Řeka

„Péťo, zítra půjdeš s Honzou na stavbu sám, já musím do práce, ano?“  

„Ano, maminko.“

„A Péťo, ne abys Honzu zlobil... Péťo, slyšíš?“

„Slyším, maminko.“

Kateřina si ustaraně povzdechla a rozložila na žehlící prkno další zmačkanou košili. Péťa roste jako z vody a ona má na něho tak málo času…

Když před rokem a půl zazvonil u dveří jejich bytu Martinův vedoucí a tichým, bezbarvým hlasem oznámil, co oznámit měl, zhroutil se jí najednou celý svět…  Občas se to stává, důlní otřes, výbuch plynu. Smrťák pak chodí po dole a neptá se: „Máš rodinu, ženu, děti?“  Kosí to pěkně hlava nehlava, kdo se mu zrovna připlete do cesty. Martin si nikdy nebezpečí nepřipouštěl. Lehkovážně tvrdil, že stačí jenom nebýt v nesprávný čas na nesprávném místě…  Zůstali tam tři, Martin byl ze všech nejmladší.

Péťa nakládal do koleček písek, bolela ho záda a chtělo se mu čůrat. Nenáviděl tu stavbu, ostatní kluci jezdí o prázdninách na kolech, chodí k vodě, a on…  „Tak co je s tím pískem, sakra!“ ozval se Honza netrpělivým hlasem. „Koukej už konečně místo toho flákání pořádně makat!“ Péťa odhodil lopatu, pozvedl poloprázdné kolečko s pískem, a snažil se ho co nejrychleji dopravit k Honzovi. „No to je dost, že jsi tady…“ Péťovi uklouzla noha a kolečko převrhl, písek skončil v blátě. „Kriste pane, nemůžeš dávat pozor!?“ zařval Honza a uštědřil Péťovi pořádný pohlavek. „Mazej pro lopatu, ale rychle, nebo…,“ výhružně se na Péťu podíval a napřáhl ruku k další ráně. Péťa na nic nečekal a běžel, věděl, že další rána by dopadla s ještě větší silou než ta první… Vždycky to tak bylo, nejdřív pohlavek, takový střední, ten se dal ještě docela dobře snést. Druhý v pořadí už bolel a každý další, čím dál tím víc. Honza byl v Péťových očích nádoba plná vzteku, zloby a záště. Jedním slovem, zrůda.

V pět hodin se u branky objevila Kateřina, nesla tašky s jídlem a pitím… Péťa  v duchu zajásal, konečně.  „Opovaž se ceknout, smrade,“ řekl tiše Honza a ukázal Petříkovi sevřenou pěst…  „Ahoj, chlapi, tak co, jak vám to jde?“ smála se Kateřina, políbila Honzu a  pak i Péťu na tvář.   „Ale jó miláčku, děláme, co můžeme,“ odpověděl  Honza,  „viď, náčelníku,“ mrknul na Péťu a vyloudil na tváři hřejivý úsměv. Péťa přikývl, sledoval mámu, jak se zamilovaně na Honzu kouká. Může být něco horšího, než když se dospělá ženská do někoho takhle zblázní? Ještě do takovýho… „Už jsi mu to řekl?“ zeptala se Katka, když dojedli. Péťa zbystřil pozornost, tušil ve vzduchu něco nekalého.  „No, abych pravdu řekl,“ vykrucoval se Honza, „ještě jsem se k tomu nedostal… to víš, je tu tolik práce...“   „Nevadí,“ Katka chytila Honzu za ruku a něžně se na Péťu podívala. Chvíli se jen tak usmívala,  hledala ta správná slova. „Podívej se, Petříku,“ začala zvolna, „víš, že už je to  dlouho co táta umřel…a samotným je nám moc těžko… proto, když mě tady Honza požádal o ruku…“   Péťa by si nejraději zacpal uši… ne, prosím tě, neříkej to, tohle nesmíš…   „…moc ráda jsem řekla ano.“

„Je to možné? Vždyť ty jsi samá modřina,“ kroutila Kateřina nechápavě hlavou po tom, co se Péťa večer v koupelně svlékl.  „Hráli jsme s klukama fotbal,“ lhal Péťa,  „ ..a já byl v bráně.“

Kateřina ještě chvíli kroutila hlavou, mlčky se dívala na syna, čvachtajícího se ve vaně.  Pak najednou vyměnila ustaraný výraz v obličeji za úsměv, dřepla si, aby byla k Péťovi blíž. „Jsem moc ráda, že si s Honzou rozumíte, mluví o tobě tak hezky...“ Péťa mlčel, zkoušel, jak dlouho vydrží pod vodou na jedno nadýchnutí.  „Svatba bude příští měsíc, uvidíš, bude ti to v bílé košili  slušet…“ Péťa se znova nadýchnul a zmizel pod vodou. „Jo, zítra půjdeš na barák úplně  sám, Honza musí po noční zůstat v práci… zvládneš to?“  Péťa vyplivl vodu z úst, konečně dobrá zpráva. V hlavě se mu najednou vyrojila spousta nápadů, jak využít volný čas, darovaný z nebes…  

Péťa uložil kolo do kůlny a běžel se převléct. Dneska to bude paráda, skočí k sousedům, za Jaroušem. Minulý týden mu slíbil, že až bude mít Péťa trochu více času, zajdou k řece na ryby. Jarda znal místo, kde jich jsou celá hejna, dají se prý chytit do ruky, je to lehké jak facka. Čerstvá omítka voněla vápnem, Péťa na sebe rychle navlékl tepláky a staré triko. Čisté věci hodil na stůl a hurá ven. Ve dveřích se srazil s Honzou.  „Ale, ale, kam ten spěch, kamaráde. No, jak vidím, jsi už převlečený, výborně. Počkej na mě venku, za chvíli vyrazíme.“  Péťovi bylo do breku, řeka i ryby jsou v prachu…  „Jak to, že jsi tady?“ zeptal se a snažil se zakrýt rozčarování, „máma říkala…?“  „No jó, máma to popletla… a padej už ven, nachystat lopaty, pojedeme k řece, na štěrk.“  Takže k řece se dneska přece jenom podívá, jenomže místo ryb, bude z vody lovit pitomý štěrk… nádhera.

„To sis nevšim, že tahle je naštípnutá? Utíkej pro jinou,“ vytáhl Honza z přívěsu jednu z lopat a podal ji Péťovi. Péťa odběhl, Honza mezitím zkontroloval zadní světla… byla v pořádku. „Cos to zase přines, vždyť tahle je na vápno. Neříkej mi, že jsi tak blbej!“ Honza vytrhl lopatu Péťovi z ruky. „Počkej tady,“ řekl naštvaně a vyrazil ke kůlně s nářadím. Za chvíli se vrátil i se správnou lopatou. „To jsem neviděl, tohleto. Jednu jedinou věc po tobě chci a ty nejsi schopnej to udělat, jak se patří…“   „Když já jsem myslel,“ objevil v sobě najednou Péťa trochu vzdoru a snažil se hájit.  Bohužel, účinek byl přesně opačný, než Péťa zamýšlel… „Cože!!? Tak ty jsi myslel!!“ vyletěl Honza jako čertík z krabičky a mrštil vztekle lopatou do přívěsu. Přiskočil k vystrašenému Péťovi a vrazil mu takovou facku, až chudák upadl do bláta. „Já ti ukážu… smrade jeden, jen počkej po svatbě, já ti zvednu mandle. Tohle flákání ti skončí.“  Péťovi se draly slzy do očí, jestli něco nechtěl, tak aby jeho budoucí  otčím viděl, jak brečí. To by raději umřel, než snést takovou potupu. „Řeknu to mámě…všechno,“ díval se nenávistně na Honzu.  „Nic neřekneš, zmetku jeden… stůj…počkej, až tě chytím!!“  Péťa na nic nečekal, vzal nohy na ramena a utíkal  k novostavbě.

Vběhl rychle do budovy, musel se někam schovat, ale kam?  Honza za ním řval jako pominutý, nebyl důvod nevěřit, že své výhružky splní. Zastavil se až v budoucí ložnici, tady ne, tady by ho našel jedna, dvě. Všiml si nedovřeného okna, rychle jedno křídlo otevřel, vyskočil na parapet, a než seskočil na druhé straně dolů, snažil se ještě otevřené křídlo za sebou tiše zavřít. Venku se na chvíli přikrčil a nastražil uši. „Vylez, ty zmetku! Jestli okamžitě nevystrčíš rypák, zpřelámu ti všechny hnáty…!“ Péťa už raději dál neposlouchal, slyšel Honzu někde uvnitř baráku, ale až prošmejdí všechny místnosti a nenajde ho…   Pohyboval se pod lešením, podél stěny. Napadla ho spásná myšlenka… musí nahoru, co nejvýš. Ne, nahoru ne, trpí přece závratí… A co takhle utíkat pryč… co nejdál odsud. To už vůbec ne, Honza by ho mohl zahlédnout oknem, daleko by pak neutekl… „Naposledy ti říkám, vylez…!!“ tohle bylo blízko, jestli se podívá z okna, je to v háji… Opatrně se vyhoupl do prvního patra trubkového lešení. Šlo to snadněji, než čekal. Jenom se za žádnou cenu nesmí podívat dolů… Vyšplhal až úplně nahoru, natáhl se na fošny a snažil se nehýbat. O velkém pohodlí nemohla být řeč. Na to tam bylo příliš málo místa. Musel mít pokrčené nohy, uprostřed lešení ještě ležely tvárnice, posunout je o kousek dál se Péťa bál. Nedalo mu to a zkusil se kouknout dolů. Zatočila se mu hlava, okamžitě odvrátil zrak. Podruhé už to bylo o něco lepší, klepal se sice jako osika, ale musel zjistit, co se dole děje…

Honza prohledal poslední místnost. Kde ten parchant může jenom být?  Vyběhl ven a rozhlížel se kolem sebe… Péťa nikde.  „Tohle ti dám sežrat, chlapečku,“ mumlal si Honza pro sebe. To drzé Péťovo reptání u přívěsu Honzu pořádně vytočilo, ale fakt, že se mu tady někde ten spratek schovat, to Honzu rozdráždilo ještě víc.   Někde tady přece musí být… „No tak, vylez!!“ zařval Honza vztekle a rozběhl se ke kůlně. Uvnitř byly jen samé krámy, kolo… no vida, Péťovo kolo. Honza popadl  násadu od krumpáče a  praštil jí ze vzteku do Péťova kola. Kolo nadskočilo a položilo se k zemi. Honza do něj ještě dvakrát vzteky bouchnul. Pocit úlevy se ale nedostavil. Vyběhl z kůlny, dřevěnou násadu pořád v ruce. Zastavil se u lešení a chvíli přemýšlel. Další nával vzteku, vší silou udeřil násadou do jedné z trubek lešení. To se nárazem zachvělo. Na Honzu dopadlo trochu písku a drobného kamení.  Po chvíli znova spadlo pár kamínků, Honzu něco napadlo... Podíval se směrem vzhůru.  Škvárobetonová tvárnice, asi tak dva metry nad jeho hlavou, bylo to poslední, co v životě viděl…

Sešplhat z lešení dolů bylo těžší, než se dostat nahoru. Péťa musel být hodně obezřetný, měl strach, aby neuklouzl a z lešení nespadl. Když doskočil na pevnou zem, setřepal z trika písek a na chvíli se zastavil u ležícího Honzy.  Už nekřičel, nenadával, jenom ležel, s rukama rozhozenýma do stran. „Tak já jdu k tý řece,“ řekl tiše Péťa a rozběhl se směrem k cestě. Musí pospíchat, aby ještě stihl sousedovic Jarouše doma. Jarouš zná na řece místo, kde jsou ryb celá hejna…