Letní láska

Seděl jsem na staré prosezené židli své oprýskané kanceláře, nohy pohodlně uložené na stole, v jedné ruce čerstvý denní tisk a v druhé cigaretu. Ze stolu příjemně voněla černá káva, ještě byla horká a já raději vlažnou, tak akorát. Vedle kávy se povalovalo spousta papírů, mezi nimi i účty za nájem, vodu, elektriku, plyn a bůhví za co ještě. Tyhle dny v měsíci jsem neměl rád, účty se hromadily jeden za druhým, termíny splatnosti za dveřmi a stav mého konta nebyl povětšinou příliš uspokojivý.  Celý můj život nebyl příliš uspokojivý. Nikdy jsem nechtěl být policajt, už jako dítě jsem měl přirozený odpor k uniformám a ten mi vydržel i v dospělosti. Člověk míní… Odsloužil jsem  v řadách strážců zákona dlouhých patnáct let. Do teď nechápu, že jsem to mohl takhle dlouho vydržet. Ta nejhorší lidská špína, urážky, nadávky, pohrdání.. a vděk? Toho se člověk dočkal málo kdy. Po patnácti letech jsem měl toho všeho tak akorát, odevzdal jsem služební zbraň, průkaz, jen ta uniforma mi zůstala viset ve skříni na památku…  Nějakou práci vždycky najdu, říkal jsem si. Bylo mi vcelku jedno jakou, jistě jsem věděl jenom to, že nechci dělat nic co by se byť jen vzdáleně podobalo policejní práci. Hezké předsevzetí, ani ne měsíc na to jsem si otevřel soukromou detektivní kancelář. Teď už jsem pátý rok trávil sledováním manželů, nebo manželek, se kterými jejich dosud tolerantní protějšky ztratily trpělivost a chtěly podezření změnit v jistotu. Žádná sláva, pocity spokojenosti z dobře vykonané práce jsem příliš často neprožíval, ale na živobytí jsem si vydělal. Pro nejbližší budoucnost jsem proto převratnou změnu v oblasti vlastní profesní seberealizace nechystal.

Poklidnou dopolední siestu přerušilo dvojí zaklepání na dveře. „Moment,“ houkl jsem znechuceně ke dveřím a típl rozkouřenou cigaretu.  „Do pr….,“ ulevil jsem si potichu, teď musí zrovna někdo otravovat. Neměl jsem rád, když mě někdo vyrušoval od pití dopolední kávy. Náruživý kafař jsem rozhodně nebyl, vypil jsem maximálně dvě denně, ale když už jsem si kávu uvařil, chtěl jsem si ji náležitě vychutnat. Bohužel jsem si nemohl dovolit, dát na dveře „zavřeno,“ hezky zamknout a všechny potencionální klienty ignorovat. Klienty jsem potřeboval a bylo jenom dobře když potřebovali i oni mě. Rychle jsem otevřel zásuvku psacího stolu, hodil do ní rozečtené noviny a shrábl do ní i ostatní rozházené papíry a účty ze stolu. Binec na stole nevypovídá o jeho uživateli nic pozitivního a v naší branži je první dojem moc důležitý…  „Dále,“ vyzval jsem konečně neznámého ke vstupu do kanceláře. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila žena kolem padesátky, oblečena do slušivého modrého kostýmu, v ruce měla černou koženou kabelku a na hlavě dámský klobouk barevně sladěný s kostýmem. „Dobrý den,“ pozdravila příchozí. „ Pan Tleskač?“ podívala se na mě tázavě. „Dobrý den,“ odpověděl jsem na pozdrav a  přikývl  souhlasně hlavou. „Ano osobně, pojďte dál a posaďte se,“ vyzval jsem ženu a ukázal na volnou židli u stolu. Žena se pomalu posadila, kabelku uložila spořádaně na klín a upřela na mě své modré, pořád krásné oči. „Co vás ke mně přivádí?“ zeptal jsem se, když se usadila. Žena chvíli váhala, nevěděla jak začít. „Opravdu jste pan Petr Tleskač? Ten.., ten soukromý…“ 

„Ano, jsem Petr Tleskač, soukromý detektiv. Nemusíte se bát, služby naší kanceláře jsou naprosto diskrétní, máte-li obavy tohoto druhu.“ Řekl jsem služby naší kanceláře a přitom zaměstnancem „naší kanceláře“ jsem byl jenom a jenom já. Neměl jsem společníka, pomocníka ani sekretářku, byl jsem takový vlk samotář…     „Víte,“ řekla žena. „Doslechla jsem se o vás na návštěvě u  známé. Chlubila se jak hezky vyzrála na manžela. On jí prý v jednom kuse zahýbal, povídala. To jako ta známá.“ Souhlasně jsem pokyvoval hlavou, abych ženě dodal odvahu a žena už očividně s větší jistotou pokračovala: „Nevěděla si rady a tak prý se obrátila na vás…Moc vás chválila. Teď prý je už šťastně rozvedená…“

„Výborně,“ usmál jsem se na ženu. „A co pak trápí vás, taky manžel?“ Chtěl jsem přejít k věci.  Žena se opět na chvíli odmlčela, nabytá jistota se vytratila.  Povídat o jiných,  to pro většinu lidí nebyl problém i když našly by se výjimky.   Když se má ale člověk rozpovídat o svém vlastním soukromí,  jde to najednou hůř a neví jak začít.

„Ano je to tak, jsem tady kvůli manžela,“ řekla žena a sklopila na chvíli zrak.  „Máte podezření, že vás podvádí?“ snažil jsem se ženě opatrně pomoci.  Opět se na mě smutně podívala. „Pro tohle bych vás neobtěžovala, manžel…manžel se už tři týdny doma neukázal a…a já mám strach, aby se mu něco nestalo.“     „Hlásila jste to na policii?“ Zeptal jsem se po chvíli.    „Ne, probůh, jenom žádnou policii,“ odpověděla vylekaně.  „Když u nás se hned všechno rozkřikne, já nechci aby se u nás motala policie a každého se vyptávala… tu ostudu bych nepřežila.  On totiž manžel…abyste mi rozuměl.  On se  v minulosti už takhle párkrát… jak bych to jenom… on se totiž manžel už takhle párkrát v minulosti pozapomněl,“ dopověděla žena a bylo vidět, že se ji znatelně ulevilo,  jako by s ní spadlo velké napětí a odpovědnost a dál už mluvila klidně a vyrovnaně: „Víte on manžel, on má v žilách divokou krev, když ještě sám řídil firmu, nedíval se nalevo, napravo, šel pořád za svým na nikoho se neohlížel… ani na mě. Častokrát byl z domova i týden nebo dva pryč a nepovažoval za nutné mi to zdůvodňovat. Tvrdil, že není pánem svého času a jeho soukromí, že musí jít stranou. Já jsem se  s ním nechtěla hádat, k čemu by to bylo, stejně by mě neposlouchal, je už prostě takový.“  „Říkáte, že to není poprvé, proč teď tedy myslíte že je to jiné než jindy?“ Vstoupil jsem ji otázkou do řeči.  „Proč… manžel už firmu víc jak rok sám neřídí, že už je na to starý v šedesáti a že chce mít na stará kolena taky konečně klid. A taky, je už pryč skoro tři týdny, to už je dlouho i na něho. A včera mi volal Karásek, obchodní ředitel, který teď vede podnik místo něho, že prý s nim měl dohodnutou schůzku a manžel na ní nedorazil. To předtím taky nikdy neudělal. Po tomhle telefonátu jsem dostala opravdu strach, namluvila jsem Karáskovi, že manžel musel z rodinných důvodů náhle  odcestovat a že mu mám vyřídit kdyby se ptal, že se mu po návratu sám ozve. Proto jsem teď tady, u vás a chtěla bych abyste se po manželovi podíval… Diskrétně samozřejmě.“    

Po pravdě řečeno, neměl jsem z tohohle kšeftu příliš velkou radost. Poslouchal jsem ženu sedící za stolem proti mě, chápavě přitom pokyvoval hlavou a zároveň uvažoval nad tím jak se z toho všeho rozumně a se ctí vykroutit. Podle toho co jsem právě vyslechl, by výsledek hledání stárnoucího zbohatlíka, se kterým i přes pokročilý věk zřejmě ještě pořád lomcovaly vášně a chuť k bohémskému způsobu života, nebyl zrovna jistý. Z největší pravděpodobností se dotyčný každou chvíli objeví doma, unaven a vyčerpán, toužící po odpočinku a můj případný honorář by se scvrknul na minimum…  „Abych nezapomněla,“ přerušila moje chmurné úvahy žena. „Tady je malá záloha na výdaje, bude to pro začátek stačit?“ Řekla a položila přede mě na stůl hromádku nových, podle všeho čerstvě vybraných bankovek. S vypětím všech sil jsem se snažil dívat na obnos ležící na stole lhostejně a nezaujatě, jedním očkem jsem při tom mrkl na pootevřenou zásuvku mého psacího stolu. Zevnitř se na mě škaredě šklebily nezaplacené účty. Tahle malá záloha by stačila pokrýt výdaje mé skromné kanceláře do konce roku.  „Stačí…“ odpověděl jsem po chvíli. „Samozřejmě že to stačí, hned vám napíšu potvrzení,“  řekl jsem stručně a myšlenky na vykrucování byly rázem pryč…

Cesta příjemně ubíhala, horké paprsky letního slunce se odrážely od čelního skla mé postarší, ale spolehlivé oktávie. Zapnutá klimatizace vytvářela uvnitř docela přijatelné a dýchatelné prostředí. Před sebou jsem měl ještě asi hodinu cesty a myšlenky se mi honily hlavou jedna přes druhou jak splašené stádo ovcí.  Vzpomínal jsem na Martu, odešla ode mě před třemi roky, po téměř desetileté známosti.  Pořád si stěžovala, že ze mě nic nemá, že je pořád sama a takové ty řeči co vedou ženské chlapů pobývajících víc v práci než doma. Sliboval jsem, že jen co odejdu od policie, situace se rapidně změní a budu pak na ni mít více času. Slíbit jde přece všechno. Jestli jsem jako policajt trávil s Martou času málo, když jsem začal soukromničit, nebyl jsem s ní už vůbec. Viděla mě ráno když šla do práce a já vyspával po dlouhé noci strávené v autě číháním na kořist. Když se vrátila z práce domů, byl už jsem zase pryč. Udělala to nejmoudřejší co udělat mohla. Jednoho krásného letního dne, mimochodem bylo stejně hezky jako dneska, si sbalila svoje věci a odešla.  Od té doby jsme se neviděli. Moc mi chyběla, moc. Nejdřív jsem doufal, že si to rozmyslí a že se zase objeví, že se ke mně vrátí. Nerozmyslela si to, nevrátila se. Příliš pozdě jsem si uvědomil jak moc jsem ji potřeboval, uvědomil jsem si, že láska je hodně křehká nádoba a snadno se rozbije.  Nejde z ní jenom brát,  člověk musí  taky umět dávat. A to já neuměl…

Cíl cesty se blížil,  dům ke kterému jsem směřoval měl stát asi kilometr za starou štěrkovnou, kolem které jsem zrovna projížděl. Neodolal jsem  a zaparkoval auto ve stínu stojících stromů. Vytáhl jsem klíče ze zapalování a vystoupil z auta. Nádherné místo. Blankytně modrá vodní hladina lákala ke koupeli obyvatelstvo z blízkého i dalekého okolí. Z dálky ke mně doléhal smích dovádějících dětí. Voda byla čistá, průzračná a já měl sto chutí shodit ze sebe šaty a na chvíli zchladit své rozlámané tělo. Zavřel jsem na chvíli oči a nechal se ovívat teplým jižním větříkem… Po patnácti minutách kochání se jsem zamířil zpátky k autu. Sáhl jsem do kapsy kalhot pro klíče, ale ty tam nebyly. To jsem blázen, vždyť jsem je tam… „Hledáte tohle?“ Ozvalo se za mnou, když už jsem začínal být opravdu bezradný. Prudce jsem se otočil. Za mnou stálo zjevení, nebo přesněji krásné zjevení. Mladá, krásná, usměvavá žena, tipoval jsem ji tak dvacet až pětadvacet let. Na sobě jen krátkou sukénku a upnuté bílé triko. Lehce opálená, ladných tvarů, dlouhé kaštanové vlasy se lehce pohybovaly po větru. Bedlivě mě pozorovala velkýma, hnědýma očima a v natažené ruce držela moje klíče. „A..ano, přesně tohle hledám,“ zmohl jsem se na jakous takous odpověď.  „Měl byste být opatrnější,“ roztáhla ústa do nádherného úsměvu a přistoupila až ke mně. Nedokázal jsem najít ty správná slova, tak velký na mě udělala dojem. Jenom jsem mlčky natáhl ruku a otevřel dlaň. Spustila do ní klíče a pořád mě při tom pozorovala. „Nashle,“ řekla po chvíli, otočila se a odešla k vodě. „Děkuju!“ zakřičel jsem za ní, trochu pozdě, ale přece. Letmo na mě ještě za chůze mrkla jedním okem a zmizela mezi stromy. Stál jsem tam jak solný sloup, dokonale vyvedený z míry. Připadal jsem si jako vykolejený vlak čekající na příjezd jeřábu, z jehož pomocí stateční železničáři dostanou vláček zpátky na koleje.  Jeřáb nikde, železničáři taky, nezbylo než sednout do auta a vyrazit…

 Příjezdová cesta byla lemovaná vzrostlými stromy, za cestou  zahrada jako na zámku, všechno pečlivě upraveno. Zaparkoval jsem před domem, velkým rozlehlým stavením s bílou fasádou, vystoupil z auta a rozhlížel se zvědavě kolem sebe.  Odněkud se z ničeho nic vynořil muž v důchodovém  věku, na sobě montérky a světlou košili s krátkým rukávem. Na hlavě slaměný klobouk nejspíš proti sluníčku a v ruce něco jako hrábě. „Dobrý den, vy budete pan Tleskač,že?“ zeptal se příchozí. „Ano, dobrý den, Petr Tleskač, hledám…“  „Já vím,“ nenechal mě muž domluvit. „Paní Rucká už vás očekává, pojďte za mnou.“    Vzal jsem si z auta svůj cestovní kufřík a následoval muže v montérkách. Poněvadž si paní Rucká nepřála vzbudit sebemenší rozruch v souvislosti se zmizením svého manžela, poprosila mě abych pokud to jenom půjde postupoval nanejvýš opatrně a  neprozrazoval pravý důvod mé návštěvy. Domluvili jsme se, že budu vzdálený příbuzný, který shání po okolí vhodné nemovitosti k zakoupení a za tím účelem budu pár dní u Ruckých bydlet. Celý včerejší den jsem strávil sháněním informací o rodině Ruckých. Něco mi poskytla paní Rucká sama, zbytek jsem si musel obstarat sám. Nechtěl jsem zbytečně ztratit ani minutu. Ještě dnes jsem měl v plánu postupně navštívit široký okruh známých nezvěstného podnikatele. Zítra jsem měl namířeno do podniku, ale stejně jsem byl pořád přesvědčený o tom, že se Rucký co nevidět objeví sám, bez mého přičinění a s pořádnou opicí na zádech… Ve vstupní hale už nás čekala paní Rucká. „Dobrý den, jedete pozdě, čekali jsme vás už ráno,“ zamračila se na mě paní domu na uvítanou. „Dobrý den, omlouvám se, měl jsem ještě nějakou práci,“ snažil jsem se vysvětlit pozdní příjezd.  „Václave, kdyby pan Tleskač cokoliv potřeboval vyjděte mu vstříc,“ obrátila se paní Rucká na muže v montérkách. „A děkuji vám, můžete jít,“  Václav pokynul souhlasně hlavou a důstojně odkráčel pokračovat v rozdělané práci.  „Karlo!“ zavolala Rucká a otočila se směrem ke schodům vedoucím nahoru do poschodí, ze kterých hned na to přicupitala  mladá dívenka v tmavomodré sukni a košili stejné barvy. Podle mých informací bude tohle pokojská, pomocnice v domácnosti a uklízečka v jedné osobě. „Karlo, buďte tak hodná a ukažte panu Tleskačovi jeho pokoj.“  Karla si mě změřila od hlavy až k patě, možná ve mně viděla potencionálního ženicha napadlo mě. Holka jako lusk, tak akorát na vdávání, tady musím být velmi opatrný a neudělat žádnou hloupost, ale třeba jsem její přísná kriteria nesplňoval a veškeré obavy podobného druhu jsou zbytečné.

Pokojíček jako klícka, starožitný nábytek ladil barevně s malbou stěn. Pravidelně zalévané květiny zářily zdravím a svěžestí. Odložil jsem zavazadlo ke skříni a na chvíli se natáhl na postel. Lehl jsem si na záda, dal ruce za hlavu a zavřel oči. Příjemné, moc příjemné, chtělo se mi spát, na to ale nebyl čas. Snažil jsem se všechno si  srovnat v hlavě, hezky po pořádku. V tomhle nádherném domě žili byli, šťastně a spokojeně pan Rucký s manželkou, mladá pomocnice v domácnosti Karla, správce, zahradník a údržbář Václav. Přilehlé stáje čítající stádečko tří koníků a dvou klisen, zaopatřoval stájník Josef.  A pak ještě Regína, nevlastní dcera manželů Ruckých.  Věk dvacet čtyři let, příští rok by měla dokončit studium práv v Praze. Manželé ji adoptovali  když ji bylo pět let, po té co se před tím marně pokoušeli mít děti vlastní.  Ze všech obyvatelů domu jsem doposud osobně nepoznal pana Ruckého, stájníka Josefa a Regínu.   Obavy z této akce rozptýlené tučnou zálohou se začaly pozvolna  vracet. Podle toho co jsem se doposud o Ruckém dověděl, to nebyl žádný beránek. Člověk jdoucí tvrdě a nelítostně za svým. Ono zase prosadit se v dnešním světě bez ostrých loktů asi nejde, ale i tak mi byl nesympatický už teď a to jsem ho ještě ani neviděl. Nepočítám fotografii, kterou mi ještě v kanceláři zapůjčila paní Rucká.  

Dveře do stájí byly pootevřené, zevnitř se ozývalo pofrkávání ustájených koní. Vešel jsem dovnitř, nikde nikdo. Stejně jako všude i zde pořádek a uklizeno, Rucký měl podle všeho na své zaměstnance vliv i v době své delší nepřítomnosti. Kráčel jsem uličkou mezi boxy, ze kterých na mě zvědavě pokukovali jejich čtyřnozí nájemníci. Uslyšel jsem zajímavé zvuky, nejdřív jsem nevěděl kam je zařadit. Ozývaly se z místnosti na konci chodby, oddělené od stájí závěsem. Když jsem se přiblížil, hned se mi rozsvítilo, zvuky měly najednou zcela jasný a konkrétní rozměr… Nedalo se nic dělat, musel jsem zpátky, nechtěl jsem stájníka rušit od rozdělané práce. Sedl jsem si venku na lavičku pod  lípou nedaleko stájí a čekal. Nemusel jsem čekat dlouho. Za necelých patnáct minut vyšla ze dveří Karla, tvářičky červené jako jablíčka, rozhlédla se na všechny strany, narychlo si ještě upravila sukýnku a uháněla za svými povinnostmi. Nevypadala vůbec špatně, jen co je pravda, stájník nemá špatný vkus…  Pár minut za Karlou vyšel ven i Josef, vedl za uzdu krásného černého koně. „Dobrý den,“ pozdravil jsem slušně Josefa. Josef se na mě zamračeně podíval, asi mu moje přítomnost nebyla zrovna po chuti. „Dobrý,“ odpověděl potichu. „Co byste rád?“    „Rád bych s vámi chvíli mluvil, sháním tady v okolí nějaké pozemky a vy by jste mi prý mohl poradit.“   „Tak to jste vy ten, ten příbuzný. Jo, řekli mi o vás, teď ale nemám čas, mám práci.“   Víc se už se mnou vybavovat nehodlal, považoval náš krátký rozhovor za ukončený. Nelíbil se mi, ani trochu. Že by byl až tak těžce pracovně vytížen? Určitě ne. Z dalších úvah mě vyrušil povědomý hlas: „ Pan Tleskač?“ Musím zdůraznit, že povědomý a moc příjemný hlas. Kde jsem ho jenom… Ano, byla to ona, moje tajemná kráska od štěrkovny. Tentokrát měla na sobě černé jezdecké kalhoty, světlomodré triko a jezdeckou čepici, z pod které jí čouhaly dva krásné copánky. Vypadala teď o něco mladší, asi to bylo těmi čerstvě spletenými copy… „Rucká, Regína Rucká,“ představila se neznámá způsobně a smála se při tom na mě jako sluníčko. „T-Tleskač, těší mě,“ podařilo se mi vykoktat své jméno, fascinován jejím zjevem. Regína byla po Josefovi poslední z obyvatel usedlosti, kterou jsem ještě nepoznal osobně. Teď už to nebyla pravda, stála přede mnou, krásná, mladá, usměvavá a já byl na tom úplně stejně jako při našem prvním setkání. Totální zatmění, havárie, mozek vypověděl poslušnost, všechny rozumové buňky zmateně pobíhaly sem a tam jedna přes druhou. Myšlenky se mi slévaly v jeden nejasný, nezaostřený obraz, obraz usměvavé Regíny. Vždyť je to jenom ženská, zmohl jsem se konečně na jednu konkrétní myšlenku, přece mě takhle nerozhodí jedna jediná ženská? Rozhodila, přes veškeré úsilí jsem se dál se svými úvahami nedostal. Regína byla ženská a rozhodila mě. Rozhodila mě takovým způsobem, se kterým jsem se nikdy v minulosti nesetkal. Martu jsem miloval, to ano, když ode mě odešla byly to nejhorší chvíle mého života, ale tahle směsice úsměvů, krásných očí, kaštanových vlasů, ladných křivek a příjemného hlasu, která teď stála přede mnou, způsobila, že jsem si připadal jako školáček přistižený přísným učitelem při neznalosti malé násobilky… „Jezdíte na koní?“ zeptala se po chvíli, když já se k žádné konverzaci neměl. Na koni jsem seděl naposledy na vojně. Přesněji poprvé a naposledy. Vedle kasáren stálo malé dostihové závodiště a my tehdy jako záklaďáci sloužící druhým rokem měli se stájníky docela dobré vztahy. Byly to zlaté časy, vypili jsme spolu něco kořalky a sem tam přišel čas i na malé kurzy jezdectví. Mě osobně jízda na koni moc k srdci nepřirostla, ale v sedle jsem se byl schopen udržet a měl-li jsem pod sebou rozumné a klidné zvíře, obešlo se to i bez pádu… „Ano jezdím a rád,“ zalhal jsem. „To je skvělé, můžete mě doprovodit, jedu projet Orryho.“ Nezmohl jsem se na odpor, Regína nelenila a otočila se k Josefovi, stojícímu opodál, který držel v ruce uzdu už netrpělivého Orryho. „Pepíčku, buďte tak hodný a přichystejte panu tleskačovi Barunku, pojede se mnou.“ Josef se začal mračit ještě víc než předtím, ale neprotestoval, beze slova předal Regíně Orryho uzdu a odešel do stájí. „Hned jsem zpátky,“ řekl krátce, když kolem mě procházel a propíchl mě při tom pohledem. Kdyby tak pohled mohl zabíjet, bylo by už nejspíš po mě. Barunka, to je docela hezké jméno pro klisničku. Jestliže se taková klisnička jmenuje Barunka, musí to být hodné a klidné zvířátko, přemítal jsem. Barunka mi určitě nebude chtít ublížit. Bude to postarší unavený koníček, toužící po klidu ve stínu, čerstvé travičce a čisté vodičce. Budeme si určitě rozumět…  Když se před chvílí otevřely vrata stáje a ven vyšel stájník s Orrym, byla to nádhera. Z Oryho sálala energie a chuť do života, Orry vypadal jakoby se chtěl stájníkovi vytrhnout a rozběhnout se do světa, jen tak pro radost z pohybu. Když se ve vratech objevil Josef s Barunkou, zdálo se mi, že je nabitá energií ještě víc než Orry. Rozklepala se mi kolena, zvýšil se mi tep. Cítil jsem jak mi buší srdce. Barunka nebyla žádná stařenka, byla to klisnička  v nejlepších letech a  vyhlídky na klidnou projížďku se začínaly pomalu rozplývat. Josef postřehl můj nejistý výraz a obavy, mírně se pousmál, ale nebyl to úsměv, kterým se na vás usmívá přítel. Byl to úsměv škodolibý až radostně škodolibý. Josef správně odhadl, že moje jezdecké schopnosti mají určité hranice a měl očividnou radost z toho, že si z největší pravděpodobností říznu před Regínou pořádnou ostudu a možná polámu i nějakou tu hnátu. „Váš kůň pane,“ podíval se na mě posměšně. Jeho výraz mi dodal odvahy, stačí přece, že mě dneska rozhodila jedna ženská, nemůžu připustit aby se totéž povedlo i Barunce. Se sevřenými rty jsem přijal od Josefa Barunčinu uzdu, nasadil pravou nohu do třmenu a vyhoupl se do sedla. Povedlo se, nejtěžší manévr mám úspěšně za sebou, teď už jenom nenechat se shodit. Josef byl zklamán, čekal, že si natluču hned při nasedání a já ho svým elegantním manévrem zaskočil. Začal se znova mračit jako čert, já už ho ale nevnímal, musel jsem se soustředit na Barunku, všechno ostatní teď nebylo podstatné. Regína už byla dávno v sedle a vyrazila směrem do polí, nezbylo než ji následovat…

Přes moje velké obavy se situace z počátku nevyvíjela vůbec špatně. Brzo jsem se rozpomněl na léta vojačení a chvíle strávené v sedle. Barunka uháněla rychle, ale byla jako beránek, neměl jsem s ní větší potíže. Regína vybrala opravdu dobře. Počkala nás před remízkem, Orry potřásal hlavou, chtěl běžet dál, přestávka se mu vůbec nelíbila. Cválali jsme vedle sebe, pro Regínu s Orrym to bylo pomalu, pro mě tak akorát. „Vy prý sháníte pozemky, je to pravda?“ Upřela na mě své hnědé oči Regína. Bylo těžké soustředit se na jízdu, dívat se přitom po očku na Regínu a do toho všeho vymyslet solidní odpověď. „Ano, zdědil jsem nějaké peníze a chci je uložit do nemovitostí, bankám moc nevěřím.“  „To je rozumné a ke všemu tady je moc krásně, nemohl jste si vybrat lepší místo.“  Rozpomněl jsem se na pravý účel svého pobytu a snažil se zavést rozhovor požadovaným směrem: „Doufal jsem, že promluvím i s vašim otcem, ale je prý teď momentálně někde na cestách, snad se brzo vrátí, Určitě by mi mohl dobře poradit.“  Regína zvážněla, přestala se usmívat, její ústa ztvrdla. „Proženu trochu Orryho,“ kopla koně do slabin a vyrazila tryskem vpřed. Rychle se vzdalovala, co teď, snad se otočí a vrátí se. Byla dál a dál, nezbylo než popohnat i Barunku. Nerad bych se ztratil, sám v neznámém kraji, na cizím koni… Barunka ožila, moje pobídka ji přišla náramně vhod. Vyrazila s takovou radostí až mi z toho bylo najednou zase úzko. Držel jsem se ji křečovitě jako klíště. Tohle nemůžu přežít, blesklo mi hlavou. Jediné štěstí, že před námi byla krásná travnatá rovinka bez větších nerovností. Vzdálenost mezi mnou a Regínou se pomalu zase zmenšovala, síly mi ubývaly. Regína se najednou zastavila a ohlédla se za sebe. Já nevěděl co dělat, Barunka byla rozjetá a nechtělo se jí zpomalovat. Měl jsem strach se pohnout, natož udělat cokoliv co by mohlo Barunku přimět k zastavení. Prosvištěli jsme kolem Regíny a blížili se k lesíku před námi. Blízkost vysokých stromů Barunku uklidnila, zpomalila.. konečně. Spadl mi kámen ze srdce, znova jsem byl pánem situace. Unavený, k smrti vyčerpaný, ale živý a pohromadě. Podlehl jsem předčasné euforii a sebeuspokojení. A to byla velká chyba. Otočil jsem Barunku zpátky. Poslušně zareagovala, pak ale došlápla do malého dolíku a klopýtla. Kdybych za sebou neměl tu divokou jízdu, byl bych Barunčino klopýtnutí určitě ustál, nebo spíš useděl. Teď jsem byl ale vyždímaný jako citrón a moje utrápené tělo se poroučelo k zemi. Barunka radostně nadskočila z pocitu čerstvě nabyté svobody a běžela naproti Orrymu.  Nic jsem si naštěstí nezlomil, jenom jsem si pořádně natloukl a praštil se hlavou o zem. Zatmělo se mi před očima, odněkud se vyrojilo spousta stříbrných a zlatých  hvězdiček. Někdo by řekl nádhera, já měl trochu jiné pocity. „Jste v pořádku?“ uslyšel jsem nad sebou. Regína seskočila z koně a starostlivě se na mě dívala. Klekla si ke mně, vypadala jako anděl, hvězdičky poletovaly kolem ní. Takhle nějak to musí vypadat v nebi, hned mi bylo lépe. „Děkuji za optání, nic mi není, jenom jsem se trochu praštil do hlavy, to bude dobré nebojte,“ uklidňoval jsem Regínu a opatrně se přitom posadil na bobek. Moje hlava se ocitla těsně vedle její, slyšel jsem její zrychlený dech. Hvězdičky se zvolna vytrácely, vnímal jsem jenom její krásu. Barunka s Orrym se v poklidu popásali opodál, vypadali spokojeně. „Nemůžou utéct?“ Zeptal jsem se nesměle. „Ne,“ usmála se kouzelně Regína. „Jsou zvyklí a mají dobrou školu. Můžete vstát? Kousek tady v lese je malá tůňka, čerstvá voda vám udělá dobře.“  Pořád klečela těsně u mě, hlava pořád bolela, ale já to nevnímal. Zapomněl jsem najednou na celý svět. Nevěděl jsem jak se jmenuju, co dělám a proč tady vlastně jsem. Tak silný byl pocit její blízkosti. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali, nevím co prožívala ona, já prožíval něco krásného, něco moc krásného, něco co jsem předtím nikdy v životě neprožíval. Strašlivě jsem zatoužil dotknout se jejich rtů, byly tak blízko, tak nádherně blízko… Opatrně mě chytila za ruku. „Pojďte, pomůžu vám,“ řekla potichu.   Voda v tůňce byla čistá jako křišťál. Regína mě usadila na pařez kousek od tůňky, z kapsy vytáhla čistý kapesník a šla ho namočit do vody. Pozoroval jsem její pružné tělo sklánějící se nad hladinou. Teď už jenom chybělo aby z lesa zazněla hudba,  Regína by se pak musela proměnit v rusalku a  tančila by mi lehce a elegantně nad hladinou lesního jezírka celou, celičkou noc. Hudba nezazněla, Regína zůstala Regínou, mě to ale vůbec nevadilo. Právě naopak, co z rusalky, nehmotné bytosti, které se prostý člověk nemůže dotknout? Lepší je krásná žena z masa a kostí a těžko by se našla rusalka krásnější než Regína. Přisedla si ke mně na pařez a přiložila mi vyždímaný kapesník na horké čelo. Kapesník byl studený, ale co naplat, žár na duši zchladit nedokázal. Tohle se nadalo vydržet, jemně jsem ji pohladil pravou rukou po tváři, pak ještě jednou. Žár byl větší a větší, mokrý kapesník upadl do trávy…

Leželi jsme vedle sebe v trávě u pařezu, Barunka s Orrym postávali opodál zaujati sami sebou, nás si nevšímali. Když vzrušení dosáhlo vrcholu, moje ruka podvědomě zabrousila do míst kde jsem tušil knoflík jejich kalhot, rozepnul jsem jej a chtěl pokračovat dál… Regína najednou ztuhla, touhu v očích vystřídal strach. „Ne, prosím tě to ne… já nemůžu.“ Posadila se a vyděšeně se na mě dívala. Trochu mě to překvapilo, byla tak vstřícná, vypadala, že to chce víc než já a najednou… tohle. Přiznám se, byl jsem hodně zklamaný, možná kdyby to mělo trochu jiný průběh a taky už to bylo hezky dlouho co jsem byl naposledy se ženou o samotě. Nedalo se nic dělat, nechtěl jsem na ni naléhat. „To nevadí,“ chlácholil jsem ji. „Vzali jsme to moc hopem, stejně už je pozdě, musíme zpátky.“  Moje slova ji trochu uklidnila, nevypadala už tak vyděšeně jako před chvílí a malinko se usmála. „Promiň,“ podívala se na mě útrpně. V duchu jsem se zastyděl, seděla vedle mě na zemi, rukama objímala skrčená kolena. Bylo mi jí najednou líto, něžně jsem ji jednou rukou objal kolem ramen a druhou pohladil po vlasech…

K večeři se podávala kuřecí rolka s rýží. Neměl jsem na jídlo ani pomyšlení, bolely mě všechny kosti, které člověka jenom bolet mohou a ty které bolet nemohou to asi nevěděly a bolely mě taky. Hlavu jsem měl jako oheň a v uších mi pískalo. Nechtěl jsem své hostitele urazit a proto jsem se snažil pozřít co nejvíce jídla. Naštěstí žaludek a ústa jsem měl v pořádku, takže to zas tak těžké nebylo. Napravo ode mě seděla paní Rucká, nalevo bylo sice prostřeno, ale nikdo tam neseděl a přímo naproti mně seděla Regína. Snažil jsem se na ni moc nedívat, měl jsem strach aby si mého přílišného zájmu nevšimla její matka a nepojala pak zbytečné podezření. Ztratil jsem celé odpoledne. Můj původní plán navštívit hned z kraje co nejvíc známých se poněkud zadrhl. Viník seděl naproti mně, tvářil se nezaujatě, jakoby jsme se u večeře viděli poprvé. Naše  projížďka původně plánovaná na hodinu se protáhla téměř na hodiny čtyři. Ty čtyři hodiny byly ale to nejkrásnější co jsem za posledních pár let prožil. I přes nepříjemný pád a přes Regínino náhlé zdráhání se milostným hrátkám, přes tohle všechno, bych to odpoledne chtěl prožít ještě jednou a pak pořád dokola. Když jsme se vrátili do stájí, Josef  byl naštvaný jako vysloužilý brigadýr. Rozčiloval se, že měl velký strach aby se nám něco nestalo a že měl sto chutí po nás vyhlásit celostátní pátrání. Nedělal jsem si příliš velké iluze, že by se jeho obavy vztahovaly i na mou osobu, ale to v té chvíli nebylo podstatné. Během návratu z projížďky jsme si s Regínou povídali o všeličem, takže zase tak promarněný čas to nebyl. Dozvěděl jsem se mimo jiné i to, že Josef je sice podivínský mrzout, ale že je na něho ve všem spolehnutí a v chlupaté hrudi mu bije dobrácké srdce. V minulosti byl profesionální žokej,ale při jednom dostihu měl ošklivý pád a musel závodění nechat. Od té doby byl zaměstnán u Ruckých jako stájník. Regína se smála, kolik že se toho v minulosti navyváděla a u Josefa vždycky našla zastání. Já jsem si stejně o Josefovi myslel své, dobrý dojem na mě určitě neudělal a nic na tom nezměnila ani Regínina slova… Když jsem ale zavedl rozhovor na hlavní objekt svého zájmu, jejího nevlastního otce, Regína pokaždé otázku zamluvila a zapředla rozhovor někam úplně jinam a já se zase nedověděl nic…

„Tak jak se vám u nás líbí pane Tleskači?“ zeptala se mě paní Rucká, jen co dojedla a složila příbor na talíř. „Děkuji za optání, je tady moc hezky, dům i okolí, opravdu krásné místo.“    „A to jste tady ještě nebyl v zimě, když je krajina pokryta sněhem, to je teprve nádhera,“ přesvědčovala mě paní Rucká o nevšednosti zdejší lokality.  „Už jste něco zjistil, v té… v té vaši záležitosti?  Při téhle otázce se Rucká přestala usmívat, dívala se na mě o něco přísněji než před chvílí, z očí ji koukala netrpělivost a zvědavost zároveň. Hned se ale ovládla a úsměv se ji brzo vrátil na tvář. Málem mi při tom zaskočilo. Žvýkal jsem pomalu jedno z posledních soust a přemýšlel co odpovědět. „Ano,“ našel jsem konečně ty správná slova. „Můžu říct, že dnešní den byl docela povedený,“  Naproti mně sedící Regína se rozkašlala. „Ale copak má drahá?“ obrátila se na ni starostlivě Rucká. „Přece se mi tady neudusíš.“ Regína zčervenala jako rak, kašel ji naštěstí brzy přešel. „Pardon, omlouvám se, zaskočilo mi,“ omlouvala kašel Regína, odložila příbor na talíř a zvedla se od stolu. „Omluvte mě, není mi dobře, půjdu na chvíli k sobě.“    Měl jsem sto chutí sebrat se od stolu a odejít spolu s Regínou.  Musel jsem ale dělat společnost paní Rucké, která se mnou chtěla mluvit o samotě. „Zase mi volal Karásek,“ rozpovídala se Rucká když jsme osaměli. „A to jsem mu výslovně řekla, že se mu manžel sám ozve. Pane Tleskači, musíte si pospíšit, začínám se bát víc a víc.“  „Udělám co bude v mých silách,“ odpověděl jsem stručně a snažil se při tom vypadat vyrovnaně, ale bylo to zatraceně těžké. Měl jsem plnou hlavu Regíny, tělesnou schránku v rozkladu a bylo nad slunce jasnější, že dnes pro mě všechny pracovní záležitosti skončily. Rucký neRucký, zkrátil jsem rozhovor na minimum a s výmluvou naléhavé práce jsem doslova utekl do svého pokoje. Potřeboval jsem nutně studenou sprchu. Koupel v teplé vodě po návratu z projížďky byla příjemná, ale chtělo se mi strašně moc spát a já chtěl myšlenky na spánek ještě alespoň na chvíli potlačit. Studená sprcha mi pomohla, cítil jsem se hned lépe. Stejně jsem neodolal a natáhl se na chvíli na postel. Před očima jsem viděl Regínu, seděla přede mnou a smála se na mě, něco hezkého mi povídala, nebylo ji příliš rozumět. Začala se pomalu vzdalovat, byla dál a dál… 

Když jsem se probudil, byla už tma, otevřeným oknem dovnitř svítil měsíc. Krásná letní noc, jako z pohádky. Bolavé tělo mě dlouho nenechalo na pochybách, že události dnešního odpoledne se mi jenom nezdály. V ústech jsem měl sucho a dostal jsem velkou chuť na cigaretu. Pichlavá bolest na plících mi připomenula moje někdejší předsevzetí přestat kouřit. Musím se k tomu konečně odhodlat, ty prokašlaná rána jsou čím dál horší… Momentálně jsem ale tyhlety uvědomělé úvahy odsunul do pozadí, velmi ztěžka, vzhledem k mému zbídačenému stavu jsem se zvedl z postele. Opláchl jsem si tvář studenou vodou, pak jsem se chvíli prohrabával cestovním kufříkem abych našel  krabičku cigaret. Povedlo se, ležela dole na samém dně. Otevřel jsem jí a strčil jsem si jednu do úst. Hodiny ukazovaly půl dvanácté. Vyšel jsem na chodbu, všude tma a ticho. Žádný div  v tuhle hodinu. Zamířil jsem ke schodišti a hledal při tom v kapse kalhot zápalky. Vytáhl jsem je z kapsy a ze zvyku s nimi zatřepal, byly skoro prázdné. Na chvíli jsem se na mezipatře zastavil s úmyslem strčit je zpátky do kapsy. Zarazil mě zvuk otevírajících se dveří. Šlo to z přízemí, od hlavního vchodu. Pořádně jsem se zaposlouchal, slyšel jsem tiché kroky. Naštěstí tajuplný noční tulák nesměřoval ke schodišti, ale měl namířeno na opačnou stranu, do chodby. Vytáhl jsem cigaretu z úst strčil ji do kapsy a opatrně jsem schůdek po schůdku sestupoval dolů. Na chvíli jsem na konci chodby zahlédl osobu snad v bílé košili, nebo v něčem takovém, hned na to mi zmizela z očí. Chodba se v tom místě zatáčela do leva, do míst kde byla kuchyně, jídelna a dveře do sklepa. Ve tmě jsem nedokázal rozeznat byl-li to muž, nebo žena. Mohl by to být Josef, uvažoval jsem. Odpoledne měl podobnou košili na sobě a jeho zamračený obličej se mi na noční procházky spícím domem hodil nejvíc. Co jen nejtišeji to šlo jsem  šel za bílou košilí. Na rohu chodby jsem se zastavil a zase naslouchal. Nic jsem neslyšel. Nakoukl jsem pomalu za roh. Bílá košile nikde, postupoval jsem dál až ke dveřím do kuchyně a do jídelny. Byly zavřené. Za nimi byly dveře do sklepa, ty byly sice taky zavřené, ale pod prahem dveří bylo vidět slabé světlo. Ve sklepě bylo uskladněno archivní víno, Rucký byl náruživý vinař,  obsah jeho sklepu by podle slov paní Rucké uspokojil i ty nejnáročnější gurmány. Že by víno bylo to co noční návštěvník hledal ve sklepě?  Hned za dveřmi bylo kamenné  točité schodiště vedoucí dolů do sklepa. Měl jsem strach aby moje kroky nebyly slyšet, proto jsem postupoval co nejpomaleji abych ptáčka nevyplašil. Pod schodištěm se nacházela spoře osvětlená chodba. Strop chodby a nejspíš i celého vinného sklepa byl tvořen kamennou klenbou. V kombinaci se slabým světlem mělo tohle místo zvláštní a tajuplný nádech. Necítil jsem se zrovna pevný v kramflecích. Při sledování nevěrných manželů jsem se do takových situací obvykle nedostával a kdo ví co je bílá košile zač. Nalevo u stěny stály dvě staré dřevěné skříně a napravo kovaná truhla. Dvoje dveře, které vedly z chodby dál do sklepa, byly rovněž z masivního dřeva, opatřeny černým kováním. Jedny byly zavřeny, druhé pootevřeny. Když jsem přistoupil až k pootevřeným dveřím, uslyšel jsem zevnitř tichý šramot. Přikrčil jsem se a strčil hlavu do pootevřených dveří. Místnost byla prostorná, všude dřevěné regály, ve kterých způsobně odpočívaly ležící lahve vína. Šramot se ozýval z nejvzdálenějšího místa sklepní místnosti. Abych viděl více, musel jsem vejít dál. Naštěstí regály s vínem poskytovaly dostatek možností k úkrytu. Opatrně jsem dva regály obešel a přikrčil se za třetím. Na konci sklepa byl výklenek, asi tak tři na tři metry. U výklenku stál jeden s regálu tak, že  z větší části výklenek zakrýval. Ve výklenku byla skoro tma a dovnitř proto nebylo téměř vůbec vidět. Zvuk se ozýval zevnitř. Postava uvnitř se na chvíli objevila ve světle, hned jsem ji poznal. Oddechl jsem si, napětí, které jsem doposud pociťoval, se uvolnilo. Osoba pohybující se uvnitř výklenku byla Regína, vypadalo to, že snad něco hledá. Najednou se rozplakala, silně a intenzivně. Mezírkou mezi regálem jsem uviděl kousek jejího obličeje. Vypadala vyděšeně, nevěděl jsem co mám dělat. Kdyby zjistila, že jsem ji špehoval, v životě by se mnou už nepromluvila ani slovíčka. Musel jsem vycouvat. Bohužel jsem v rozrušení zapomněl na opatrnost, nepodíval jsem se pořádně kde šlapu a převrátil jsem na zemi stojící prázdnou láhev od vína. Spadla  na kamennou podlahu a rozkutálela se přímo k výklenku. Přikrčil jsem se za regál a se strachem čekal co bude dál. „Je tady někdo?“ ozval se vyděšený hlas Regíny . Mlčel jsem a doufal, že Regína můj úkryt neobjeví. Regína vykoukla z výklenku, rozhlédla se na všechny strany. Náhle vyděšeně vykřikla, ale hned zmlkla a chytila se rukou za ústa. Okamžitě mi bylo jasné co ji tak vyděsilo. Naštěstí jsem to nebyl já přikrčený za regálem, mě si nevšimla. Byl to potkan probíhající po sklepě, vyprovokovaný k úprku kutálející se lahví. Regína se ale nejspíš domnívala, že láhev převrátil potkan a já byl pro nejbližší chvíli zachráněn. Když se uklidnila, vystoupila z výklenku. Ještě jednou se kolem sebe rozhlédla, přikrčil jsem se o trochu víc. Potom zatáhla za regál stojící před výklenkem a přisunula ho k němu tak, že výklenek zcela zakrýval. Trochu mě překvapila lehkost s jakou to udělala. Takový regál přece musí mít svoji váhu. Pak už na nic nečekala a utíkala ven. Oddechl jsem si…

Klid a uvolnění brzo vystřídaly obavy. Jen co na schodech utichly Regíniny kroky, ozvalo se zaklapnutí dveří z chodby na schodiště a celý sklep upadl do tmy. Vypínač pro celý vinný sklep byl umístěn nahoře u dveří zvenčí. Vzpomněl jsem si na zápalky v kapse. Rychle jsem je vytáhl a otevřel. Jednu jsem zapálil. Světlo, hurá, honem ven. Stíny kamenné klenby se ve světle plápolající zápalky strašidelně vlnily. Šla na mě z toho hrůza. Oddechnu si až budu odtud venku. Zápalka zhasla v momentě když jsem sahal za kliku dveří. Zatáhl jsem za kliku, ale dveře otevřít nešly, byly zamčené. Výborně, Regína když vyšla ze sklepa ven zamkla a uvěznila mě tak v útrobách sklepa a ke všemu bez světla, nemohlo to dopadnout lépe. Co teď? Čekat až někdo půjde pro víno byla blbost. Rucká povídala, že do vinného sklepa se smělo chodit jen na příkaz jejího muže, kterého jsem měl já najít. A těžko ho můžu najít, když budu sedět po tmě ve sklepě a těžko Rucký někoho pošle pro víno, když se nám chudák ztratil. Vypadá to, že místo jednoho ztraceného, budou už ztracení dva. Musím se odtud dostat, stůj co stůj. Nedalo se nic dělat, byl nejvyšší čas začít taky trochu přemýšlet. Vyrazit dveře jsem nechtěl, probudil bych tak celý dům a to jsem nemohl potřebovat. Nezbylo než jít zpátky dolů do sklepa. Zápalky jsem si šetřil na horší časy a postupoval jsem proto pomalu podél stěny. Oči si taky po delší chvíli pobytu ve tmě trochu přivykly a já už si nepřipadal tak slepý. Pod schodištěm jsem vrazil nohou do na zemi stojící truhly. Zavyl jsem bolestí jako hladový vlk a spílal si v duchu do všech nemehel a idiotů. V samotné místnosti s regály bylo světla o trochu více. Šlo sem malinkým zamřížovaným okýnkem ze dvora, díky měsíci, který by měl být teď někdy v úplňku. Okno se mi zdálo příliš malé na to abych se jím protáhl a ke všemu na něm byly mříže. Začínal jsem propadat beznaději. Už jen pro klid duše jsem začal mříže prohmatávat. Nebyly zakotveny ve zdi, ale byly součástí rámu okna. Kdyby se mi tak podařilo otevřít okenní rám, mohl bych se dostat ven. Zblízka mi okýnko už tak malé nepřipadalo. Systém zavírání byl ale už hodně starý a taky podle toho vypadal. Vzpomněl jsem si na Regínu a na výklenek a myšlenky na útěk jsem na chvíli odsunul do pozadí. Stejně jako před chvílí okýnko, prohmatával jsem kousek po kousku i regál, který před chvílí Regína přisunula k výklenku. Na nic zvláštního jsem nepřišel. Zkusil jsem do regálu zatlačit. Zajásal jsem, regál se pod tlakem mých rukou odsunul skoro neslyšně na stranu. Prohmatal jsem pečlivě místo pod regálem a narazil na něco jako kolejnice. Zajímavé pomyslel jsem si. Uvnitř výklenku jsem si ale musel pomoci zápalkou. V krabičce byly poslední tři. To si teda moc neposvítím, ono když má člověk smůlu tak pořádnou… Rozsvítil jsem první zápalku. Tajuplný výklenek na chvíli vystoupil ze tmy. Moc toho uvnitř nebylo. Malý stolek, dvě proutěné židle a veliká kovaná truhla, podobná té do které jsem se pod schodištěm pořádně nakopl. Naproti truhly pak stála pohovka. Tady se asi pan domácí chodil ukrývat před světem. Místo kde nikdo nechodil, kolem sebe kamenné zdi a plno dobrého vína, paráda. Zápalka zhasla, zbývaly ještě dvě. Bylo třeba znovu zapojit do akce hmat a šetřit tak vzácné zápalky. Ohmatával jsem truhlu kousek po kousku, po zkušenostech z oknem a regálem už to byla z mé strany skoro rutina. Z boku na víku jsem narazil na petlici a co bylo horší na zamčený visací zámek. Nevzdával jsem se a dál pokračoval v hledání. Moje trpělivost přinesla ovoce, klíč byl schován zboku pod truhlou. Zasunul jsem ho pomalu do zámku. Ozvalo se tiché cvaknutí, zámek se poslušně otevřel. Sundal jsem jej z petlice a odložil do míst kde jsem ve tmě tušil stoleček. Truhla byla stará poctivá práce, víko přesně dosedalo na tělo truhly, myslel jsem si že nepůjde jen tak lehce zvednout. K mému překvapení to šlo docela lehce, truhla byla otevřena… Pro tmu jsem dovnitř neviděl, za to jsem okamžitě ucítil příšerný puch. Rozsvítil jsem předposlední zápalku… Když jsem uviděl obsah truhly, trhnul jsem rukou tak silně až mi zápalka zhasla. Roztřásl jsem se jako osika. Třesoucí se rukou jsem zapaloval poslední zápalku. Málem jsem ji zlomil. Napotřetí se mi to konečně podařilo. Trochu jsem se uklidnil. Světlo plápolající zápalky osvětlovalo rozkládající se tělo velkopodnikatele Ruckého. Krvavá rána na hlavě prozrazovala, že nezemřel přirozenou smrtí. Přivřel jsem víko zase zpátky na truhlu, zápalka mezitím zhasla. Nahmatal jsem na stole zámek a pověsil ho zpátky na petlici. Klíč jsem vrátil tam kde jsem ho našel.  Starý mechanismus okna mi zabral ještě hodinu, než se mi ho podařilo otevřít. Okno bylo hodně malé, být tak ještě o centimetr dva menši, už bych se jím neprotáhl. Soukal jsem se jím jak žížala další půl hodinu a když jsem byl konečně venku na dvoře, necítil jsem bolestí sedřené ramena, ale byl jsem venku a to bylo důležité.   

Vchodové dveře nebyly zamčeny, Regína byla asi tak vyděšená, že je zapomněla zamknout. Stoupal jsem nahoru po schodech do patra, přemýšlel jsem nad vším co jsem včera a teď v noci prožil. Smíšené pocity čerstvě vzplanutého citu k Regíně a dojem z hrůzného nálezu ve sklepě. Nebylo zbytí, nezamířil jsem do svého pokoje, ale přímo ke dveřím Regíny. Potichu jsem zaklepal. Ticho, otevřel jsem dveře. Nespala, seděla na posteli, tak jak jsem ji viděl ve sklepě. V bílé košili a černých kalhotách. Vlasy měla rozpuštěné, oči uplakané, dívala se nepřítomně před sebe. Tolik bolesti, smutku a krásy zároveň. Posadil jsem se vedle ní na postel. Nevnímala mě. „Nechceš mi něco říct?“ zeptal jsem se ji po chvíli. Podívala se na mě smutnýma očima. „Ty nejsi vzdálený příbuzný, že?“  Zavrtěl jsem lehce hlavou. Smutně se usmála. „Myslela jsem si to,“ řekla, sáhla do kapsy pro kapesník a utřela si uplakané oči. „Všechno ti řeknu, stejně by se to dlouho neutajilo a já už dál nemůžu.“ Na chvíli se odmlčela, sbírala sílu k dalším slovům. Nespěchal jsem na ni, jenom jsem se na ni mlčky díval…  a poslouchal.

„Když mi bylo patnáct, přišel za mnou otec poprvé, byl jiný než jindy. Nechápala jsem zprvu o co mu jde. Nabyl tak přísný a strohý jak to měl obvykle ve zvyku. Byl milý, pozorný a sliboval, že když na něho budu hodná, budu mít všechno na co si jenom vzpomenu…“  Regína se na chvíli odmlčela, rozklepala se jí brada… „Promiň, už je to dobré,“ omlouvala se. „Pak mě znásilnil. Bolelo to, hrozně, nebral na nic žádné ohledy. Bylo to tak strašné, že jsem uvažovala o sebevraždě. Pohrozil, že jestli někomu něco řeknu, zabije nejen mě, ale i matku, že je to prý stejně její vina. Já nechápala co má být její vina, ale měla jsem ji a mám moc ráda a on to moc dobře věděl, proto s tím na mě vyrukoval.  Pak chodil nepravidelně, někdy jednou za měsíc, někdy za půl roku. Vždycky jsem pak probrečela celou noc…“   „A to tě ani jednou nenapadlo oznámit to všechno na policii?“ zeptal jsem se ji opatrně. Odevzdaně se usmála. „Napadlo mě to, samozřejmě, ale maminka na něm byla hodně závislá i když na ni byl kolikrát hodně hrubý. Kdyby se to dověděla, zabilo by ji to.“ Nevěřícně jsem kroutil hlavou a dál poslouchal její smutné vyprávění. „Jenom proto jsem se rozhodla jít na práva, chtěla jsem ho pak dostat do basy. Ne za to co provedl mě, ale pro něco jiného. Musí toho mít na svědomí spoustu a taky určitě má. Poslední čtyři roky už za mnou nechodil. Myslela jsem si, že dostal strach. Před měsícem ale přišel znova. Nepřišel za mnou do pokoje, ale vylákal mě do sklepa. Klíč od sklepa má jenom on. Poslední dobou už ho nikomu nepůjčoval a chodil si pro víno sám. Tvrdil, že mi chce ukázat,  novou zásilku , že se teď chystá na delší dobu do ciziny a potřebuje abych mu na to dohlídla. Ve snu by mě nenapadlo, že by se chtěl po tak dlouhé době znova o něco pokusit. Sedla jsem mu na lep. Dole ve sklepě odsunul regál s vínem, říkal , že to má ve výklenku v truhle a když jsem k němu přistoupila blíž, strhnul mě bez váhání na pohovku. Začala jsem se bránit,  ale on byl na svůj věk pořád při síle. Nedokázala jsem se mu vytrhnout. Volnou rukou jsem nahmatala těžký železný svícen, stojící u pohovky. Nevím proč ho tam měl, ale bylo mi to v tu chvíli úplně jedno. Sevřela jsem ho do ruky a vší silou ho udeřila do hlavy. Svalil se na zem jako špalek. Bylo to hrozné, nevěděla jsem co mám dělat. Ve zmatku jsem ho nasoukala i s tím svícnem do truhly, kterou ještě před tím než se na mě vrhl, otevřel. Má v ní skleničky a podobné serepetičky… a teď tam s těmi skleničkami leží i on…  Když ses tady objevil ty, začala jsem tušit, že pravý účel tvé návštěvy nejsou pozemky. Večer jsem  odešla od večeře a tajně poslouchala o čem  jste si s matkou povídali a dostala ještě větší strach, že se na všechno příjde. Chtěla jsem mít jistotu, že jsem ve sklepě všechno uvedla do původního stavu a nikdo na první pohled nic nepozná…“  Zmlkla, dívala se znova do prázdna, už nebrečela, co měla vyplakat už asi vyplakala…

Stál jsem kousek od vchodu do budovy. Světlo  majáku policejního vozu mi nepříjemně blikalo do očí. Taky by to mohli vypnout, když už nespěchají, pomyslel jsem si. Všude kolem policisté v uniformách, opodál stál černý vůz pohřební služby „Modrý Anděl“. Ze dveří vyšla Regína v doprovodu dvou mužů v civilu. Směřovali k červené fábii stojící vedle pohřebáku. Usmívala se. Než nastoupila do auta, podívala se na mě svýma hnědýma, nádhernýma očima. Vytáhl jsem z krabičky cigaretu. Regína a její průvodci mezitím nasedli do auta. Díval jsem se za vzdalující se fábií a otevřel zápalky. Byly prázdné. Nejdřív jsem vyhodil prázdné zápalky, pak i cigaretu. Toho dne jsem si splnil jedno ze svých předsevzetí… přestal jsem kouřit…