Dvakrát měř

Hynek do sebe narychlo hodil dvojitou vodku, zapil ji mattonkou, položil na barový pult zmuchlanou bankovku a vyšel z baru na ulici. Venku už bylo šero, pouliční lampy se pozvolna rozsvěcovaly a na ulici po které se během dne pohybovalo spousta lidí a lidiček, bylo teď pusto a prázdno. Hynek měl na dnešní večer domluvený kšeft. Nic zvláštního, zatáhneš chlapa do tmavého kouta, dáš mu tři čtyři rány pěstí do žaludku, nebo na solar. Prostě tak aby to nezanechalo větší stopy, ale aby to dotyčného  pořádně zabolelo. Následuje obvyklé upozornění, že v případě opětovného nezaplacení dlužné částky, bude další vzájemné setkání mnohem a mnohem horší a bolestivější. Občas se stane, že se takový jedinec pokusí znova nezaplatit a nezbývá než slíbené setkání realizovat. Opravdu výjimečně je pak třeba vyhledat určitou osobu na potřetí. Pro Hynka to byly lehce vydělané prachy, lidí kteří potřebovali na svých bližních vymámit půjčené peníze, nezaplacené v řádném ani   v mimořádném termínu a nebylo jim za takovou službičku líto obětovat určité procento z vrácené částky, bylo jako máku. Hynek přistupoval k téhle práci bez emocí, jako bývalý boxer rány rozdávat uměl a bylo-li to třeba uměl je i přijímat.  Těch které mlátil nelitoval. Když si umíš půjčit, musíš se naučit i vracet, jak by k tomu pak přišli všichni ostatní, zdůvodňoval si pro sebe zdroj svých vedlejších příjmů. Pokaždé když vzal nový kšeft, všechno si pečlivě prověřil. Zjistil si co je dlužník zač, čím se živí, kde bydlí a další informace potřebné pro to aby mohl naplánovat místo a hodinu první schůzky. Muselo se to odehrát někde v tmavém koutě aby se co nejvíce vyloučila možnost výskytu případných náhodných svědků, což by byla zbytečná komplikace, kterou Hynek nemohl potřebovat. Pár dní předem tak dotyčnou osobu vždy sledoval aby pak mohl stanovit místo a čas prvního vzájemného setkání. Kuklu na obličej nepoužíval, jednak by mohl vzbudit zbytečnou pozornost a taky se při práci snažil aby dlužník neměl na jeho okukování čas. Vše bylo dílem okamžiku, než se vyděšený dlužník vzpamatoval, po Hynkovi už nebylo ani vidu ani slechu. V případě, že se mu na konkrétním kšeftu něco nezdálo a riziko by bylo příliš velké, neváhal Hynek práci odmítnout, to se ale stávalo málokdy..

Objednávku na dnešní kšeft přijal Hynek před týdnem. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohly vyskytnout nějaké potíže, jednalo se o jakéhosi bezvýznamného úředníčka a s takovými to šlo většinou hladce. Platili hned po první výstraze. Celou záležitost zkomplikovala Monika, dívka se kterou Hynek chodil. Už pátý den se neukázala v bytě ve kterém spolu s Hynkem žili. Nechala jen kratičký vzkaz, že bude pár dnů bydlet u kamarádky. O kterou kamarádku se jedná se Hynek ze vzkazu nedověděl. Zkoušel se jí dovolat na mobil, zbytečné, měla ho vypnutý. Všechny kamarádky na které si vzpomněl neměly nejmenší tušení kde by mohla Monika být a tak se stalo, že místo toho aby se pořádně připravil na dnešní prácičku, pátral po Monice…bezvýsledně. Všechno by se dalo docela v pohodě stihnout kdyby Hynek nechodil do práce. To si Hynek dovolit nemohl, kšeftíky mu sice poskytovaly docela solidní příjem, ale Hynek myslel i na stará kolena a bylo mu jasné, že mlácení nezodpovědných dlužníku není práce na celý život. Proto se snažil dělat kariéru i v jiném oboru…

„Musíš to udělat dneska, spěchá to, jde o velký prachy,“ hučel Karlos do vedle stojícího Hynka. Hynek, opřený o barový pult se díval zamyšleně do regálu, ve kterém byly narovnány čisté skleničky, hezky jedna vedle druhé. Vrtěl odmítavě hlavou. „Poslouchej mě Karlos, takhle to nejde, je to mimořádná situace, o pár dní to odložíme. Vždyť se ten magor nezblázní, neviděl ty prachy už tak dlouho, pár dní ho přece nezabije.“   „Ne, uděláš to dneska, do prdele Hyňas to zvládneš, při tvých zkušenostech. No tak nedělej drahoty.“  Hynek si povzdechl, chvíli se na Karlose  mlčky díval se zasmušilým výrazem ve tváři. Nakonec rezignoval. „Tak dobře, udělám výjimku, ale naposled, příště když řeknu že to odložíme, tak to taky odložíme.“  Karlos se na Hynka spokojeně usmál a poplácal ho přátelsky po rameni. „Výborně, tak zítra jako vždycky, čau.“   Jen co se za Karlosem zavřely dveře baru, Hynek už litoval, že se nechal ukecat. „Dvojitou vodku s mattonkou!“ houkl znechuceně na barmana…

Když dorazil ke vchodu číslo jedenáct byla už dávno tma. René Kožený, účetní, chodil pravidelně každý večer běhat do parku. Nebyla to touha po štíhlejší postavě, co Reného vedlo k této bohulibé činnosti, ale přísná manželka. Pravidelný večerní běh byla jediná možnost jak vypadnout z bytu a pod touhle vychytralou  záminkou pak navštívit restauraci „Pod stromem,“ nacházející se v příjemném prostředí městského parku… Hynek viděl svého člověka pouze jednou, stihl to včera těsně před noční. Viděl ho vycházet z baráku, v černé teplákovce, po sto metrech volné chůze přešel René do mírného poklusu. Jen co se dostal z městských ulic do parku, vrátil se René zpátky k volné chůzi, potřeboval si nejspíš odpočinout a popadnout dech aby byl schopen vypít svoje dva večerní půllitry…Hynek se rozhlídl kolem sebe, nikde nikdo.Vypadalo to slibně, prošel si trasu od jedenáctky až k parku, všude klid, lepší to ani být nemohlo. Obavy které doposud Hynek pociťoval se zvolna rozplynuly. Vybral si tmavý kout těsně před vstupem do parku. Ulice tu byla ukončena ocelovými zábranami, které chránily park před vjezdem nežádoucích vozidel. Na kraji paneláku bylo pět kontejnerů na odpadky a za nimi nádherná tma tmoucí, prostě všechno jak má být. Postavil se za kontejnery a čekal na svou oběť. Ta se objevila o něco dříve než včera, ale Hynek byl dosavadním uspokojivým vývojem tak ukolébán, že si malého rozdílu v čase nevšiml. Ke všemu musel pořád myslet na Moniku, takže se ani nemohl soustředit na sto procent. Postava v teplácích vyběhla  směrem k Hynkovi. Ani to nepřipadalo Hynkovi nijak zvláštní. Kdyby si Reného prověřil důkladně, věděl by že s železnou pravidelností jde prvních sto metrů vždy chůzí, teprve pak začíná běžet…

Josef Otruba seděl na židli uprostřed nového bytu.  Všude plno věcí a nepořádek. Židle na které seděl byla jediným kusem nábytku, na kterém se nic nepovalovalo. Stěhovali celý den, stěhováci odjeli teprve před dvěmi hodinami, proto ten nepořádek. Manželka s dětmi bude spát v Praze u maminky. Přijede až koncem týdne, bez dětí, ty zůstanou v Praze tak dlouho dokud to tady nedají se ženou trochu do pořádku.  Dneska už neměl Josef na úklid ani pomyšlení, zítra se musí hlásit v novém místě, byl plný očekávání a potřeboval se na to pořádně vyspat.   Usoudil, že udělá nejlíp když si půjde unavené tělo před spánkem trochu protáhnout. Oblékl se do černých tepláků, obul tenisky a vyběhl do ulic. Neuvažoval kterým směrem se vydá, stejně to tady ještě příliš neznal. Josef běhal moc rád ať už byl utahaný pracovními povinnostmi, nebo unavený fyzickou prací, při běhání se vždycky krásně uvolnil…Po dvou stech metrech volného běhu se Josef dostal na konec ulice. Po jeho levé ruce  stály kontejnery, před ním bylo něco jako park. Josef to přivítal, běhání v parku je daleko příjemnější než mezi paneláky ve městě. Minul poslední kontejner… ze tmy se vynořila čísi ruka, jediným pohybem ho vtáhla do tmy a než se překvapený Josef nadál inkasoval pořádnou ránu na břicho, vzápětí další. Josef klesl k zemi, neznámý útočník ho uchopil za pravici a držel na chvíli v šachu. Pak začal mumlat něco o nezaplaceném dluhu a vyhrožoval, že pokud do halíře nezaplatí, uvidí se znova a že pak bude hůř, mnohem hůř. Josef se konečně vzpamatoval, vší zbylou silou se ohnal loktem ve směru kde tušil útočníkovu hlavu. Povedlo se, útočník sprostě zaklel, sevření na chvíli povolilo. Josef se prát uměl, bohužel jeho protivník na tom byl přece jenom o něco lépe. Jen co se Josef otočil čelem k neznámému, přistála mu na tváři jeho pěst. Josef zavrávoral, další rána ho definitivně poslala k zemi. Upadl do míst, kde z ulice dopadalo trochu světla pouličního osvětlení. Na chvíli se mu před očima ukázal útočníkův obličej. Muž kolem třicítky, krátkých vlasů…  Hynkovi druhá rána sedla, dal do ní všechno, loket v obličeji ho pořádně namíchl, cítil jak mu teče z nosu krev. Takový odpor od prostého účetního nečekal. Díval se jak padá k zemi, plesklo to jako když spadne pytel brambor… „Do prdele,“ ulevil si Hynek a nevěřícně zíral na muže ležícího před ním. Na špinavém asfaltu neležel René Kožený, účetní, ale někdo úplně cizí. „To je průser,“ dodal ještě Hynek, na nic nečekal, nechal chlapa chlapem a uháněl pryč.

Bylo mu mizerně, skoro celou noc nespal. Zmlátil někoho úplně jiného a ke všemu ho dotyčný na malou chvíli viděl… Půl šesté, za chvíli musí do práce, nos měl napuchlý,bolel ho jako čert, to zas budou mít chlapi blbé kidy. Ať už byl nepravý René kdokoliv, ránu měl docela slušnou… Vletěl na šatnu těsně pře šestou, shodil ze sebe hadry, uložil je do skříňky. Vytáhl kalhoty, košili, zapnul si opasek, ještě čepici a může na instruktáž… „Jo chlapi,“ukončil svou řeč zástupecký, „v deset se mi vraťte, ten novej svolal na dnešek mimořádnou poradu,“  

V deset nula nula se konala na místním obvodním oddělení Policie České republiky mimořádná porada. Nový vedoucí nadporučík Josef Otruba se chtěl při nástupu do nového  působiště důkladně seznámit se svými podřízenými. Jedním z nich měl být i praporčík Hynek Svoboda…