Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZavolejte mi Jiřinku
Autor
Marcela.K.
Sedím na sesterně a nemůžu to rozdejchat.
Udeřila mě.
Vím, že to nemá v hlavě v pořádku.
Prostě, proběhla malá mozková příhoda.
Nejprve jsme ji museli uvazovat za ruce k postranicím lůžka. Na dvacet pacientů jedna sestra a jedna ošetřovatelka. To je málo. Moc málo na idividuální přístup. A ona se chtěla dostat z lůžka. Utéct domů. Jenže levá strana těla ji neposlouchala. Spadla by, zranila by se. Prostě jsme ji museli udržet za každou cenu na posteli.
Lékař naordinoval kurtovat za ruce. Je to možná lepší něž zklidnění těma chemickejma sajrajtama, co se jim taky říká léky…
Postupně se zlepšovala pohyblivost. Když se dokázala postavit na nohy, odstranili jsme zábranu, odvázali ruce…
Má pět dětí…ani jedno ji nechce domů.
Přišla jsem na noční. Sloužím ji sama, bez ošetřovatelky. Tu si mohu v případě potřeby půjčit na vedlejším oddělení. Dcera právě odchází a říká, že maminka nemá náramkové hodinky. ,,Měli jste si je odnést, stejně jako mobilní telefon, peněženku a občanku. Vždyť jsem vám to předevčírem říkala. Ona tu roznáší věci, přemisťuje cokoliv, i osobní věci ostatních pacientek na pokoji. Včera jim cpala do pusy kousky čokolády, když spaly. Mohla je zadusit, ale nemáme to srdce ji přivazovat k posteli. Čeká na překlad do Léčebny dlouhodobě nemocných.“
,,Co tam s ní bude?“ ptá se dcera.
,,Asi ji začnou tlumit léky, aby ji udrželi v klidu na lůžku. Ani v léčebnách není dostatek personálu, aby se mohl věnovat každému pacientovi individuálně.“
Dcera stojí, dívá se na mě: ,,Mám hrozný výčitky, nevím co dál. Přece mámu nedám….“
,,To musíte vědět vy, jestli jste schopní jí zajistit celodenní dohled. Doma by měla šanci. Šanci, že se vrátí… Není zlá, snaží se ostatním na pokoji pomáhat. Netuší, že by jim mohla i ublížit…“
,,Poradíme se, snad by to nějak šlo zařídit. Je nás pět . Musí to jít. Přijdu zítra , domluvím se s lékařem…“ má v očích slzy…odchází. Maminka za ní volá. ,,Jiřinko, Jiřinko…“ a utíká ke vstupním dveřím, kterými dcera odchází. Ta se otočí, pohladí ji po vlasech a vede zpět na pokoj…
Celou noc nespala. Ostatní pacientky na pokoji si stěžují. Stále rozsvěcí, hlasitě mluví, bere jim věci, nutí jim vodu ze své umělé lahve, odkrývá je, přenáší lůžkoviny, obtěžuje je péčí o kterou ony nestojí. Chtějí klid, potřebují se vyspat…
X krát za noc ji odvádím k lůžku. Několikrát s ní jdu na WC. Už nemůžu… když ji přistihnu, jak masíruje pod krkem na hrudníku babičku , která ztěžka dýchá, musím se rozhodnout.
Jsou čtyři hodiny v noci a já přivazuji tuto ženu za jednu ruku k postranici…nesmí ublížit druhým pacientkám na pokoji. Ty mi děkují...
Ona mě několikrát udeří přes ruce, pak chytne hrazdičku a míří mi přímo na hlavu …. v poslední chvíli uhnu a dřevěné madlo hrazdičky mě mine.,,Ty mrcho!…“křičí na mě.
Sedím na sesterně…
.Cokoliv jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili…Je mi špatně…bolí mě nohy, ruce, záda… bolí mě pomyšlení na ženu, v které jsem ukřižovala svoji slabost…
Jdu zpět na pokoj, je pět hodin ráno a já ji odvazuji ruku, uvolňuji sevření a říkám ,,Co s vámi mám dělat?“
,,Zavolejte mi Jiřinku…“
26 názorů
Marcela.K.
08. 01. 2022Promiň, ale tohle označení - strážných andělů, zrovna nemám moc ráda. sestry jsou také pouze lidi a i mezi nimi najdeš takové, co by se nehodily ani do supermarketu za kasu. Já tu práci fakt milovala a pomamila jsem se - o své mamince, jak se k té profesi dostala, píšu v Lazaretu. Pošlu ti odkaz. četla jsem u tvého Démona komentář redaktorky Kytiii a nechci ti tam dávat podnět k diskuzi. Ono to je vždy o lidech - o tom, jak se chovají. I já bych mohla vyprávět o rodinách, které vykřikují v nemocnici o svých "právech", ale své "povinnosti" vůči nemocným rodinným příslušníkům nějak nechápou...
Je to úděl vás, strážných andělů - už nemůžeš, a přece jdeš zas pomáhat, zachraňovat, litovat, napravovat co se dá. . .
Marcela.K.
06. 01. 2022Tady to je z druhé strany...
Já vím , žes psala o něčem jiném . Já jsem ale upovídaný asi jako Švejk . Občas . Omlouvám se .
Marcela.K.
01. 02. 2019Je to divné, myslela jsem si, že píšu srozumitelně, jasně ...ale chápu, že každý si do textu může promítnout svoji zkušenost. Jen mě překvapila ta tvoje reakce... Vždyť já psala o něčem úplně jiném ...
Jistě jsou to různé případy . Jako mladík jsem si myslel , že strašlivější ženská než ta , o které píšu nemuže existovat . Jednou jedinkrát za celý život se za naší sousedkou přijela podívat její matka a já jsem pochopil , že dcera měla do matky přecejen ještě daleko . Možná za tu zlobu a nenávist taky nemohla . Sála je s mateřským mlékem .
Marcela.K.
01. 02. 2019Musaši, ale ta paní byla nemocná, mrtvice občas lidi změní a podle toho jak se chovala, byla v jádru vlastně moc hodná. Chtěla pacientkám pomáhat, posloužit... Potřebovala na uzdravení čas a ten by ji mohly dát děti, ne LDN. Akutní lůžka na tyto stavy nejsou...
Já se do tvé situace dovedu vžít . Jednu dobu jsem měl taky noční služby v jisté instituci , kde bylo občas " velmi veselo " , ale o tom nechci psát a nedokázal bych napsat ani takový text jako je tenhle , tedy velmi osobní . Chci se pohybovat neustále v obecné rovině , pracovat se symboly a s jinotaji .
Taky jsem znal podobnou hysterickou agresivní ženskou , jakou popisuješ . Bydlela v naší ulici a my - sousedé jsme toho s ní zažili opravdu dost .Hrabal by měl asi z takové sousedky radost , já ale nejsem Hrabal . Ta paní měla také pět dětí . Když jsem byl na jejím pohřbu , její děti se tam skoro porvaly , vzduchem lítaly věnce a kytice . Jedni sourozenci , kteří spolu drží totiž zatajili těm zbylým , že matka zemřela ,ale "dobří lidé " to oněm zbylým sourozencům zavolali a ti přijeli udělat scénu ve smuteční síni . Myslím si , že na Sicílii to asi vypadá tak jako tehdy v té smuteční síni .
To je síla. Repektive vyždímat jí k pacientce za sebe. Ta povídečka by se měla probírat v osnovách etiky. Krásná popisnost lidských osudů!