Druhý dech

Druhý dech

            Svět není velký, když máte letadlo. Svět není zlý, když máte peníze. Svět je takový, jaký si jej uděláte. Na hlavní třídě v Metropoli nebylo zrovna dvakrát příjemně. Bylo tu příliš mnoho lidí, z nebe padaly mokré kapky mokré vody a všelijak možně znečištěnými ulicemi protahoval studený vítr, který s sebou přinášel směs všech myslitelných zápachů a vůní. A mezi tím vším se proplétal Thomas Kroker a zkoušel přemýšlet nad několika věcmi zároveň, což není ani náhodou nemožné, ale je to přinejmenším velmi obtížné. Jeho mozek by si opravdu zasloužil pořádný jarní úklid, nedbaje na to, že právě vrcholil podzim. Naprosté bláboly měly navrch a zatlačovaly Thomasovi do pozadí všechny důležité myšlenky; něco by s tím měl udělat. Třeba Buddhismus, takový to: „Aauuuum.“. Tak teď ještě chvíli po téhle ulici, pak dolů na metro, koupit oběd, vyjet po schodech nahoru, pak dva bloky po svých a je doma. Jóga nebo tak něco. Tu práci musím odevzdat, stůj co stůj. Tuhle písničku přepnu, nebo se z ní snad zblázním, hned jak přijdu domů, tak ji smažu. Zlatej křeček nemá rád koupání ve vodě. Kuřátko na kari, s rýží, tentokrát bez kečupu. Ta nová praktikantka je docela kus. Jak jen to ti mniši dělaj, ty meditace a tak.... A pak zemřel.

            Řidič kamionu tím byl velmi rozrušen, ale míra jeho rozrušení se v žádném případě nemohla měřit s mírou rozrušení Thomasovou. Byl mrtvý. Stále ve svém těle, ale vzhledem k blíže nespecifikovatelnému stavu jeho tělesné schránky, která se válela všude kolem, to nebyla žádná sranda. Kamion je přece jen kamion. Nebyl si jistý, jestli to bylo úplně jeho vlastní vůlí, ale po tolika letech opustil svoje tělo. Chvíli se na něj díval, i když to nebyl pěkný pohled. Za chvíli však nebylo na co se dívat, protože obraz potemněl. Postupně kompletně zčernal, s výjimkou jasného nápisu uprostřed obrazovky, nápisu Vítejte zpátky.

N´klah-tamon byl odpojen ze systému umělé podpory života. Z jeho modrého obličeje mu sundali přilbu, pěkně smradlavou přilbu virtuální reality. Jeho zelenou hlavu probudili z uměle vyvolaného spánku. Pak ho odvezli na rehabilitační sál. Za jízdy se Thomas rozhlédl kolem, hádal jestli je v nebi, nebo tak něco. Chodba každopádně vypadala tak nějak nadpozemsky. Pak si všiml těch, co táhli vozík, a najednou si byl naprosto jistý, že je v pekle, protože ti co viděl…

Jeffrey Goodmanovi byl na šest měsíců odebrán řidičský průkaz, což ho právem naštvalo. Měl zelenou, jel necelých padesát a ten kr.., o mrtvých jen dobré, chlapík mu jen tak, bez jakéhokoli smysluplného výrazu, naběhnul přímo pod kola. Jinak byla smrt Thomase Krokera, pomineme-li truchlící přátele a příbuzné a následný spor o nevelké dědictví, jen další čárkou ve statistikách dopravních nehod, vlastně ani to ne. Byla jen několika málo kilobity v databázi společnosti Virtual life.

            Thomas si stále ani za boha (jedno jakého) nedokázal představit kde je. Pak mu okolí začalo být trochu povědomé… T´tchan-matah zasunul konec injekční stříkačky Thomasovi do krku. Po této silné dávce posilovače paměti se N´klah-tamon posadil na posteli, v hlavě jasno. Země nikdy neexistovala. Věděl své pravé jméno. Thomas Kroker? Thomas Kroker byla jen naprostou náhodou vybraná osoba, za kterou hrál. Taky mu nebylo dvacet pět. Bylo mu dvě stě osmdesát šest, zábavný to rozdíl. Do hry Země se zapojil před osmnácti lety, bylo, je a bude to stále velmi populární zábava. Vždyť kdo by si nechtěl svůj v průměru šest set padesát let dlouhý život zpestřit o poznání kratším životem na jiné planetě? A ještě k tomu si zasoutěžit? I když, pravda, poslední zmíněné lákadlo nebylo zase až tak lákavé. Hlavní problém, co se soutěžení v „Zemi“ týkalo, byl naprosto jednoduchý. Nikdo neznal pravidla. Každopádně N´klah moc nezabodoval, za své úsilí dostal trojbarevnou propisku a omalovánky s logem Virtual life.

Pak plynuly dny, nijak zvlášť rychle, jak už to tak v nemocnici bývá. Celkem jich uplynulo sedm, pak ho pustili. Vydal se tedy domů, přičemž odmítl nabídku bezplatného odvozu sanitkou. Chtěl se porozhlédnout po „svém“ světě. Ne že by nebyl podobný světu v „Zemi“, vždyť ten byl navržen z velké části právě podle opravdového světa. Hlavní rozdíl nespočíval v architektuře ani v technologiích. Hlavní rozdíl byl jasný na první pohled. Ti virtuální panáci mají jen jednu hlavu!

Se dvěmi hlavami se to má tak, že ačkoli by se dalo očekávat, že každá má svou osobnost, svůj vlastní rozum, není tomu tak. I když máte dvě hlavy, stále přemýšlíte sám za sebe, nejste dva v jednom těle, máte jen jedno vědomí. Zkrátka máte jenom…dvě hlavy.

N´klah skončil s průzkumem terénu, především proto, že se mu málem podruhé za dva týdny podařilo vběhnout pod kamion. I když by se vlastně dalo polemizoval o tom, zda by to opravdu bylo podruhé. Dalo by se to říct i jinak. Málem si v realitě vyzkoušel to, co se mu nedávno povedlo ve virtuálním světě. Myslel si, že se projde, popřípadě využije výtečných služeb městské dopravy a tak se dopraví domů. Zkusil to, opravdu to zkusil. Za chvíli si zavolal taxíka.

  Jeho byt se nacházel překvapivě na stejném místě, kde ho zanechal. Když odemykal dveře, doufal že tenkrát nenechal rozsvíceno. N´klah nebyl nějak zvlášť bystrý, přesto si dal bez problémů dohromady několik poznatků. Takže sousedi vyhořeli. To se pozná lehce, jedna jeho zeď měla nádherný šedý odstín. Zapomněl vrátit knížku z knihovny. To se pozná podle toho, že se všude ve schránce a jejím okolí válí upomínky z knihovny, příkazy k zaplacení narůstajících pokut a v neposlední řadě nějaké to soudní předvoláníčko.

Našlo by se ohromné množství dalších událostí, které se staly  v době, kdy N´klah-tamon existoval jen podmínkách uměle vytvořených, v době, kdy jeho domovem byly gigabyty a terabyty a ne jeho jeden, opravdový a hmatatelný byt. Nikdy ho nebavil dějepis, takže ani neuvažoval o tom, aby se posledních dvacet let naučil, za to mu to nestálo. Přesto si musel nějakou dobu zvykat na nezvyklé změny, protože veškeré dění nešlo zcela mimo něj. A pak konec dovolené a zpátky do práce.

Kapacita „Země“ byla administrátory zvýšena na devět miliard, takový o ni by zájem. Byla tak populární, že jistý vědec po ní pojmenoval 85 světelných let vzdálenou planetu, kterou objevil. Byla to nejúspěšnější hra, běžela přes dva tisíce let, již čtvrtou generaci a i když za tu dobu prošla značným vývojem, stále si zachovala svoji tvář; takovou modrou, kontinentovitou.