5, 25, 1 - a taky 3

Včera jsem si byla zasmlouvat v Holešovické tržnici.

A taky pro letní jabka.

Mám ráda tam ten svět, co je tak nějak sám pro sebe, s vlastními pravidly a jídlem, co je možná ze psů.

Jeden tam má na Prahu nezvyklé množství soukromí.

I na Prahu nezvykle velké.

Okolo se proháněly ještě krásné cikánky s očima jako paví pera, co si v nich přečteš úplně celý svůj život, když se ovšem nebojíš.

Jsou celé žhavé vyzkoušet své nové obchodní triky, ale snadné to není.

Málokdo jim věří.

Oni si lidi poslední dobou vůbec tak nějak málo věří.

S malinkýma Vietnamkama, které se uvnitř toho zmechanizovaného jarmarku vynořují jako diasporické hejno zlatých rybek, se dá smlouvat.

Zkouším to a vždycky mě překvapí, když to vyjde.

Zkouším to snad jen pro tu sladkou příchuť arabského světa, která zůstane na jazyku, když jím chvíli měříte peníze.

Chutná to cizokrajně a zvláštně a taky trochu jako babiččina rybízová buchta.

Pro tu chuť mám doma mnoho věcí, které mi nejsou k ničemu dobré.

V nejlepším případě trpělivě čekají na svůj den.

Na den, který jim snad dá smysl, ale možná nikdy nepřijde.

Stejně tak si domů občas přitáhnu i lidi; pro tu chuť na jazyku a s tou nadějí, že se snad budou k něčemu hodit.