Cesta pro Teu

            Strop nemocničního pokoje byl stále stejně studený, nevlídný a popraskaný. Věděla to, protože ho pozorovala už tolik dní. A vlastně bylo lepší pozorovat ten ubohý strop. Po něm aspoň někdy přeběhl pavouček nebo se jeho špinavou bělobou kmitla moucha. Za oknem totiž nebylo nic. Jen cihlová zeď nějakého domu. Prostě pokoj přesně tak pro chovanku z dětského domova, o kterou se nikdo nezajímal, která trávila dny své beznadějné léčby v samotě. Ani žádné kamarádky za ní nechodily. Jako by se bály, že je rakovina prudce nakažlivá...
            Helene Holm. To měla napsáno na štítku u postele spolu s nečitelně naškrabanou zprávou o svém stavu. Ale to nebylo její jméno. Alespoň to tak necítila. Sama si říkala Tea.
Trochu natočila hlavu a pohlédla na oprýskaný noční stolek. Bledá ústa zkřivil ironický úsměv. Ve staré skleněné váze právě tiše uvadalo šest bílých lilií. Před dvěma dny je přinesly vychovatelky a zase se rychle daly na ústup. Jako by ji už pohřbili...
            Kdyby toho byla schopná, vstala by a vyhodila je do koše, ale cítila se slabá, tak slabá, že i ten mírný pohyb hlavou zvládala jen s vypětím všech sil. A tak chtěla aspoň natáhnout ruku, jen zvednout ruku a strčit do té staromódní vázy. Stačilo by málo, stála přeci docela na kraji, a pokoj by se naplnil skleněným křikem. Aspoň ten toužila slyšet místo věčného ticha, které jí připomínalo, že už nemá naději. Že brzy umře. A ačkoliv to věděla už dávno, přeci jen se opět tiše rozvzlykala a když už neměla slzy, usnula.

            Probudila se do hluboké tmy, stále stejně unavená, ale po dlouhé době měla v duši prazvláštní klid. Chvíli tiše přemítala, čím to asi může být, potom si však uvědomila, že jindy ošklivý, nemocniční pach přemohla bolestně sladká vůně květin. S údivem stočila oči k mrtvým liliím, k jejímu překvapení ale na jejím stolku nebylo po váze ani květinách ani stopy. Místo toho na něm seděla – holčička! Ve zlatých vláskách se vyjímala široká, zelená stuha stejného odstínu, jaký měly dívčiny šatičky plné volánků a krajek. Tea by si skoro myslela, že je to panenka, kterou jí pro potěšení přinesl někdo skutečně hodný, kdyby ovšem dívenka neměla ve tváři unuděný výraz a neklátila krátkýma nožičkama ve vzduchu. Když si všimla, že je Tea vzhůru, lehce seskočila a zatleskala.
  „Konečně ses probudila! Že ti to ale trvalo!“ volala nahlas, zřejmě ji ale nikdo z personálu neustále brousícího po chodbách, vůbec neslyšel.
  „No tak! Vstávej! Musíme vyrazit!“ pobízela Teu, ta se ale zmohla jen na slabý úsměv.
  „Kam bychom vyrážely?“ zeptala se tiše. „Nebo...nebo už přišel můj čas?“ dodala po chvíli ještě tišeji, když si vzpomněla, kde je a v jakém je stavu. Kupodivu z ní spadl všechen strach z toho, co ji ještě před několika hodinami děsilo. Teď, když na to přišlo, to vůbec nevypadalo tak hrozně. Místo očekávané smrtky s kosou, kterou vídala na jedné z tarotových karet, jimiž jim před očima neustále mávala jedna z vychovatelek, si pro ni přišla růžolící panenka.
  „Tvůj čas? Ano! Ale ne ten, na který myslíš!“ ubezpečila ji roztomilá společnice. „Je tvůj čas, aby ses podívala, kam jiný nesmí! Zvu tě do svého Údolí, já, komteska Lily. Tak odhoď tu peřinu a vstávej!“ vybídla ji znovu.
  „Nemohu,“ hlesla vyčerpaně Tea a zavřela oči v bledé tváři. „Nedokážu ani pohnout rukou, natož abych sama chodila.“
  „Myslíš? Věříš tomu? Ale já ti říkám, že vstát můžeš a můžeš nejen chodit, ale třeba tančit. No tak! Pojď! Dokážeš to!“
            Snad jen aby udělala tomu krásnému dítěti radost, poručila Tea rozbolavělému tělu. Šlo to ztěžka, ale šlo to. Po dlouhých týdnech se Tea sama posadila, a i když jí do očí vhrkly slzy bolesti, pocítila dávno nepoznanou radost. Donutila nohy netřást se pod vahou vlastního těla. Komteska Lily jí v tom okamžiku chytila za ruku a vedla ji pomalu ke dveřím, zcela ignorovala Tein chabý protest, že si musí vzít bačkory a župan. Boubelatá ručka se natáhla po klice u dveří na chodbu. Když se ale otevřely, Teiny oči se rozšířily údivem. Nemocniční koridor byl zcela prázdný, jeho středem ale protékal široký, zurčivý potok a přesně před jejich nohama čekal zakotvený malý člunek z ohlazeného dubového dřeva. Už beze slova na komtesčin pokyn opatrně nasedla, Lily se posadila k ní a člunek se sám od sebe dal do pohybu. Hbitě, ale bezpečně přeskakoval menší tůňky, které vymlela voda, stejně jako se vyhýbal kamenům, čas od času se vyskytujícím na určené cestě.
            Zprvu uchvácená svěžím klokotáním vlnek narážejících do boků loďky, nevšimla si Tea ani toho, že potok opustil mdle osvětlenou nemocniční chodbu. Náhle však na záda, zakrytá jen lehkou látkou noční košile, padl chlad. Člunek obklopila neprostupná mlha a Tea obemkla svá ramena pažemi, aby se trochu zahřála. Ještě pořád cítila v celém těle bolest, jako by ale s každou chvílí, kdy ji člun kolébal v opatrném náručí, začínala ustupovat a slábnout.
A pak se mlha rozestoupila a Tea vykřikla nad viděním, které se jí rozestřelo před očima, před očima tak dlouho upíranýma do nevlídného stropu staré nemocnice.
Potůček vplouval z mírného svahu do širokého, rozlehlého údolí. Vrcholky kopců, které hýčkaly ten kousek země ve svém objetí, byly porostlé hustými lesy a nad korunami stromů se srážela a trhala bílá mračna a tvořila rozmanité obrazce. Co však byla jejich krása proti kráse divoce vanoucího větru, který nutil stromy v údolí zpívat, co byla taková krása proti vášnivým barvám voňavých květů i motýlů, kteří se v celým houfem zvedali a přelétali nad potokem i lukami. Co znamenal mračný obrazec proti půvabu laně, která zvedla své překrásné, moudré oči, když člunek s Teou proplouval kolem, a pak se zase vrátila svým vybíravým čumáčkem ke sladké jetelině.
To však již Tea nedokázala klidně sedět. Opřela se hlavou o drobné ramínko své průvodkyně a, jako už tolikrát v životě, se rozplakala, poprvé však radostí nad vší tou krásou, která někde, někde přece jenom ještě je, někde čeká a zůstane nedotčená. Lily ji nechala chvíli plakat, potom se ale člunek zastavil a ona vyskočila na zelený břeh a táhla Teu za sebou. Několikrát ji obešla, potom se usmála jejímu tázavému pohledu.
  „Jdi tančit s ostatními,“ řekla lehce komteska Lily a ukázala na nedaleký palouk. Tam zabrány do hry s motýli a kopretinami, běhaly dívky tak nesmírné krásy, že se Tea náhle poprvé za celou tu dobu zastyděla za svůj zjev.
            Nemyslela teď jen na starou noční košili, kterou měla na sobě, zastyděla se za svou chorobnou bledost a vyzáblé ruce, a ze všeho nejvíc za svoji holou hlavu. Neustálé ozařování nejenže nebylo k ničemu, ale připravilo ji o všechny vlasy.
  „Děkuji ti, žes mi to tady ukázala, Lily,“ obrátila se k holčičce. „Ale nenuť mě jít k nim,“ pokynula hlavou k překrásným dívkám, které právě ve své hře propukly v smích. „Vždyť by se mi vysmály,“ dodala pak smutně. Lily se rozpustile zatočila.
  „Hloupá! Hloupá je Tea! Copak sis ještě nevšimla?“ vykřikovala dívenka a zelená sukénka vířila okolo jejích kotníků. Tehdy Teu opustila i poslední připomínka bolestí, soužících mladé tělo už tak dlouho, a nemocná si uvědomila náhlou vzrůstající tíhu , která měkce dopadala na její ramena a plazila se dál po zádech. Prudce vydechla a ovinula si okolo zápěstí pramen vlasů, rudých jako karmínové plameny, jejích vlasů, které oplakala. Byly teď však mnohem delší a jemnější. Už radostně a bez pochyby na komtesčin pokyn shodila svoji košili a vztáhla ruce nad hlavu, aby se mohla obléknout do blankytných šatů s jemnými, zelenými závoji. A na nohou tak silných, jaké jen může mít zdravé šestnáctileté děvče, přeskakovala travnaté drny a vonící květy a ve vlasech se jí usazovali žlutí motýlci. Vysoko nad údolí se nesl její radostný smích, a pak se rozezpívala písní beze slov, která ale přeci říkala tak mnoho.
            Netušila, jak dlouho již je v Údolí, netušila, jak dlouho ještě bude smět zůstat, žila však každou vteřinu tak intenzivně jako dosud žádnou chvíli ve svém životě. Nakonec, když se nebe proměnilo v nachovou a fialovou střechu opřenou o stěny kopců, ulehla s rozhozenými vlasy do voňavého podrostu hájových stromů, a usnula klidným, posilujícím spánkem.
Už nevěděla, že nad ní stanula překrásná žena zlatých vlasů, oděná v bohatě vyšívané zelené roucho, jemně se dotkla jejího čela a zašeptala hlubokým hlasem: „Tvůj úkol čeká, Teo. To proto jsi mohla navštívit mé údolí. Tvůj nenahraditelný úkol stále ještě čeká.“

  „Ale to, co mi tu vykládáte, pane profesore, přeci není možné!“
  „Obávám se, že je, milý Rodgersi,“ ohradil se poněkud dotčeně starý lékař. Rozhodně nebyl zvyklý, aby někdo zpochybňoval jeho tvrzení. Tento student v tom však očividně hodlal pokračovat.
  „Vy s vaší praxí a poznáním přeci nebudete věřit na zázraky,“ zavrtěl hlavou pochybující.
  „O zázraku přeci nepadlo ani slovo,“ namítl lékař.
  „Jak jinak by se tomu dalo říct? Dívka, která umírá na rakovinu, nemající jedinou šanci na přežití, se druhý den probudí ve své posteli úplně zdravá? To přeci nedává smysl!“
  „Já také netvrdím, že to smysl dává, Rodgersi. Faktem ovšem je, že Helene Holm dnes, po sedmi letech od svého nevysvětlitelného uzdravení, vesele žije se svým manželem a dcerou Lily a vedou spolu dětský domov Cesta do Údolí, proslulý tím, že z něj děti nevycházejí jako zlomené existence, ale jako plnohodnotní lidé. Chcete-li tomu říkat zázrak, je to vaše věc. Já osobně jsem přesvědčen, že ten zlom přeci jen nějak způsobila léčba.“
            Lékař sebral ze stolu několik sešitů a právě se chystal opustit učebnu, když se s rukou na klice ještě jednou otočil.
  „Jediný problém je v tom,“ dodal zamračeně, „že, netušíme, co bylo jinak.“

---