O zahradě

-

  Cestou domů jsem ho často vídával, kterak sedí na terase svého domu ve vozíčkovém křesle a z čaje loví drobné kousky omítky, které mu tam spadaly z balkonu. Ten se nad ním klenul podepřen dvěmi sloupy jako nějaký bizardní stan proti slunci. Jako kolemprocházející jsem jej pokaždé viděl z profilu. V jeho orlím nose bylo možno lze vysledovat aristokratické předky; pohled upíral daleko před sebe, hluboko do zahrady, od níž ho dělilo několiko schůdků pro něj, vzhledem k jeho stavu, nepřekonatelných. Zdálo se ale, že mu to nevadí, v nehnuté pozici se nechával obrůstat břečťanem.

  Občas jsem ho pozdravil.

  „Dobrý den.“, odpověděl mi, aniž odpoutal zrak od zahradních dálav, které viděl pouze on, protože při pohledu z chodníku je zastiňovala vysoká cihlová stěna, která se v ose ulice táhla dobrých šedesát, možná sedmdesát metrů, aby po té ostře zahnula doprava.

  Musím se přiznat, že tajemné zahrady mě vždycky fascinovaly: probouzely mou fantazii, která ale nebyla s to přijít s ničím jiným, než s obrazy, které mi v dětství ponoukala ta fantastická kniha jménem Zahrada od Jiřího Trnky. Ano zbožňoval jsem tu pohádku a ještě dnes si na ni občas vzpomenu, minimálně tehdy, když jdu kolem onoho starého domu s invalidou na terase. Ze všeho nejvíce jsem miloval postavu kocoura, vládce a jediného pravého obyvatele oné Zahrady. Vždycky jsem cítil s ním, když mu kluci narušovali soukromí. Kluky jsem nechápal, vždyť vstupem do Zahrady se pokaždé připravili o to nejrozkošnější, co podobná místa nabízí: možnost představovat si je, neustále je přetvářet, měnit, vnukávat jim nové významy. Je to podobné jako, když si hrajete s jedním určitým slovem: převalujete jej na jazyku tak dlouho, až ve slinách rozpustíme všechny etymologické výrazy toho slova a vnuknete mu nové, čistě subjektivní. Ostatně slova jako svoboda, právo, upřímnost již zcela přešla do škatulky frází, jak často říkám, „obalů“.

  Zahradu onoho invalidy jsem si tedy utvářel ve své hlavě a působilo mi to jistou rozkoš, byť, jak jsem přiznal, byla to slast zapříčiněná fantazií Jiřího Trnky. Zeď kolem zahrady sváděla k příběhům a tvořila, co můžeme nazvat rámcovou představou. Vzpomínám si, jak jsem ji jednou obešel. Minul jsem branku, pozdravil při tom muže na terase a ke konci zdi jsem sešel z chodníku, načež se brodil bodláčím, travou, chytal klíšťata a k nim různá kousnutí od hmyzu, který ani dnes nejsem s to pojmenovat. Řinul se ze mě pot a za sebou jsem táhl hejno drobných mušek. Trvalo mi dobrých patnáct dvacet minut, než jsem zahradu obešel ze všech čtyř stran. Když jsem se ale znova blížil k rezavé brance, napadalo mě, že kolem ní přece nemohu projít podruhé: invalida by mě viděl, jak jdu dvakrát tam a ani jednou zpátky; zákonitě by si tak odvodil, že jsem obcházel jeho zahradu. Musel jsem tedy stejnou cestou zpět.

  Jak postupovalo léto, obraz muže na vozíčku zarůstal vysokou travou, která se před ním postupně vztyčovala jako právě stavěná hradba jakéhosi středověkého města, jehož obyvatelé si usmysleli, že své domovy učiní nedobytnými. On stále přel svůj pohled do zahrady. Tajně jsem jej podezříval, že ve skutečnosti je ten starý mrzoutský kocour. Najednou jsme zpět u oné knihy. Před několika řádky jsem tvrdil, jak mi byli kluci z ní protivní, jak se mi bezmála hnusili, nyní ale, když uplynulo několiko měsíců, jsem je již chápal. Došlo mi, že do Zahrady vstupovali ne proto, že by je táhla touha objevovat, ale z důvodu, že jim již nestačila fantazie, aby si mohli Zahradu představovat. Ve své mysli vyčerpali všechny obrazy o takovýchto tajemným místech, které jim, stejně jako mě, ponoukal někdo jiný, nějaký jejich Jiří Trnka. Prostě museli vstoupit; nenutila je však zvědavost obyčejná, ale existenční.

  Nabídl jsem se tehdy invalidovi, který zrovna prstem míchal svůj obvyklý nápoj, že mu zahradu posekám. Činil jsem tak pochopitelně proto, že jsem se toužil dostat dovnitř, nějaké myšlenky na výpomoc nemohoucímu mi byly cizí a nestydím se za to. Jistě mě chápete.

  „To nebude nutné.“, odpověděl mi a vykázal mě tou větou od své branky, jako by tušil, co se mi honí hlavou. Rozloučil jsem se a odešel, nic jiného se nedalo dělat.

  Jednoho dne jsem se však vracel z práce a ačkoliv počasí zavdávalo všechny příčiny, aby invalida seděl na svém místě, neviděl jsem jej tam. Bylo to, jako by mi sám otevřel branku. Stačilo vstoupit. Odjakživa jsem ale zbabělec. Šel jsem dál a již za pár kroků si vyčítal svůj strach snaže se ho ospravedlnit tím, že bych byl stejně chycen. Jenže druhého dne na terase taktéž nikdo neseděl a mě se naskytla příležitost napravit své zaváhání z předešlého dne. Opět jsem ale do zahrady nevešel. Opět jsem toho litoval. Opět jsem se ujišťoval, že by mě byl chytil. Namlouval jsem si, že do zahrady vstoupím zítra. Jenže to už tam invalida seděl znova. Zeptal jsem se jej, kde byl, že se dva dny neukázal na svém místě, kde jsem ho obvykle vídával. Lhal jsem, že jsem měl o něj starost.

  „Zaspal jsem.“, řekl.

  Nechápal jsem. To zaspal dva dny?, divil jsem se.

  „Ale již jsem našel svůj starý budík.“, řekl.

  Došlo mi, že do zahrada je mi nadobro uzavřena.

-