Část první - prolog

    „Áááách jo, zase ráno...“, zívl si Sokrates. Zvedl se ze slamníku. Znovu zívl. Zkusmo se postavil na jednu nohu, pak i na druhou. „No vida, tak ono se mi to přece jen zdálo! Mimořádný úkaz...“ Poodešel k oknu a kradmo pohlédl na dění v ulici. Až poté se odvážil vystrčit hlavu více – po několika nepříjemných zkušenostech s kameny létajícími proti směru zemské přitažlivosti si už dával pozor. Opřel se lokty o parapet, podepřel si hlavu a zasněně koukal do šumu a ruchu na chodníku. Z jeho čumu ho však vyrušil pronikavý hlas: „To už zase šmíruješ lidi? To nemáš nic lepšího na práci? Domácnost stojí, plotna se rozpadá a on si klidně kouká někam za obzor. Snad si nemyslíš, že tam někde bude ta tvoje Můza, nebo kdo? Kdyby ses radši staral o svoji rodinu...“. Sokrates si povzdechl. Právě chtěl zavolat nějakou poučku o malých částicích, které jsou ve všem a na všem se podílí, když tu mu roztříštilo lebku cosi velmi těžkého. Zmateně se otočil, když tu ucítil, jak mu po tváři stéká jeho vlastní mozek. Jakási hutná zelenohnědožlutá hmota mu tekla po hlavě a po tvářích, načež odpadávala po kusech na zem. „To mě ten někdo musel hodně nenávidět“, pomyslel si, než upadl do kómatu.

    Šest hodin deset minut ráno. Mike se vzbudil jedním trhnutím. „Kerej debil pustil do obvodu 120 neurouzlů?“, zlobil se. S kletbami se zvedl ze země a vydal se do řídícího střediska. Všude kolem něj poletovaly malé jiskry obloukového výboje. „Ksakru, vypadá to na zkrat hlavního zdroje“, zabručel si pod vousy. Cesta ke zdroji mu trvala déle než obvykle.“ Že by byla venku bouřka?“, zapochyboval. „Intenzita elektrického pole značně zhoustla, ale rozmístění je dost nerovnoměrné...chyba bude nejspíš někde u kondenzátoru.“ Konečně došel, kam chtěl. Zde se nacházel sektor čerpání zrojů. Vrty tvořily jeden dokonalý kruh, uprostřed kterého stála šedivá budova. Tam stál nejmodernější přístroj jejich generace. Mikeovi se i přes jeho nevyspání dmula prsa pýchou nad tím, co dokázali vytvořit. „Kdo jiný, řekněte mi, kdo jiný, jaká civilizace by stvořila něco tak dokonalého?“, pomyslel si a vkročil dovnitř. Okamžitě se mu zježily všechny brvy na těle a kdyby jeho chitinová kostra nebyla tak dobrý izolant, pravděpodobně by se už upekl. Když se dostal k obrazovkám monitorujícím množství získané energie, málem mu vypadly primitivní oči z důlků. V posledních pěti minutách vzrostl příjem natolik, že to soustava kondenzátorů málem nezvládala transformovat. „Proto ten zkrat, proto ten výboj! Ale čím to? Všechny vrty přece pracují v normálovém módu! Energie musela tedy přijít zvenčí, byla získána z biomasy! To je ono!“, potěšil se vlastní dokonalou indukcí. „Ale jak by se sem dostala biomasa?“, položil si další otázku. Jeho nervovou uzlinou proběhl záblesk poznání. „No to je vrchol! Tak on si nechá nasrat na hlavu a my abysme se z toho tady dole pak posrali, že!“. Rozzuřen na nejvyšší míru se rozběhl po sektoru a kopal do každého uzavřeného vrtu.