Beowulf?

Beowulf?

         Stan the man začíná novou písničku, já přivírám oči a konečně tě zas vidím. Jsi Beowulf, jsi nový geátský král. Dívám se na tebe a snažím se rozvzpomenout na to, jaký jsi býval dřív. Marně se snažím spoutat vzpomínky a jen mlhavě si vybavuji ty časy, kdy jsem mohla říct, že tě znám. Jako své vlastní vnímám tvé staré zážitky, tvé pocity, tvůj strach.

         Stojíš někde v dálce na kopci a vlasy ti vlají v podzimním větru. Ač jsi tak strašně daleko, dívám se ti do těch tvých zelených očí (nebo snad modrých? Nebo šedivých? Nikdy jsem si tím nebyla úplně jista.) a vím, že odjíždíš za dánským králem Hródgarem. Vrátíš se vůbec někdy? Teď už vím, že vrátíš, ale že už to nebudeš ty, jakého jsem tě znala. Jakého tě stále znám, ale ty už sám sebe tak nevnímáš.

         Co já vím, co se v Dánsku doopravdy dělo. Tvářila jsem se, jakože mě to nezajímá, že ty mě už nezajímáš. Snažila jsem si to sama sobě  namluvit, a tak jsem si v hlavě vytvořila alespoň trochu snesitelnou představu o tom, co se událo na Heorotu, sídle dánského vládce. Je to pohádka na dobrou noc, poslední přání umírajícího, a jen díky těmto smyšleným pavučinám si tě můžu každou noc znovu představit jako starogermánského hrdinu, jako rytíře bez bázně a hany. Zbývá mi jen zamáčknout slzu nad dávno zašlou slávou a ponořit se co nejhlouběji do vzpomínek. Tak hluboko, že už tam realita nemůže proniknout a všechno zbořit.

          Chtěla bych ti to všechno převyprávět. Všechny mé sny, tvoji mnou stvořenou minulost, ale tebe to už nezajímá. Nezajímá to už nikoho. Jak by taky mohlo? Kdo by v téhle době věřil statečným činům? Řekněme, žes opravdu odjel za Hródgarem a že on doopravdy je králem dánského království, ale legiím tobě oddaných vojáků, kteří tě v mých prvních snech doprovázeli, už stěží uvěřím i já.

         Stan si jde k baru pro pití, já otvírám oči a objednávám si další sangrii. Rozhlížím se kolem sebe a hledám tě v tvářích neznámých lidí. Sem tam se mi zdá, že vidím povědomou postavu nebo snad  ten tak dobře známý úsměv. Hledám marně. Umělec znovu usedá na svůj hudební trůn a z jeho kytary se začne ozývat podmanivý rytmus anglického blues.

          Opouštím přítomnost a vracím do Hródgarovy síně a společně s tebou vyčkávám příchodu Grendela. Potomka Kainova prokletého rodu, který každý večer sežere 35 dánských vojáků. Tváříš se, jakože se nic neděje, ale já vím, že máš strach. Cítím ho v tvém potu a pomalu, ale jistě se přenáší i na mne. Nezbývá mi, než se na tebe spolehnout. Něco, co bych v reálu nikdy ve svém vlastním zájmu udělat nemohla.  

         Je to jen sen, a tak tě vidím, jak ve chvíli, kdy se Grendel objevuje, vyskakuješ ze skrýše, tasíš meč a pouštíš se do boje na život a na smrt. Všichni ostatní ztichli a sledují, jak cizinec bojuje za jejich životy. Nemohou vědět, jak souboj dopadne. Vím to jen já, a tak s uspokojením sleduji, jak už po tolikáté utínáš stvůře ruku a jak Grendel s bolestivým řevem prchá.

         Přemýšlím, že bych ti prozradila, že Grendel následkem svého zranění vykrvácí a že ty budeš muset ještě svést nelehký boj s jeho matkou kdesi v hlubinách dánského jezera, ale radši si počkám, až to všechno zjistíš sám. Nechám tě zvítězit nad Grendlovou zploditelkou a obklopeného slávou a bohatstvím se vrátit do tvé geátské domoviny, ale už jsem se rozhodla. Tentokrát tě nenechám ze svých snů vyváznout tak snadno. Tentokrát tě možná nenechám vyváznout vůbec.

         Naschvál přeskočím pár let a počkám si, až tě opustí síla mládí. Již padesát let vládneš své říši a ač si to nechceš připustit, nejlepší léta máš již za sebou. Lid tě miluje a ty si svou pozici pochopitelně užíváš. Nesnaž se mi namluvit, že ne, na to tě stále ještě znám moc dobře. Co se ale nestane. Někdo z poddaných ukradl z nedaleké jeskyně zlatou číši. To je ale náhoda, co? Zrovna v té jeskyni bydlí drak, který ani drobné krádeže nesnáší zrovna dobře. Sleduji se škodolibým úsměvem, jak ti ohněm ničí celé království. Dělám to jen a jen proto, že stále nemůžu zapomenout, proto, že tě pořád mám ráda. A tak, když se drak blíží k tvému hradu, úšklebek mou tvář neopouští.

         Víš, co od tebe tvůj lid očekává. Nemůžeš jinak a vydáváš se draku čelit. Věříš si. Věříš, svým dříve tak silným pažím, ale já už ti nevěřím a ani nechci. Pouštíš se do boje. Meč držíš pořád pevně a boj je vyrovnaný, ale mne už nezajímá další tvé vítězství. Dneska chci pohřbít všechno, všechny vzpomínky, všechny zaprášené sny a tak pomalu cítíš, jak se na tebe, na poklad i na draka sesouvá celá jeskyně. Chceš utéct, ale nad tím jsi měl přemýšlet dřív, teď už je pozdě. S uspokojením sleduji, jak ti kamení drtí kosti, jak navěky pohřbívá to, co mě tolik svazovalo. Naposledy zrakem přelétnu zbytky toho, za co jsi položil život a moc dobře vím, že nezůstane nikdo, kdo by vzpomínal, protože lidu bez krále hrozí jen války a poroba.

         Stan dohrál poslední písničku, sál se vylidnil a já už také odcházím. Vítr mi osouší slzy na tváři a já kráčím domů, šťastná jako nikdy dřív.