Ďábel na schodišti

    Morbegot seděl v kuchyni a myslel, že dopije čaj. Ďábel stál na schodišti a zvonil na zvonek. Usmíval se, věděl, že se Morbegot nebude bát otevřít. Zaškrabal na dveře a zahuhlal. Snažil se šeptat tak nahlas, aby alespoň něco ze slov dolehlo až do kuchyně.

    „Vstaň, chlapečku, pojď mi otevřít. Plivnu ti do huby.“

    Morbegot odložil hrnek na stůl. Zavadil při tom o lžíci. Ďábel za dveřmi nadskočil radostí.

    „Už jde.“ A do bytu: „Dělej, nemám na tebe celé dopoledne.“

    Chytil se za poklopec, zručně uvolnil svůj penis ze sevření spodního prádla a s rozkoší močil na dveře od bytu. Z druhé strany se již blížil Morbegot.

    „Uha-háá. Teče voda žlutavá.“ Ďábel je starý požitkář. Moč čpící smradem věčně nemytého údu stékala po schodech dolů, kde vyplňovala nerovnosti v podlaze.

    Morbegot se poškrabal pod nosem, jako by zapřemýšlel, co že to přišel udělat do předsíně. Lehce položil ruce na dveře a sklonil se ke kukátku.

    Ďábel byl připraven. Laškovně zamrkal Morbegotovi v ústrety. Rozšklebil ústa a zařval: „Otevříí, chlape pomalá.“

    Zachrchlal a vyzývavě se postavil, aby naznačil, že čeká. Morbegot otevřel dveře.

    Na čelo se mu připlácl mazlavý hlen. Ďábel se uchechtl, otočil se na patě a lehounce po špičkách sbíhal ze schodů. S každým krokem táhle bzdil. Pak dole práskly dveře a Morbegot ze smradu omdlel.