23.40 540 London

   
23.40 540 LONDON
   
    Blíží se nezvratitelný konec a Jurij Andrejevič Živago je opuštěný a nešťastný. Žije se svou třetí ženou, má dvě další děti, ale Toňa je navždy pryč, stejně tak Živagova největší láska, Larisa Fjodorovna. Živago umírá.
    Sedíme v autobusové čekárně. Ve vzduchu je cítit hrozná malátnost, ze které pálí oči.  Chladně září zářivky, vrčí automaty na nápoje a malé občerstvení (a stejně je ticho), všechno je bílé, bezbarvé, bez zápachu. Jsme unavení, sedíme každý u jednoho kavárenského stolku, který nám připomíná lidi, co tu seděli ve dne a smáli se a usrkávali a čekali na svůj autobus nebo na přítele, který má každou chvíli přijet. Sedíme tu já, zády ke mně angličanka kosovského původu, u stolku vedle angličanky sedí mladá japonka, možná číňanka, neumím to rozlišit. Sedíme a čekáme na autobus ve 23.40 do Londýna, cesta má trvat sedm hodin.
    Každý z nás se tváří, že něco dělá. Japonka nebo číňanka každou chvíli vytáhuje něco z kabelky a chvíli si s tím hraje. Diář, telefon, časopis. Angličanka pozorouje svoje nehty. A pokukuje po mně. Vlastně se otáčí, jen se letmo podívá, co dělám, a zas se otočí zpátky. Já si čtu. Byla to ode mě zrada, podlost. Už jsem předtím s angličankou navázal rozhovor a pak ho v momentu toho chvilkového ticha, kdy hledáte další téma pro konverzaci, přerušil, vytáhl jsem tu bichli a umlátil náš vztah v zárodku. Poslední dobou bývám radši sám.
    Kolem prochází nějaký zaměstnanec téhle čekárny, starší chlapík s brýlemi, něco  s úsměvem prohodí, nerozumím mu, ale japonka nebo číňanka a angličanka se na sebe podívají a usmějí se, pak zas oči zdvořile ucuknou.
    „Nevíte, kolik je hodin?“
    „Prosím?“
    „Nevíte prosímvás, kolik je?“
    „23.25.“
    „Děkuju“ odpoví angličanka. Z úsměvu je rozhovor.
    „Už abysme jeli“
    „Ano.“ odpovídá japonka a znovu se usměje a hned zas ucukne pohledem, vrátí se do své cely. Jsme sami.
    Přes to neprůhledné sklo plné světla ze zářivek a bílých stěn s plakátky šťastných rodin na dovolené za zvýhodněnou cenu skoro není vidět noc a noční město venku. Stěží je vidět a jen trochu slyšet, když před čekárnu přijede velký, bílý, dvoupatrový autobus National Express 540 London.
   
    Já a Marina, angličanka kosovského původu, už sedíme vedle sebe. Vím, že je z Kosova, protože právě o tom si teď povídáme, říkám jí, že jsem z České republiky, ano, mám; jednoho bratra; bude mu jednadvacet. Pak se taky zasmějeme nějaké vtipné poznámce. V autobuse je uvolněnější atmosféra, asi kvůli tomu šerosvitu.  Je tu tmavo, příjemě, v oknech se rychle míhají světla, autobus monotónně, tlumeně hučí, my s Marinou mluvíme a všechno, co říkáme, zčásti pohlcuje všudypřítomný autobusový plyš. Marina se znovu zasměje a je cítit, že se jí ulevilo, že už není sama. Vidím japonku, která sedí naproti nám o pár sedaček dopředu, autobus je mimo nás úplně prázdný, až na jednoho člověka, muže, který je úplně vzadu a nevypadá, že by měl chuť zapojit se do našeho rozhovoru. Ale japonka, možná číňanka, ta se zapojit chce. Zaklepu Marině na rameno a ukážu ji směrem k dívce. Vstáváme a jdeme si přisednout na sedačku za ní.
   
    Všichni se smějeme, mluvíme jeden přes druhého, občas si nerozumíme, protože moje ani Yukiina a ani Marinina angličtina není bezchybná, šťoucháme do sebe a šklebíme se. Japonka je japonka a jmenuje se Yuki, je daleko mladší, než jsme mysleli. Je jí dvacet a byla v Anglii za svým přítelem, teď jede zpátky za rodiči, se kterými v Londýně tráví dovolenou. Zní to jako příběh šílené dvacetileté japonky. Marině je dvacet sedm a je kadeřnice, dělá v kosmetickém salonu a žije v Anglii už osm let, ale má špatný přízvuk a říká, že se jí v Anglii nelíbí. Mně je dvacet, jsem bez zaměstnání a bez školy, bez přítelkyně, nedělám nic, do Anglie jsem utekl za svým otcem, který teď, po mém odjezdu, sedí ve svém jednopokojovém bytečku a sleduje televizi a ještě chvíli nevnímá, že je zas sám.
    „Je tu nuda, ty lidi jsou nudní.“
    „Nejsou nudní, každej večer to rozjížděj!“ pře se Yuki, směje se přitom, cení zuby a přivírá veliká očka.
    „To je fakt, co všechny ty karaoke bary v centru?“ přidávám se.
    „Vy jste v tom ale nežili osm let.“
    „Asi jen dva týdny, abych řek pravdu.“ směju se.
    „U nás jsou karaoke strašně oblíbený! Nejčastějc zpívaj lidi právě Beatles.“
    „Beatles!“ zaúpí Marina a my se zasmějeme, protože jsme si stačili všimnout, jak na nich Liverpool vydělává.
    „Já je mám ale moc ráda.“ řekne nakonec Yuki a já začnu zpívat: „Because the world is high, it makes me cry.....“
    „Oh I love this song!“ vyjekne Yuki a zas přivře oči a směje se. Všichni se smějeme a já začnu další song: „Let me take you down, coz I'm goooing tooo....“ Marina něco loví v batohu a vytahuje lahev, všichni se na sebe zakřeníme.
   
    Je nám teplo a dobře. Všichni jsme trochu opilí, ale já o sobě ještě vím, vím hodně. Autobus teď tancuje, kličkuje nějakým neznámým, velikým městem, zastavuje na křižovatkách, neustále zatáčí a podivně manévruje, okolo jsou nápisy, budovy, chodníky, lampy, dvě čtyřicet pět ráno, občas člověk, zvláštní, špatné barvy, jako z Policie v akci!, jako z domácí videokamery, zvláštní nepřístupnost toho všeho za naším okýnkem, jsme vakuovaní v plyši a plsti a ve skle.
    „It's two forty five in the morning, ...and I am putting myself on warning..“ zpívám další písničku.
    „Strašně hezky zpíváš.“ řekne tiše Yuki, která má už nejméně deset minut zavřené oči, ale neusíná. Marina se jen usmívá a kouká se z okna. Už není tak hezky upovídaná, teď je klidná a krásná. 
    Zničehonic Yuki doširoka otevře oči a pusu, rychle se zvedne ze sedačky vedle Mariny (vyměnili jsme si místo) a vykládá nám, jaký dostala nápad na hru. Chvíli hrajeme, bavíme se.

    Sedíme a jsme potichu. Marina se zase dívá z okna, Yuki taky, já koukám na Marinu. Občas si mě všimne, podívá se na mě a usměje, dlouze a hezky. Vypadá dospěleji než předtím, jinak, spokojeně.
    „Ten kluk, co sem za ním byla...“ řekne Yuki. Pořád přitom kouká z okna, pusu má otevřenou.
    Chvilku je ticho.
    „Jo, jsme hovada...“ řeknu na to. Yuki se na mě usměje.
    Yuki vypráví a Marina jí poslouchá a občas něco poradí, prohodí, a Yuki se zasměje nebo rozpláče. A já pozoruju Marinu a ona to ví a nevadí jí to.
    „Yuki,“ začne trochu špatnou angličtinou, ale důstojněji, než předtím, s šarmem, s vtipem, s tím, jak si dokáže dělat legraci sama ze sebe a se sympatií k Yuki, „já jsem doma měla s klukama taky trable. Všichni jsme byli blbý, ale kluci obzvlášť. Ale stejně jsem je měla ráda, všichni jsme si lámali srdce, aspoň jsme nebyli sami.“ směje se.
   
    Yuki už spí. Uplakala a usmála se do hlubokého spánku. Já a Marina jsme vzhůru.
    Marininy zelené oči kloužou po oroseném skle, tam, zpátky, tam, zpátky, jak sleduje kuličky městských lamp. Na tváři má lehký úsměv a vypadá naprosto ponořená do sebe. Jen občas po mně hodí pohled, zelené oči ve tmě zajiskří. „Nevadí ti to?“ říká, když si pokládá hlavu na moje rameno. Její hnědé dlouhé vlasy mě šimrají na krku, vidím, jak se Marině pomalu nadzvedává poprsí, když klidně oddychuje. Pohladím ji po hlavě, autobus vyjíždí z města, Marina se tulí.
    Je slyšet každé zařazení rychlosti, se kterým se monotónní kvílení zvedne o půltón výš. Marina na mě nechává ležet svoje těžké tělo, jako kdyby bylo na mě, co s ním budu dělat. Nemluvíme. Je to jako němý film, hýbeme se, vrtíme, ale já jí vůbec neslyším, autobus zase přeřadil. Přemílám v hlavě falešné písničky, začínám bejt apatickej. Marina je jako smyslů zbavená.
    Slunce tenkrát pálilo a ve vysoké trávě daleko od okresky bylo spousta hmyzu, ale nám to nevadilo. Oči se jí leskly, ruce se míhaly a dotýkaly a bylo jich najednou moc a všude. A ty oči byly čím dál větší a větší, ruce mě pleskaly po těle, po vlasech, po tváři, z panenek jako by jí vylézaly šlahouny. Pomalu rostly, až se mi obtočily kolem krku. Obrovské bulvy vlhly, nebe bylo vysoko a vypadalo jako moc namalovaná holka, co vámi opovrhuje na nějaké oslavě. Musel jsem se na to nebe koukat. Oddaný, důstojný pohled, rozněžnělé ruce, směšné pleskání těl. „Nedělej si starosti! Neboj se!“ volala, když odcházela polem, vlasy i šaty jí vlály a smála se. Smála se chladně a posměšně, ale šlahouny, ty neodvázala. Vítr foukal, předměstské klasy šustěly a já koukal na svoje boty a ruce jsem měl v kapsách. Cítil jsem se hloupě. Jako když vytopíte sousedům koupelnu, jako když nevracíte dluh spolužákovi, náhodnému známému, který vás nesnáší, jako když někomu lžete do očí, lžete, hodně lžete a Marina si zapíná poklopec u kalhot, upravuje se, vracíme se na naše místa a chvíli na to se Yuki znovu probouzí, i když pomalu, holka s neuvěřitelným množstvím energie, za chvilku je už zas docela čilá.
    „A co tebe trápí?“ ptá se mě Yuki a navazuje tak na předchozí svěřovací rozhovor. Obě mě sledují, venku je tma, pořád tma, ale do půl hodiny se začne rozednívat.
    „Myslím, že nemám dost rád lidi,“ a mluvím s klidným, takovým upřímným tónem
    „dost se snažim, ale prostě nesnášim tu zodpovědnost, bojim se jí, mám z ní strach.“
    „bejvám radši sám,“ lžu
    „čtu si a chodim na procházky“
    Marina se pořád usmívá.

    Rozednilo se. Sedím jinde a snažím se číst si. Snažím se umlátit knihou předešlou večerní konverzaci, jako se mi to povedlo v čekárně (to bylo tak dávno), snažím se naznačit, že jsem zase normální, v pořádku, ve své ochranné cele. Úplně to nefunguje.
    Yuki zase spí.
    Heathrow. Autobus zastavuje.
    Marina si přes rameno přehazuje tašku, naklání se k Yuki a dává jí vlhkou pusu na tvář a něco jí říká. Otáčí se na mě a zas se směje, nejdřív tak, jako by si dělala legraci sama ze sebe, pak vážněji.. Odjíždíme, Marina se otáčí a jde směrem k letištní hale. Cestou upustí těžkou tašku na zem a klopýtne, chvíli stojí, pomalu ji zvedne, jde dál, autobus mezitím kvapně odjíždí, všechno se rozmazává, zvuk, světlo, všechen venek je zase pryč.
   
    Projíždíme Londýnskou periferií a Yuki je rozespalá a melancholická.
    „Zazpívej mi, prosím, ještě“
    Chvíli nic nezpívám, tvářím se, že přemýšlím, kterou vybrat.
    „Yesterdaaay...“
    „Nééé, tu nééé“ vypískne a zasměje se, znovu se na mě podívá, obejme mě a dává mi pusu.
    Yuki už je venku, má kufr, chce se se mnou ještě rozloučit.
    Její stojící osamělá postava se posouvá pod okny, až je úplně pryč.

    Vystupuji z autobusu, těžce došlapuju na špinavý chodník, někdo mě praští do zad: „Oi, you're one serious bloke!“ řekne ten chlap, je neoholený a má chraptivý hlas. Směje se. Zdvořile se na něj usměju, jako bych děkoval za radu. Venku je hluk, je sedm hodin ráno, ale Londýn už je plný lidí. Je docela hezké počasí.
    Jezdí auta. Čtyři hodiny času. Sedím. Vytahuju igelitku, Živago, poslední kapitola. Odjezd 11.30.