Neporozumění

Anýzku, nedalo mi to a půjčila jsem si od tebe deník....ale možná i déšť...i když o dešti píšeme obě tak často, že už se to snad ani jako půjčování brát nedá...

Seděli jsme na lavičce pod "naší vrbou", slabě mrholilo, ale my byli bezpečně skrytí pod větvemi.
Očividně ses mi snažil něco říct, ale nevypadlo z Tebe ani slovo,
tak jsem dál přemýšlela nad barvami právě padajícího listí.
Občas jsem očima zapátrala po změně výrazu tvého obličeje.
Marně.
Pořád ses mi zdál stejně skleslý, rozmrzelý, snad rozhořčený...
pro tebe tak strašně netypicky.

Když se -konečně- rozpršelo, zvedl ses.
Než jsem stačila zareagovat, zmizels v mlze a
ve vzduchu už se pohupovala jen Tvá poslední slova:
"Možná by sis svůj život nemusela tak náruživě lepit do deníku,
zkus ho někdy i žít!"

Rozeběhla jsem se za Tebou do deště,
chtěla jsem Ti říct, že....
...že zrovna včera jsem ten deník vyhodila.
Ale zjevně pozdě.
 
Pro mě tak strašně typicky.

---