vracet a Miriam se nechce domů vracet. Každý se s tím vyrovnal po svém. Miriam doma po večerech smutní a žebrák se raduje z úsměvů na lidských tvářích. A co pan Albert? Velmi roztomilý muž. Ale ve výsledku by měl být také nešťastný. V dětství ho určitě stihla nejedna pohroma, nebo alespoň pohromička. A jak se s tím srovnal on? On skrývá toho malého chlapce, který v něm bezesporu je, pod masku drsného boháče, kterého jen tak něco nerozháže. Ale jeho blízcí vědí, jak moc zranitelný ve skutečnosti je. Tohle je názor na moderní lidstvo z pohledu Baryka, nejšťastnějšího psa na světě.

---