z dálky

spása už není z kamene

není sošná a tvrdá jako jíl

není nikde ani vidět už není

svázali ji do kozelce neónů průsvitných a blikotajících se jako světlušky

hlučných a vlezlých jako hejna dravců v oblacích když se nebojíš, že se snesou ke spáse všehomíra a vyklovají oči trávě

hučí mi v očích zurčící klenoty dávnoty prostoty

přes prsty dostávám vlastní hranice se mi kroutí v nozdrách a dýchají jen samy jen ony svůj vlastní ryzí vzdech

rozpuštěné vlasy v hrnku solné mořské malé tůňky se hromadí v mých uších

spása spásala všechnu trávu oči se mi zalily krví malých beránků z vaty a cukrů cukrů

jsem nebe nahoře i v ostrůvku své hladiny samoty

a nevidím se

jen cítím hlínu co ze mě padá a chladí zem