Konce prej bývaj ubrečený...

            Ani když jsem si rozsekla čelo a měla jsem děsnej strach, že mi ho budou šít...šili mi ho....ale já neřvala....

                    Ani když mě přepad úchylák....neplakala jsem ale zvracela...psychicky jsem zvracela ještě dva roky... akorát..

 Akorát tenkrát, když mě máma zradila...říkala, že jsem její a že mě nikomu nedá...a potom přišel on a a zničil mi duši...a mozek....bil mě...                     ...zničil mě...
                ...a já poprvé plakala...ne bolestí...ne lítostí...plakala jsem bezmocí....a moje matka stála ve dveřích a dívala se....teď vím, proč se nedokázala odlepit od těch futer, ale měla to dokázat...měla to dokázat kvůli mě! Já byla její dcera a ona mě měla chránit, ale místo toho mě vystrčila z pod křídel na mráz, kde stál on a šklebil se na mě s holí v ruce...    
                            ...ale já se nedala....nešla jsem k psychologovi, nezhroutila jsem se...a vím, že teď může přijít cokoli a já budu

                                                                                                                                                                                                                    připravená...

  děkuju tomu zasranýmu zmrdovi, že mě připravil na život a děkuji své matce, že mu v tom                                                                                                                                                     pomohla...a taky děkuji svému mozku a duši, že to všechno zvládli...:o)