Chiméra

Z rána,

kdy azbestové nebe spojilo sponkou listy noci,

kamenný přístav provoněly svěží myšlenky

a pozvolna utichla harmonie tónů šumivých vln moře,

usedl jsem na lavičku u mola

a zamyšleně hleděl na obzor.

V dáli se zpívaly písně,

ženy postávaly na nádvoří svých baráků

a zaoceánský parník maloval kaňky po obrysech mého obrazu.

V poklidu slaného ovzduší,

s pocitem nevyrovnaného bojovníka Triád,

přivřel jsem oči

a v polaritě fantazie se nechal unášet časem

daleko za hranice přítomnosti.

Na břehu pouštní laguny,

na líci večera,

v odlesku kokosových palem,

ležela panna.

Se zadrženým dechem,

poblouzněn iluzemi,

mlčky jsem pozoroval,

jak voda čechrá cukr jejích vlasů.

Nahá píseň se chvěla v spiritualitě okamžiku

a slaměná prosba skýtala nekonečných sil.

Viděl jsem,

jak opatrně vkládá do bublavé lázně blyštivé perly,

jak kloužou po hladině jezírka

a tiše se je opovážil svírat

v orosených lasturách svých dlaní.

V každičké vteřině sípal

a prosil o odpuštění,

kalil si výhled vlastní nemocí

a mazal paštikou zanícenou čáru polymorfní existence.

Anděl se lekl,

potopil tělo,

zanechal sifón

a již nikdy nevyplaval.