Mendy

Mendy je kámoš, nejlepší ze všech. Takový, který za vás strčí ruku do ohně a nevyčítá vám, že se spálil. Moc lidí jako Mendy není. Dneska je zase tady, čeká dole… i s Klárou…

„Polez, dělej,“ zašeptal Mendy a přikrčil se za křovím. „Tobě se to řekne, při tvý muší váze,“ zabědoval jsem tiše. Mendy měl pravdu, času bylo málo, každou chvíli se mohl někdo objevit a ztropit poplach. Jenomže zkuste přelézt dvoumetrovou zeď, když vážíte hezkých pár kil přes metrák. Žádná legrace to není, zatnul jsem zuby a napnul ochablé svalstvo. „Sakra,“ bědoval jsem, „odřel jsem si pupek.“ Mendy to raději nekomentoval, Zvedl ze země plátěný pytel, naložil si ho na záda a zmizel ve tmě. Tiše jsem ho následoval…

„Máte to?“ zeptala se Klára, očička ji zvědavě svítila a samou nedočkavostí si okusovala pěstěné nehty. Zavřel jsem dveře a zamkl na dva západy, měl jsem toho tak akorát. Pot se ze mě řinul proudem, pořád jsem se ještě klepal strachy. Mendy položil obřadně plátěný pytel na podlahu, podíval se důležitě na Kláru, pak na mě. Musel jsem si sednout. „Tak už mě nenapínej,“ popoháněla Mendyho Klára.  „Trpělivost děvenko,“ usmíval se Mendy, „trpělivost růže přináší.“

Někdo zabouchal na dveře. „Do hajzlu, kdo sem teď leze?“ ulevil si Mendy a popadl ležící pytel. „Musíme to schovat.“   Bouchání se ozvalo znova, tentokrát o něco silněji. „Otevřete, vím že jste tam.“  Otevřel jsem dveře, venku stál muž v uniformě bezpečnostní agentury. Mohl mít něco mezi čtyřiceti a padesáti, střední postavy, hubený. „Co tady blázníte člověče, copak  nevíte kolik je hodin?“ obořil jsem se na něho. „Musím s vámi mluvit, teď hned,“ řekl muž. „Nepočká to do zítřka? Přítelkyně je nemocná …“    „Viděl jsem vás… oba,“ skočil mi do řeči. Chvíli jsem se na něho mlčky díval. „Pojďte dál,“ uhnul jsem stranou.

„Chci půlku, jinak všechno oznámím na policii,“ nezdržoval se muž dlouhým vysvětlováním a přešel hned k věci. Nevěděl jsem co říct, takový vývoj situace jsem nečekal. Muž vypadal odhodlaně. Sakra, jak je možné, že se někdo z agentury pohyboval na místě. Podle harmonogramu tam dneska v noci neměla být ani noha…  Jak je vidět, vloudila se chybička… „No, jak myslíte,“ řekl muž, „já jsem vás…“ „Varoval,“ dořekl za muže Mendy a díval se, jak nešťastník padá k zemi. Aby taky ne, po takové ráně, kterou dostal od Mendyho zezadu do palice… „Ty jsi ho zabil,“ řekl jsem nepřítomně.  „Že by?“ divil se Mendy. „A co, kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jinej,“ komentoval svůj počin Mendy, „takovej šmejd vyděračskéj… si nic jinýho nezaslouží…“

Dostal jsem osm let, na tvrdo. Když máte prachy na nejlepšího advokáta v kraji, je to paráda. Mendy to vymyslel skvěle.    Byl jsem čistej, uvěřili mi. Ten chlápek z agentury mě napadl, bránil jsem se... Mendyho jsme z toho museli vynechat, kdysi už seděl za loupež, přišili mu tehdy těžkou újmu na zdraví… Klára slíbila, že jen co mě pustí, vezmeme se. Teď je z ní bohatá nevěsta…

Mendy je kámoš, stojí tam dole a mává. Mávám taky, ale přes ty zasraný mříže mě asi nevidí. Jdou pryč, Mendy s Klárou. Dívám se za nimi, ještě jednou se zastavili a podívali se sem, naposledy.  Chytili se za ruce a jdou pryč…Mendy s Klárou.