Bůh a ...

S díky pro CHYREN.

Promlouvá s mnohými. Kdo vlastně jsou oni obdarovaní? Ti, kteří HO hledají a za JEHO příchod se usilovně modlí? Či přichází pouze z vlastní vůle ke svým vyvoleným? Ne, toto nejsou otázky k NĚMU, ani nečekám na ně JEHO odpovědi. Bylo by příliš troufalé se tak sobecky ptát a ukrajovat z JEHO času, který jiní potřebují daleko, daleko víc. A to nemluvím o JEHO vlastním užití SVÉHO času! Už ani nevím, kdy jsem HO volala poprvé. Nejspíš jsem byla ještě hodně malá. I malé děti HO volají, možná dokonce častěji a horoucněji, než to pak dovedou jako dospělí lidé. Já vím, ON ví. Nechte mě ... Prostě jen tak vyslovuji, co mi slina na jazyk doplaví. A myslím přitom na NĚHO. Jsou chvíle, kdy si namlouvám JEHO přítomnost. Třeba právě teď. A ON, ostatně jako vždycky, mlčí. Ono vlastně není divu - mlčím též. Pořád jakoby se bojím pustit se s NÍM do řeči. Nejsem na to vůbec připravená. Ano, byly dny, kdy jsem si myslela, že jsem. To bylo tehdy, kdy jsem HO nevnímala ani tolik, co nyní. Paradox? Ne, ne. Obyčejná lidská nadutost a nepokora. Nadvláda mého ega i nad NÍM samým. Dnes? Je to čímsi jiné. Jako by byl už docela blízko a čekal, až HO oslovím. Jenomže - připadám si úplně prázdná. Jako školačka, co nevypracovala domácí úkol a teď jenom zarytě hledí do země před sebou. Stydím se. Vůbec nevím, jak začít. Vypnout rádio? No, dobrá. Osladit kávu? Zamíchat? … Panebože! Proč brečím? Z ničeho nic? A proč tak moc? Nemám přece žádný vážný důvod! Anebo – že by to už byly ty „kapky“ od NĚHO? Nebuď na mě zlý, prosím ... už mě z toho pláče bolí hlava a pálí oči! "Čím dříve odplavíš, co tě kdy zabolelo, tím dříve budeš volná." Vzpouzím se, já vím. Ustavičně se vzpouzím. Nevydržím ani malou bolest. Odpusť. Nikdy nezahořím tím světlem, cos mi na počátku dal. Skomírá mojí zásluhou. Pýcha a vzdor mu nikdy nedovolí jasně zazářit. Káva - ještě před pár vteřinami jsem si jí málem poranila jazyk - je najednou tak příjemně teplá. BOŽÍ přítomnost se ohlašuje symboly. Jako pohlazení za splněný úkol. nejkrásnější kolébání najdeš v říši ticha odměnou mi zpěv tvé duše postačí že dýchá zdravé plíce když se vzedmou jako vlny na moři trpělivost - světlo jednou co jsem ti dal zahoří kámen s krví - budiž sytá hnízdo tvé buď chlév či chrám pěší chůzí zmohlá zbitá kam chceš přijď a budu tam tvoje světlo rozdmýchávám den co den to netušíš? ty mně tobě já se dávám už mě cítíš trochu blíž? plakej plakej bez ohledu že se dívám na tvůj žal jsem tvůj Otec dceru vedu - bez tebe bych nepoznal sebe sama jsi mi klíčem k odvěkému tvoření podněcuješ ve mně lásku podnítím tvé hoření jsem tu s tebou vždycky budu jako byl jsem po věky tvoji volbu respektuji blízký být či daleký jednou malá jindy velká když si zvolíš chvíli být - dravý proud či voda mělká nezbývá než pochopit všechno že je - život celý - ve tvé vlastní režii ti kdo by mě hledat chtěli zkamenělí - nežijí jsem tu s tebou už to víš? kolébám tě v říši ticha … odměnou mi zpěv tvé duše je mi blíž když volně dýchá zdravé plíce když se vzedmou jako vlny na moři trpělivost - světlo jednou co jsem ti dal zahoří Dopito, doplakáno. Pro tuto chvíli. Ještě pořád zbývá o čem snít. Au! Ten pohlavek jsem cítila! Už zase o NĚM pochybuji. Mysl zná nástroje, jak svádět z cesty. Důmyslné. ON to ví. Možná proto je s NÍM, jak se zdá, taky legrace - vůbec to nebolelo! Naopak. Každý JEHO dotek milosrdně oblaží. Svojí přítomností. Svým soucitem. Svojí hravostí. LÁSKOU. chtěla bych až čas dovolí vyjít si za dům do polí slyšet jak pějí skřivánci motýlům tleskat při tanci oblaka sfouknout z nebe na zem - houf běloskvoucích beránků a všechny louky změnit rázem v koberec hebký ke spánku na nebi zažhnout stovky svíček - co stovky miliony knotů zapálit hvězdných lucerniček a upřeně se dívat vzhůru kde z kůru nebeského kostela uslyším zpívat svého Anděla chtěla bych aby v usínání mi hladil čelo perutí z té výšky aby když se sklání den k noci a mě nenutí nic jiného než prostý pocit být s ním mi zpíval píseň svoji tónem tak tichým jako z knížky když padá list tisíckrát čtený tichým jak srdce ženy láskou když plné v bázni utichá chtěla bych žít - přes břímě kříže - pro věčný návrat do ticha Proč mi hrozí tou dlouhou holí? Teď, když už se mi konečně chce zase smát?! Aha, už vím. Okenní skla zahřívají JEHO poslední letní paprsky. Tak já padám … být TI blíž …

---