Baby.. did you forget to take your MEDS?

Stěží rozeznávala své okolí. Rozmazané tváře poletovaly kolem ní, jako rozzuřené vosy na ni útočily a bodaly ji. Bzučely, řvaly, trhaly a bodaly!

„Ne! Nechte mě! Prosím!“ Křičela. Kopala kolem sebe. Slzy jí rozmáčely řasenku a modré stíny, rozmazávala si je po celém obličeji. Věděla, že to přijde. Věděla, že teď umře. Zaslouží si to. „Umřít, spát a dost. Tím spánkem říct, je konec srdcebolu a s ním i stovce běžných útrap, jichž je tělo dědicem…“ Překvapilo ji, proč si vzpomněla zrovna teď na Hamleta. Zasunutá vzpomínka šťastného dětství… Recitační soutěže, sušenky, mléko a teplá peřina, bezpečí…

„NE!“

Zběsile se ohnala po jedné z vos. Nedokázala ji odehnat. Cítila, jak do ní zanořuje své obrovské žihadlo – VIDĚLA ho pronikat svou kůží, slyšela slabý křupavý zvuk, když špička žihadla probodla tenkou blanku, chránící její živé maso a žíly. Její křehké žíly. Cítila, jak do ní vypouští svůj jed. Zaplaví jí tělo, mysl, odvede ji pryč z tohohle světa… Vzlykla. Protřela si uplakané, oteklé oči. Pravou rukou.

V levé měla zabodnutou jehlu. Křehká žíla… Loketní jamka… Usmála se. Teď už bude všechno dobré. Vosy odletí. Přijde klid. A láska. A kolotoč. Teď už bude všechno dobré.