Odkvetlý štěrk

JE-LI

Leč úsměv ústa zmáhá

a drtí na padrť,

a je-li v očích krása,

pak pouze jako smrt.

POSHOVÍ

Když ústa ztemní stín

a oči smutku poshoví,

zmar vleklý tvůj i milenčin

křtu noci sudbu dopoví.

TANČÍRNA  NEVKUSU

Májový déšť se toulá půlnocí.

Kuropění, němý stesk po koncích

a bouře utkaná z pavoučích sítí

právě umolousaného léta.

Léta, které je žabincem

či nedopalkem v senné stodole.

SBOHEM

To je ten čas,

co půlí úskalí všech rozhodnutí.

To i marnost je marnější,

je-li zřejmá o něco dřív

než poslední nezadržitelné sbohem!

EXISTUJÍ

Patrně nikdy nepochopíme zločinnost

oněch okamžiků, kdy dech bližního

rozrývá naše srdce stále mocněji

jen proto, že existují i jiní lidé.

ZÁŘÍ

"Ano!" ale tušíme "Ne!"

Ba co víc,

snažíce se přesvědčit

sami sebe,

ztrácíme dávno ztracené,

aby byl osud.

Ba co víc,

přesvědčujíce osud,

ztrácíme sami sebe,

aby byla paměť...

KRUTOVLASÁ

O něco dál snad spatříš.

Ale i dítka bývají zlá,

to pak jen v pláči smíš,

o co tě nikdo nežádá.

POPELNĚNÍ

To, že jsi přišla,

nebylo od tebe důvěrné.

Dny splývají daleko víc

než kdy předtím

a toužebné už není nic.

Jen nevěřícné minuty

snad v opuštění kdesi skryté

a nevěrné až běda

tvým zpozdilým rtům.

MILENCI

Nestačí jen lhát. Jde-li o zjevnost,

nelze pohrdat krutostí,

byť sebemilosrdnější.

Ale ty pohrdáš i vyslyšením,

zrazujíc poslední noc,

která se zalyká svou marností.

RTY A HVĚZDY

Přezrálý měsíc leští tuto noc, opuštěnou

a mrazivou v dotecích. Smíme se spatřit

a vytratit jako dech ze skla všech výčitek

konce století a jiných ohanbí...

Neříkej nic, vždyť dopisy, ty milostnice věrnosti,

už dávno lehly popelem a naše dny o nich nic nevědí.

CIZELÉRKA

Nešeptáš... Vím o tvých

rukou, nejdou po duši,

jen po kapkách...

VÝJIMKY

Slzy těch očí vybízejí k přestřelkám.

Struska zimy pomalu zabředá k outěžkům.

Kdosi postál na ulici, aby jim odpustil.

Bylo už pozdě, tak nač se ptát.

Stromy se choulí důvěrou milenek a vyčkávají.

Prach se už zažral do dřeva.

AHASVER

Praská již ve švech novoročních,

jako když krev láme půllitr

o stěnu nedopitou. Vraždí i věrní.

I noci jsou oprátkou.

A jsi to jenom Ty, která nedoznívá...

NA ZÁSKOK

Nelze to vnímat jinak než popelem.

Jsme u sebe až při zcizení.

Marnost je dotčena svým znesvěřením

a nosí se po kapsách.

Ostří se sráz. Ledy netají.

STŘÍLNY

Té noci jste seděli v zahradě jako na čekané.

Popíjel si přesládlý likér a mohlo být tak asi hodinu

s půlnoci, když jsi se počal ztrácet pod mžurkou vnuknutí.

A ona, ubezpečujíc tě v tvé nemluvnosti, přelila okraj

tušení, které mělo být vysloveno mlčením

ještě zjevnějším, než je prokletí.

POEZIE

Stále věrně a stále pomyslně,

jakoby na zapřenou,

křísíš mě za nocí,

abych si pospíšil.

V té chvíli přečisté

je i slza v pohnutkách oněměním,

jako bychom už neměli být...

Ale básník je jen děvka,

co se kurví s poezií.

BIO ILLUSION

Usínej a nelži už, že déšť rozkradl tvé sny.

Vždyť noci bijí stále na poplach,

soudí se se dny a nevěří už ani nám.

Ale někdy zůstáváš úplně nahá,

snažíc se nezranit, a tedy zraňujíc.

OSTŘENÍ

Noc zvetšelá zábleskem stálice

a nepomohou ani otevřená

okna. Tíživost vědomí: totiž

nejistota, dým z cigaret

a vyschlý kalamář, který propůjčil

svou čerň do služeb věčnosti.

Slib mi, že zase nepřijdeš.

MILENCI

Přestanou-li být okázalí,

už hledají úkryt pro svoje zhrzení.

Ale nemají ani zbla ponětí o tom,

že láska jim zatím dávno vyrvala srdce,

konejšíc je směnkami,

které jim nikdy neproplatí. 

SRPEN

Ze dne na den, z noci na noc

při všem třímavém, opilém

a běsnícím…

Už zase se opouštím.

NEDĚLNÍ NOC

Při další rychlopivné láhvi

jsi poznal s drtivou úmorností,

že měsíc chce ulpívat

na jejích víčkách při každém

úplňku, že noc si brousí

čerň o její nach

a že její klín nečeká, ale usíná

na pozadí tíživých tajemství.

POCTA

Vzdor, ten cudně banální.

Láhev vína, politý ubrus,

kniha k nedočtení…

Žijeme v doslovech?

ONA

Nevěřit skvrnám, ba ani poskvrnění.

Teprve mimočas uléhání je v rouše

dořeknutí. Tělo se nestydí.

A závan příslibů je připraví o kuropění.

Spí nahá, aby oslepl.

RESUMPCE

Opět vchází, milujíc svou prostotou,

přítulnější o dvě kapky krve

na řasách díkůvzdání.

Bojí se hlasů, drásotu kadeří,

zřetězení podzimů. A jenom

pláč uloví stopu, po které sípavě

klopýtá k podťatým stromům

právě objeveného ráje...

AŽ  POZDĚJI 

Tíží ji osud, ta děvka anděla,

co vysvěcuje kostely souloží.

Tíží, ale ona - jako všechny

ženy, které kdy trpěly - mlčí.

Ano, ale ona mlčí i sama

před sebou, aby její bolest,

nepřiznaná, protože uhrančivá,

nedala spát muži,

který přišel až později.

NEVĚŘÍM

Opukový podzim, tušený v muži,

spatřený v ženě, jejíž břidličnatá

láska tu přesládá, tu červaví

nedochvilností. Není vykoupení.

Jak také jinak! Vůle je v člověku,

pochyba v nevědomí.

A pohlaví není trůn.

EXISTUJÍ II

Ne, neuvěřím, že křik utichá

jen v padělcích citu, vykasaných pro chvíli                                        

ohanbím na rozviklané posteli.                  

Ne, neuvěřím, že pro třicet stříbrných,

umlčujeme duši, abychom pohrdali tělem.

Probůh! Tělo jako výkupné

jen proto, že existují i jiní lidé…

DNES  VEČER

Chtělo by se říci: chvíle, ale nebyla to ani ta.

Náš poslední svět.

S láskou, která nám vyráží dech.

Dnes večer k tobě přijdu jako vrah.

PŘED USNUTÍM

Cítit se úskalím, o něž se

rozplétá tvůj cit.

Pookřát vteřinou, zkoralou

v šerosvit.

Přemluvit život, aby si

pospíšil.

OBRATIŠTĚ  CITŮ

Hlasem protančí přeslechlý smích.

Na střence noci promarní velebnost

svůj chrám. Rozluštit tajemství.

Ale koho a nač se ptát?

Je ticho ve mně - zmatené, matoucí.

Je ticho ve mně - nálož odpálená na obratišti citů.

VYZNÁNÍ

Stesk nachýlil se přes rámě

a ulpívá Ti na řasách,

leč osud mluví o dámě,

již nedotkl se věkem čas.

VÁNOČNÍ

Zdopován závějěmi chvěje se čas.

V barbiturátech lásky

klíží se pocit s osudem.

Doba poém je pryč.

Odkloněný cit pohrdá modlitbou.

Večer si zase lehnem vedle sebe.

ZA OBZOR

Čas v podkroví ubodán tmou

snáz v zajetí postrádá svou

tvář z rozcestí propustí z pout

smí proplynout někam dál - plout

Dál…

SBOHEM

Neplač a nic mi neříkej.

To, co má nás,

nemáme nikdy my…