Temná povídka

Venku se smráká a já kráčím dál. Kapka spadla na rameno. Druhá na nos. Setřu ji a kráčím dál. Křik a divné hlasy. Otočím se – nikde nikdo. Strach mi prostupuje vnitřnosti a žaludek se mi svírá bolestí. Nastavím dlaň a na ni spadne další kapka. Poslední. Přidávám do kroku. Pouliční lampa zablikala, zaprskala a zhasla. V křoví vedle mě něco zašustilo. Lekla jsem se a uskočila. Jen pták. Vyletěl k nebi a zapískal, jako by se on sám něčeho bál. Možná se lekl. Mne? Sleduji jej. Letí vysoko k nebi. Ale najednou něco padá. Leknu a uskočím. Něco spadlo přímo na místo, kde jsem před chvílí stála. V hluboké tmě ta věc svítí. Kleknu si, abych si ji prohlédla zblízka. Nesvítí. Je ale tak čistě žlutá, že vypadá, jako by v té tmě vyzařovala světlo. Zvednu ten balónek ze země. Tenisový míček. Pokrčím rameny a jdu dál. V ulicích hrobové ticho a nikde se nesvítí. Jediného živáčka nikde. Zvláštní. Je pozdě v noci, ale tato silnice vede středem města a i v tuto dobu se v ní pohybuje poměrně dost lidí docházejících pozdě v noci bůhví odkud bůhví kam. Také lidé spěchající autem z města či do města dnes neprojíždějí. Ticho, které ubližuje. Hlodá až do morku kostí. Otočím se znovu, abych měla jistotu, přestože už dobře vím, nevím proč ale, že jsem tady úplně sama. Přidám do kroku. Zvláštní. Silnice se stáčí na druhou stranu než by měla a přímo přede mnou se ve tmě matně rýsuje cestička, kterou jsem tu nikdy předtím neviděla. Vydám se po ní, přestože obrysy v dáli mě upozorňují na to, že vede do lesa. Lesa, který tu v životě nebyl. Jakoby se vrátil čas a objevilo se tu najednou zase to, co tu bylo kdysi, než zde někdo postavil domy a cesty. Jdu pomalu a nejistě. Nohy se mi klepou. Najednou proti mně vyletí z vysoké trávy něco a já nejsem schopná vydat ze sebe jediného zvuku. Jen se svalím na zem a instinktivně zakryji hlavu dlaněmi. Po chvíli se odvážím pohlédnout vzhůru. Kolem mne krouží malý netopýr. Chvíli jej sleduji a on najednou usedne na mé rameno. Přes všechnu tu tmu cítím, že mě to zvíře pozoruje. Zvednu se opatrně ze země a jdu dál. Zvíře na mém rameni mě kupodivu uklidnilo. Sedí na mě, jako by jsme měli něco společného. Drží se jemně drápky mého ramena a ani se nehne. Jdu najednou s větší jistotou, bůhví kam. Jen vidím před sebou temný les. Kráčím a neustále zrychluji. Přidávám do kroku. Skoro běžím. Les jakoby se vzdaloval. Běžím. Běžím. A les je ještě dále. Netopýr se drží. Začne foukat vítr. Sílí. Netopýr se drží. Ale vítr je stále silnější a já mám pocit, že odletím. Najednou už mě vítr zvedne do výše a já letím. Netopýr mává křídly, ale stále se drží mého ramena. A já letím, letím a letím… Bůhví kam. Letím…

,,Au!!!“ rána o zem.

Otevřu oči a zmateně se kolem sebe rozhlížím. Nechápu temný strop nad mou hlavou a ani postel vedle mne.