Příští stanice Peklo

Povídka o přátelství a drogách, které dokážou zničit člověka, i když se jich sám ani nedotkne. :-)

Příští stanice – Peklo

 

„Takže začneme?“ zeptal se postarší policista a položil na stůl diktafon, který spustil jednoduchým stisknutím tlačítka REC.

Dívka skrčená oprosti němu na židli, lehce přikývla

 „Jak se jmenuješ?“

„Marie  Dolanská,“ odvětilo děvče neurčitě anižby zvedla hlavu a podívala se na muže před sebou.

„Věk?“

„Sedmnáct.“

„Bydliště?“

„Dlouhá 66, Příbranice.“

„Dobře,“ kývl vyšetřovatel a projel si rukou několikadenní strniště na tváři. Předtím než položil další otázku, chvíli pozoroval tu schoulenou bytůstku, která před ním seděla. Vypadala zoufale. Byla bledá... pohublá a kdyby mu nebyla schopna odpovídat, řekl by, že je úplně mimo. Opět vydechl a rozhodl se pro další dotaz. „Znala jsi Lucie Nejšovcovou?“

„Ano,“ zněla další apatická odpověď z dívčiných úst.

„Jak dlouho?“

„Znala jsem ji jako malou... A poté jsme spolu nastoupily na střední školu… před třemi lety.“

„Měly jste přátelský vztah?“

„Ano.“

„A jaká byla? Co mi o ní povíš?“

Marie chvíli mlčela a bez hnutí hleděla do země a teprve poté potichu promluvila. „Lucka byla hodná holka... I když dost bláznivá... Všechno musela zažít… všechno zkusit na vlastní kůži a neustále něco... provádět....“

***

„...prosím tě, ty s tím naděláš. Tak prostě jednou nebudeš mít jedničku, ale jedničku s tečkou!“ zasmála se pohledná černovláska točící se okolo pouliční lampy a poté se zachytila o další z nich a opět kolem ní udělala kolečko. „Svět se přeci nezboříííí....“

„Tobě se to řekne, Lucko, ty se o známky nezajímáš. Ale mně na nich docela i záleží.“

„Ale jdi ty, škrobáku,“ ušklíbla se na svou kamarádku a dál se točila kolem lampy pořád dokola až za ní vlály její černé vlasy jako havraní peří. Náhle jakoby se úplně probudila.

„Jéé, hele! Vlak!“ vykřikla nadšeně a přiskočila k zábradlí mostu, pod kterým se právě proháněly jeden vagon za druhým. „Š-š-š-š-š-š-š... hůůů... hůůů.... š-š-š-š-š-š-š-š... hůůůůůůůů,“ napodobovala zvuky lokomotivy jakoby jí bylo pět let a poté se začala hlasitě smát. „No, není tohle nádhera?“ vykřikla nahlas, aby přehlušila hukot kolejí.

„Slyšela jsi co se tady stalo?“ zeptala se tiše druhá dívka vedle černovlásky. „Prý se tady minulý týden zabil jeden chlap. Skočil přímo pod vlak.“

„Vážně?“ odvětila druhá nadšeně a v očích se jí nebezpečně zablesklo. Než se kamarádka stačila nadát, stála Lucka na druhé straně zábradlí a nakláněla se dolů nad jedoucí vlak.

„Lucko!!!“ vykřikla Marie a chytla ji za rameno, „přeskočilo ti?“

Dívka se však začala jen smát. „Proč? Vždyť se držím. A ke všemu... myslíš, že bych se vážně chtěla zabít?“ ušklíbla se Lucie a podívala se dolů pod sebe, kde se křížilo několik kolejí.

„U tebe si člověk nemůže být jistý ničím,“ odvětila druhá nejistě.

„Nech toho, takovej blázen nejsem ani já. Ale na druhou stranu... proč to někdy nezkusit,“ nadhodila. „Co, Máří?“ otočila se na kamarádku.

„Blázníš? Sebevražda je to nejhorší, co můžeš udělat!“ řekla jí Marie pevně.

„Proč?“

„Protože potom přijdeš rovnou do pekla! Proto! A nic tě z něho nezachrání!“

„Já tam přijdu stejně, tak co?“ ušklíbla se černovláska a stále se pohupovala nebezpečně blízko okraje. „Na to jsem až příliš velkej hříšník.“

„Co ty víš? Třeba ti ty tvoje hříchy odpustí. Ale to bys nesměla skočit.“

Lucie se zasmála. „Ty si vážně myslíš, že chci skočit? Nebuď blázen! Na to mám život až příliš ráda,“ řekla a konečně přelezla zábradlí zpět na chodník. „I když musí to být zvláštní. Ten pocit... chtít se zabít... vědět, že uděláš krok a potom už nebude nic. Musí to být... zvláštní...“

„Zvláštní? Mluvíš jakoby tě to lákalo. Já bych to nikdy neudělala. Nikdy!“

„To říkáš teď… ale co my můžeme vědět o tom, jak se cítí člověk, který už je tak na dně, že mu tohle přijde jako vysvobození.“

„Já spíš věřím na vysvobození po smrti.“

„Jistě… ten tvůj Bůh. Když… kdyby opravdu byl… myslíš, že by dopustil, aby někdo na tom mostě skončil?“

***

„Tyhle naše rozpravy o mojí víře byly skoro na denním pořádku. To byla jedna věc, ve který jsme se nikdy neshodly. Teda... ono jich bylo víc. Popravdě řečeno, jsme byli úplně odlišné. Lucka milovala zábavy... kluby... diskotéky... jak říkávala.... chodila na lovy. Byla v podstatě můj pravý opak... Ale možná proto jsme si tak rozuměly.“

„A jak se chovala v kolektivu? Jak ji brali ostatní studenti... kamarádi...“

„Měli ji rádi. Z nás dvou byla ona ta hezčí... příjemnější... sympatičtější...zábavnější... Na učení sice moc Einstein nebyla, učila se tak, aby prošla a to jí stačilo, i když měla na víc. Dávala přednost zábavě.Všechno brala... hodně s nadhledem... byla takový... až nezdravý flegmatik. Občas mě s tím štvala...“

„Měla nějakého přítele?“

„Nejdřív ne. Pořád si stěžovala, že nemůže nikoho najít. Docela jsem se jí divila. Byla velmi hezká a věděla to o sobě a kamarádů měla nepřeberné množství, ale ona tvrdila, že nejsou nic pro ní.... Až potom se objevil Tad,“ dodala do ticha a vyšetřovatel i mladý muž sedící v rohu místnosti zpozorněli.

„Tad? Její přítel?“ Kývla. „Jak se jmenoval?“

„Tadeáš, ale dál nevím. Nikdo o něm nemluvila jinak než o Tadovi. To kvůli němu to všechno začalo. Nevím, kde ho potkala. Možná někde na zábavě, ale neustále o něm básnila.“

„Setkala ses s ním někdy osobně?“

„Ano, jednou. Představila nás, když jsem na ně jednou náhodou narazila.“

***

„Máří! Pojď sem!“ mávala černovláska na dívku, která šla po druhé straně ulice. Dívka si ji změřila pohledem, ale poté přeci jen přešla silnici a přidala se k partě výrostků sedících mezi domy na krabicích od ovoce. „Šmudlíku,“ skočila Lucie kamarádce kolem krku jakoby ji neviděla celé roky a zasmála se. Marii však uhodil do nosu nepříjemný zápach.

„Moc ti chci někoho představit. Tohle je Tad!“ usmála se černovláska na mladíku, který seděl na místě vedle ní.

Druhá dívka se zamračila, když si ho měřila pohledem.

Měl dlouhé vlasy do ohonu, v nose a obočí náušnici, všude po těle stříbrné řetězy a náramky a vůbec vypadat hodně „zvláštním“ dojmem. Přesto, že se jí ani v nejmenším nezamlouval, měla dost dobré vychování na to, aby mu podala ruku.

„A tohle je Šmudlik, moje nej nejlepší kámoška,“ zachechtala se Lucie.

„Pane Bože, co to je za přezdívku?“vyprskl Tad a zběžně potřásl nabízenou rukou.

„Buď tak laskav a neber jméno boží nadarmo,“ odvětila dívka suše a mladík si ji sjel nechápavým pohledem.

„Co to mele?“

„Šmudlik je katolička. Tak buď tak hodnej a neříkej před ní jméno toho nahoře nadarmo, zlato,“ ušklíbla se na něho Lucka, přisedla zpátky vedle něho a potáhla od něj čehosi, co měl v ruce a co nevonělo příliš vábně.

„Tos měla říct hned. Soráč, Šmudlo, stačí říct.Už vo něm ani neceknu...“

„Jmenuju se Marie,“ odvětila dívka slabě. Přezdívku Šmudla nenáviděla.  

„Příhodný,“ ušklíbl se Tad.

„Nech toho,“šťouchla do něho Lucka, ale smála se ještě víc než on. Ona se vůbec smála nějak celou tu dobu, co druhá dívka přišla. „Odkud jdeš, Šmudlíku?“

„Z útulku.“

„Samaritánka,“ odvětil chlapec, snad i tak, aby to nebylo slyšet. Bohužel bylo.

„Přestaň,“ zachechtala se černovláska jakoby to bylo něco nesmírně zábavného. „Víš, co, zlato? Nech nás o samotě. Běž za těma magorama dozadu, hned přijdu!“

Naštěstí se Tadeáš zvednul, sjel druhou dívku pobaveným pohledem a odešel pryč stále pokuřující ten ubalený smrad. Dívka ho sledovala vražedným pohledem, dokud nezmizel za rohem.

„Jak s ním můžeš bejt?! Vždyť je hroznej!“ otočila se Marie na svou černovlasou kamarádku.

„Prosím tě, Šmudlíku.... vždyť to myslel ze srandy... neříkej, že nepochopíš vtipy?“ zachechtala se.

„Asi ne! A vůbec... jak ses dostala k tomuhle?“ vzala ji z ruky jointa a štítivě si ho prohlížela. „Vždyť to jsou drogy, jak to můžeš kouřit?“

„Co šílíš, samaritánko?“ zašklebila se a vzala si ubalenou mariuhanu zpátky. „ Vždyť je to jen mariánka. Jeden jointík mě nezabije... A co tě nezabije... to tě posílí, hm? A vůbec... vždyť je to super. Měla bys to zkusit... bude ti líp. Fakt věř mi, zlepší ti to náladu... budeš se sice tlemit úplně všemu, ale budeš se cejtit jak v bavlnce... vážně... zkus to!“ snažila se jí dát ubalenou cigaretu do pusy, ale uhnula.

„Nechci!“odstrčila její ruku.

„Když nechceš... tvůj problém! Tak se měj, já se jdu bavit s někým, kdo má lepší trochu náladu než ty. Což budou asi všichni,“ zasmála se vlastnímu vtipu. „A ty radši utíkej domů na pokec s tím nahoře...A pozdravuj ho ode mě!“ zakřičela ještě než zmizela mezi domy.

***

„Musela být úplně mimo...Tohle by mi nikdy neřekla.“

„Kouřila marihuanu někdy předtím?“

Dívka zavrtěla mlčky hlavou. „Dřív sice kouřila a to docela i dost, ale nikdy ne tohle. Alespoň za dobu, co byla se mnou,“ zavrtěla dívka tiše hlavou.

„A co bylo potom?“

„Nevím. Dalších pár týdnů jsme se spolu moc nebavily.“

„Důvod?“

„Vlastně nevím. Když jsme se viděly ve škole, omluvila se mi, že asi řekla něco, co neměla. Ale jinak jsem s ní moc nemluvila. Ráno chodila do školy těsně před začátkem a hned po ní mizela pryč a nikdo nevěděl kam. Všichni se mě na ni ptali, kam chodí a jestli znám jejího nového přítele, ale já jim nebyla schopná vysvětlit, že toho vím ještě míň než oni...

 Se všemi se bavila jako obvykle. Byla hodně veselá, pořád se smála a všichni si z ní dělali legraci, že si každé ráno někde něco... jak oni říkají... šlehla, ale ona se tomu jenom... smála.

Ve škole se dokonce zlepšila. Z ničeho nic. Jednou se zmínila, že jí teď stačí, aby si učivo jednou přečetla a hned se jí dostane do hlavy. Všichni učitelé ji chválili, všem se ta nová Lucie líbila.

V tu dobu měla v sobě takovou zvláštní jiskru. Takový zvláštní kouzlo... Každému dokázala zlepšit náladu, podělit se s ním o svou radost... nikdy jsem ji neviděla šťastnější. Zlepšila se snad ve všem a vypadala naprosto spokojeně... zamilovaně. Tak proč jsem jí to měla kazit?“ zeptala se dívka do ticha, když dokončila svoji naprosto monotónní promluvu.

„Jak dlouho to trvalo?“

„Několik týdnů... možná dva tři měsíce...“

„A co se dělo potom?“

„Potom se to všechno otočilo vzhůru nohama. Naprosto. Vzpomínám si na to velmi dobře. Bylo to pondělí. Přišla pozdě do školy. Na matematiku...“

***

Ve třídě byl hrozný rumraj. Ačkoli už dávno začala hodina polovina žáků seděla zády k tabuli a vyměňovali si se spolužáky nejžhavější zážitky.

Učitel už se ani nesnažil zjednat si pořádek a výklad přednášel vlastně jen pro zábavu. To, že mu do hodiny přišla pozdě studentka komentoval jen nedbalým zavrtěním hlavou. Dívka se prosmekla mezi lavicemi, sedla si na místo a nepozorována složila hlavu do dlaní. Tedy skoro nepozorována. Zamračený pohled z první lavice ji sledoval od chvíle, kdy strčila do třídy svou uslzenou tvář.

Marie se chvíli rozmýšlela, jestli má dál sledovat nezajímavý výklad nebo spíš jít radši zjistit, co se stalo. Nakonec se přeci jen zvedla a zamířila do poslední brázdy lavic.

„Luci? Co se stalo?“ klekla ke kamarádce.

Oslovená zvedla hlavu, ale poté jí jen zavrtěla a ze zarudlých očí se jí vyhrnulo několik krůpějí slz.

„Co se stalo?“

„On...on...on odešel!“ vzlykla nakonec a spustila další salvu pláče.

***

„ Myslela tím Tada. Řekla mi, že prostě z ničeho nic odešel anižby něco neřekl. Byla z toho na prášky a dalších několik dní se s ní vůbec nedalo mluvit. Bylo mi jasné, že jí to musí bolet, ale myslela jsem, že se z toho dostane... jenže po čase to začalo být ještě horší. Mnohem horší...“ dodala do ticha.

Ani jeden z mužů, kteří s ní seděli v místnosti, se nepohnuli. Seděli nehnutě na svých místech a čekali, co řekne dál.

„Horší v jakém smyslu?“ opovážil se jeden z nich prolomit ticho místnosti.

Vzdychla. „Tu dobu měla dny, kdy... vypadala jako nemocná. Chvěla se, i když bylo horko...byla polovina června... nebo naopak blouznila jakoby měla horečku... byla bledá a měla kruhy pod očima jakoby snad vůbec nespala... Nejedla... tvrdila, že nemůže jídlo ani vidět. Radila jsem jí ať si dojde k doktorovi, ale ona neposlouchala... nikoho...

Několik dní na to však zase přišla a vypadala docela i normálně... možná trochu unaveně... nevyspale... ale rozhodně už ne tak jako předtím. Zase se smála... dalo se s ní mluvit... doufala jsem, že se z toho dostala... jenže potom....“

„Povídej...“

„Našla jsem ji na záchodkách. Seděla skrčená v rohu a brečela. Pohupovala se dopředu a dozadu a když jsem na ni začala mluvit, tak vůbec nevnímala... Zírala před sebe do prázdna a vypadala, že je naprosto mimo... Věc, která mě ale nejvíc zaujala, byly její ruce... Měla na nich jizvy... spoustu čerstvých jizev. Zeptala jsem se, kdo jí to udělal a ona řekla...“ dívka se odmlčela a nepřítomně prsty přejížděla po místech, kde kamarádce zely stopy po čepeli.

„Co řekla?“

„Řekla... že si je udělala sama... Prý vzala žiletku a začala se řezat... tvrdila, že jí to uklidňovalo... že se potom cítí líp. Říkala jsem jí, že je blázen, že tohle přeci není normální, ať neblázní, ale ona stále tvrdila, že jí to dělá dobře... Měla jsem o ní strašný strach, že jednou ráno nepřijde do školy, protože se podřeže...ale...“

„Věděla jsi, že si řeže po rukou a nikomu jsi to neřekla?“

„Chtěla jsem.“

„Tak proč jsi to neudělala?“

„Já... to slíbila. Slíbila jsem, že to tom nikomu neřeknu... a ona mi slíbila, že už to nikdy neudělá. Potom se zase zdálo, že se uklidnila a tak jsem... mlčela...“

„To bylo asi kdy?“

„Těsně před koncem školy.... Potom začaly prázdniny a já jí celou tu dobu neviděla. Byly to ty nejhorší prázdniny, měla jsem o ní strašný strach a proto jsem jí pořád psala. Z odpovědí se ale zdálo, že je v pořádku, i když... jeden dopis byl zvláštní... takovej... divnej...“ dodala pro sebe a v místnosti se opět rozhostilo ticho.

„V září nenastoupila do školy,“ pokračovala po odmlce. „Měla jsem o ní strach, nikdo mi nebyl schopen říci, kde je... Všichni se mě ptali, kde je a já říkala já nevím... já NEVÍM! Až jednou... jsem ji potom našla... náhodou... u mostu...

***

    Černovlasá dívka seděla schoulená pod pilířem pod mostem v trávě a nepřítomně se pohupovala sem a tam. Vlasy měla zacuchané a neupravené, oblečení od bláta, potrhané a tvář špinavou a vyhublou.

„Lucko? Lucko!“ zatřásla s ní druhá dívka.

„Já už nechci,“ hlesla plačky přes rozkousané rty. „Už nechci... nechte mě... prosím... nechte...“

„Já ti nic nedělám... Luci, podívej se na mě! To jsem přeci já!“ kamarádka s ní lehce zatřásla a chytla ji za ruce. V zápětí se však zarazila...

***

„Teprve když jsem viděla ty její ruce, konečně mi došlo o co tady celou tu dobu šlo...měla je úplně rozpíchané... nateklé... a plné modřin. Nadávala jsem si, jaktože mi to nedošlo dřív... jaktože jsem si toho nevšimla! Jak jsem jen mohla být tak slepá... Nenáviděla jsem se, že jsem to nechala zajít tak daleko...“

***

„Luci, cos to u všech svatých udělala?“

„Mari, já už nechci... prosím, ať už to skončí... už nechci...ať už to přestane...prosím...“ hlesla s pláčem a po tváři jí skanuly dvě slzy.

„To bude dobrý... Uvidíš. Slibuju...“

„Já chci domů... Máří, prosím... chci domů...“

***

„Odvedla jsem ji k ní domů. Nikdo u nich nebyl, její rodiče byly stále v práci a o ní se moc nestarali. Pomohla jsem jí dát se trochu do kupy a potom jsem jí uložila do postele. Celou dobu si něco povídala a občas mi přišlo jakoby se hádala sama se sebou. Slíbila jsem jí, že s ní hned druhý den půjdu do protidrogový poradny a ona s tím souhlasila.Říkala, že už to chce skončit, že už takhle nemůže dál... a já jí věřila.“

„Byly jste někdy v té poradně?“

Neodpověděla hned. „Ne.“

„Proč ne?“

„Druhý den mi psala, že se jí to nehodí. Prý kvůli rodičům... Nelíbilo se mi to, myslela jsem, že si to rozmyslela a chce se z toho jenom vymluvit, ale když jsem jí volala, řekla, že tam půjdeme v pondělí. Zněla naprosto klidně a tak jsem... souhlasila,“ sklopila kajícně hlavu  jakoby to snad bylo něco za co se strašně styděla.

„A v pondělí...“ napověděl jí vyšetřovatel, aby pokračovala. „Co se stalo?“

„V pondělí ráno nepřišla do školy. Místo ní přišla učitelka....A oznámila nám... že Lucka den předtím spáchala sebevraždu...“ řekla dívka anižby z jejího hlasu bylo znát zachvění, „Skočila pod vlak... z mostu.... Prý jí rodiče řekli, že se za ní stydí, za to, co se z ní stalo... ať odejde z jejich domu. A tak odešla...“ Na chvíli se odmlčela, jak znovu prožívala to ráno a poté pomalu pokračovala.

„Myslela jsem, že se zblázním... nechápala jsem, jak to mohla udělat... Chtěla jsem jí pomoci... ale nedokázala jsem to... neudělala jsem to...stále jsem doufala, že se z toho nějak dostane... doufala jsem, že jí dokážu pomoci... doufala jsem, že...že...“ zarazila se. Náhle nevěděla jak dál. „Dopustila jsem, aby skončila na mostě...“ dodala.

„Co bylo potom?“

„Pohřeb. Nevím, jak jsem se tam dostala... nevím, kdy jsem přišla nebo co jsem dělala... jediné, co si pamatuji byla její matka.. Křičela...křičela, že jsem jí zabila dceru... že to je moje vina... že jsem o všem věděla.... že kdybych něco řekla... mohla žít.... Měla pravdu,“ dodala.

„A potom?“

Zahleděla se vyšetřovateli do očí a poté mírně zavrtěla hlavou. „Potom není nic.“

V místnosti nastalo hrobové ticho.

Dívka se ponořila do jakési zvláštní apatie a vyšetřovatel, který již neměl další otázky, pokynul mladému muži v rohu místnosti, aby ho následoval ven.

Přešli do druhé místnosti odkud přes sklo bylo vidět na dívku s vlasy spadlými do tváře, jak nehnutě sedí a hledí do prázdna.

„Potom není nic,“ zopakoval vyšetřovatel. „Mohl byste mi to vysvětlit?“

„Po pohřbu se zhroutila. Nic si nepamatuje. Se smrtí Lucie se nebyla schopna smířit a když ji paní Dolanská obvinila ze smrti dcery byla to poslední kapka. Psychicky to vypětí nevydržela. Když ji přivezli k nám na oddělení, tak byla úplně mimo sebe. Nevnímala a pořád se jenom dokola omlouvala, že jí nechtěla ublížit... že jí to moc mrzí... Nevěděla, co se děje kolem ní.“

„Teď se zdá, že vnímá bez problémů.“

„Taky byste vnímal, kdybyste v sobě měl takový kvanta sedativ jako ona.Vidělste sám... myslíte, že by za normálního stavu byla schopna mluvit o smrti kamarádky s takovou nezaujatostí jako teď ona?“

„Sedavita? Není to na ní trochu moc silný?“

„Potřebuje to. Drží jí při životě... Má totiž halucinace, v noci sebou hází tak, že jí musíme přivazovat... Pořád si povídá s Lucií... omlouvá se jí,“ vydechl lékař a narovnal se. „Je mi jí líto... drog se ani nedotkla a dopadla v podstatě stejně. Jednu drogy dohnaly k sebevraždě a druhou drží při životě...jaká ironie! Jsou skoro stejný svinstva... Je na nich závislá stejně jako byla Dolanská.Kdyby je nedostávala pravidelně asi by zešílela. Takhle jí alespoň pravda pořádně nedochází.“

„Dostane se z toho někdy?“

„Možná. Za rok... za dva... to nikdo nedokáže říct. Záleží hlavně na ní, jak bude chtít. Nejhorší ale je, že jí se zhroutil svět. Přišla o jedinou kamarádku, o víru i chuť do života. Netroufám si říct, jestli ještě někdy bude normální,“ zavrtěl hlavou.

Vyšetřovatel zuboženě zavrtěl hlavou.

„Budete od ní ještě něco potřebovat?“ optal se po chvíli lékař a opět se otočil na staršího muže.

„ Ne, tahle výpověď bude stačit. Je to vše, co jsme potřebovali.“

„Takže případ uzavřen jako sebevražda?“

„To byl už od začátku. Tady šlo hlavně o toho Tadeáše. Vlastně se jmenuje Jiří Dríler, je to známá firma. Vždycky přijde na nový místo a poblázní pár holkám hlavu. Potom je naučí na marihuanu a když mu už věří začne s něčím tvrdším. Dává jim dávky, aby byly povolné, veselé, ale aby to na nich nebylo moc znát, ale když je naučí na závislost, shrábne peníze od dealerů za to, že jim zajistil další „zákazníky“ a zase zmizí někam jinam. Ty holky se samozřejmě dostanou do abstinenčního období a tak si začnou drogy shánět sami. Buď se z toho nějak dostanou a nebo ne... a začne to být jen horší... krádeže, kapsářství, prostituce... a bohužel to občas dopadá i takhle. A nejhorší na tom je....“

„Kde je Marie?“ zarazil se náhle lékař, když si všiml, že židle ve vedlejší místnosti zeje prázdnotou.

„Před chvílí tam ještě byla!“

Oba muži se vřítili do vyslýchací místnosti, ale po dívce nebylo ani památky.

„Pro boha, kam ta holka zmizela!“ šílel mladý lékař.

„Kam odešla ta holka!“ rozkřikl se vyšetřující na celou stanici, ale nikdo mu nebyl schopen odpovědět. „Kam šla?!“

Nikdo o ní nic nevěděl. „Zatraceně, celá stanice policistů a zdrhne jim i malá holka!“

„Musíme jí najít, hned! Není při smyslech!“

„Sakra, to tu nikdo neviděl malou holku? Sedmnáct let, asi takhle vysoká, dlouhý tmavý vlasy...“

„Nějaká taková před chvílí odešla,“ řekla s klidem mladá žena, která právě přišla.

„Kam?“

Pokrčila rameny. „Netuším.Říkala, že si jen něco vyřídí a potom se vrátí. Prý jen zahlídla nějakou kamarádku, se kterou si musí promluvit,“ vysvětlila nechápavě. „Proč?Kdo to byl?“

„S jakou kamarádkou?“

„S nějakou Lucií...“ 

***

Dívka se rozhlédla po ulici a hledala tu známou tvář. Tvář, kterou potkávala tři roky a která jí provázela skoro každou noc a někdy i ve dne... i když to nebylo možný.

Jen několik metrů od ní opravdu stála. Pozorovala jí svýma modrýma očima a havraními vlasy jí lehce poletovaly kolem tváře.

„Lucko?“ hlesla dívka.

Černovláska jí chvíli pozorovala a poté se otočila a pomalu odcházela pryč.

„Lucko! Počkej na mě! Lucko!“ křičela za ní, ale ona ji neposlouchala. Několik lidí se na Marii otáčelo, aby zjistili na koho to volá, ale Lucie na ni jen otočila své prázdné oči a pokračovala dál v cestě.

Neměla na vybranou.

Proplétala se mezi lidmi, kteří proudili všemi směry, ale vždycky když už měla kamarádku nadosah, tak se náhle rozplynula a objevila se opět někde úplně jinde.

 „ Lucko?“ konečně ji našla.

Černovláska seděla na zábradlí a hleděla pod sebe. Teprve teď Marii došlo, kde to jsou. Most přes koleje...tohle bylo místo, kde to všechno začalo... a tady to má všechno skončit.

„Ano, Šmudlo,“ otočila se na ni Lucie a usmála se. Nebyl to úsměv zoufalce... trosky... byla to Lucka, kterou znala celá ta léta.

„Co tady děláš?“

„Přišla jsem se na tebe podívat.“

 „Ne, nepřišla jsi. Říkají, že neexistuješ! Že jsi jenom výplod mojí hlavy...“

„Tak proč se teda se mnou bavíš?“

„Nevím...chybíš mi... Prosím, věř mi, já ti nechtěla ublížit! Kdybych to někomu řekla... Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo.“

„To už nevrátíš. A mě je teď líp... Líp než kdyby mě strčili někam do ústavu. Někde, kde jsi teď ty...“ řekla černovláska klidně a prsty přejela kamarádce po zápěstí, kde se rýsovali modřiny od popruhů od postele.

„Chci odtud pryč,“ šeptla druhá tiše.

„Tak odejdi.“

„To nejde. Mám pocit, že neovládám svůj mozek... neřídím svoje tělo. Jsem uvězněná uvnitř a nevím, jak z toho ven...“

„Tak pojď se mnou. Nastup se mnou na další vlak a budeš mít klid... a už tě nebude nikdo nikde věznit...“

„A kam jede ten vlak?“ zeptala se klidně Marie, když se z dálky ozvalo slabé zahoukání.

„Nevím. Netuším, kde bude další stanice... neví to nikdo...“ zvedla oči ke kamarádce. „Pojeď se mnou...“natáhla k dívce ruku a ta ji se strachem chvíli pozorovala.

„Vím, že je tohle špatný... že bych to dělat neměla... ale moje racionální část, která by mi řekla, že to je špatný, je pryč! Proč z toho nemám strach?!“ nechápala Marie, ale přesto se chytla neexistující ruky a přelezla zábradlí na druhou stranu.

„Prášky dokážou ledacos... utlumí všechno... i strach... ale i tělo. Copak to je potom život? Tak pojď... jeden krok. A už si na tebe nikdo nebude ukazovat ani tě obviňovat... už nebudeš muset být sama.“

„Nechci být sama,“ zavrtěla Marie hlavou a v uších jí stále silněji zněl rachot blížícího se vlaku.

„Nebudeš,“ usmála se na ni černovláska.

„Kdy se uvidíme?“ křikla ještě Marie, aby přerušila rachot vagonů, a naposledy se podívala na svou kamarádku.

„V příští stanici...“

 

 

 

---