Jak jsem potkal múzu

Potkal jsem múzu.

Jednou v noci na náměstí.

Měla rozepnutou blůzu

A křičela cosi o neštěstí.

Přišel jsem k ní a pozdravil úklonou,

Nejhlubší, jakou jsem svedl,

Prozářen pokorou

Šťasten, že mě sem osud přivedl.

Tak v 11.30 zpitý jako doga,

Poprvé spatřil jsem Kaliopé.

Krása její působila jak droga

A já pochopil, pro kterou mi tepe.

V stavu bídném, jak pouliční čokl,

Otrhané šaty a divný pach,

Jak láhev, z níž zoufalec si lokl

A pak ji odhodil v prach.

Zalykaje se pláčem,

Snažila se něco říct,

O své cestě rájem

Peklu světa vstříc.

V baru kdesi vprostřed světa,

Skončila čtyřmi zdmi sevřená.

Svázali ji řetězy ze zlata.

Ponížená, zoufalá, svržená.

Za třicet stříbrných vstupenka červená,

Na program, nad nějž lepší není.

Na závěr múza, jak klisna zapřažená,

Stepuje v rytmu ponížení.

...a celý svět se dívá

...a celý svět mlčí.

...a těch pár co ne

...jsou mu jen pro smích

Se srdcem sevřeným

Žalem a studem,

Že jsem taky tím,

Co patří k lidem.

Do očí jsem jí pohlédl

A zřel tu záři.

Však záhy jsem pobledl

Nad její tváří.

Zohavená lidmi,

Jež ji zatracují

A dávno kouzla jim

Odpor a hnus nahrazují.

Polib mě prosím,

Pošeptala něžně.

Ať zas svou krásu nosím

A síla je ve mně.