Můj nejlepší přítel smutek

Můj nejlepší přítel smutek

Jdu směrem ke kostelu,rozhodla jsem se tam jít sdělit mu své trápení,smutky a špatné skutky,tak jak to lidé dělávají už staletí.

Těžká temná obloha vše jen dokresluje,mraky jsou krásné a já počítám vagóny vlaku s uhlím.A najednou jsem si uvědomila,že tyhle temné,smutné zároveň dětské krásy jsem toužila někomu ukázat.Jako holčička jsem snívala o velké lásce,o člověku který bude mnou a já se stanu jím,potom mu budu moct ukázat všechno krásné co znám a co mne těší.A já se teď procházím pod krásným,majestátným kostelem sama.Chlapec v péřové bundě hází psíkovi klacek a ten vesele štěká.Proč se tedy já nemůžu usmát?

Nejsem sama i když si to myslím.Jako dychtivý milenec mne chladně objímá smutek.Vodíme se spolu takhle už dlouho,ale výročí neslavíme.

Je to temný stín,který mi šeptá spoustu věcí za které se nemůžu smát,třeba to, jak se sny v dnešní době nenosí a nejlepší je ty sny pohřbít!

Můj smutek,není vidět a toho často mrzí,tak mne aspoň oblékl do černé,že je mi tak pořád na blízku.

Do školy se mnou často nechodí,asi proto,že je tam dost lidí,které mám ráda a ráda s nimi jsem.Tam jsem veselá a to on špatně snáší,proto na mne čeká na tramvaji,obejme mne a kráčíme spolu domů.

Proč je tedy on mým nejlepším přítelem?Je se mnou tak často,že už ho ani nevyháním,přijala jsem ho k sobě jako svou součást a spokojeně spolu žijeme.Jen občas když vidím veselé tváře dětí,rodičů,milenek,milenců,důchodců vodících se za ruce,mám chuť se mu vysmeknout a nechat se obejmout někým jiným,ale smutek je s léty našeho soužití silnější a silnější!