Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVelikonoční lezecká
Autor
Barman
Bylo velikonoční pondělí a příliš pěkné počasí na to, aby se člověk honil za děvčaty s prutem. Vzal jsem telefon a napsal Smejkimu: Jdeme lízt? A po pěti minutách přišla kladná odpověď. O hodinu později jsme seděli v centru Prachovských skal, pili pivo a čučeli do horolezeckého průvodce.
„Lidí jak sraček, ty vole nepůjdem na nějaký skalky bokem?“
„To je fuk, můžem dneska vykoumat něco na Fíka, než nám to někdo vyžere.“
O týden předtím jsme našli pěknou skalku, která splňuje jen o fous parametr pro věž tři metry, ale z druhé strany má luxusních osmnáct metrů. Zdolali jsme ji tenkrát lehkou cestou přes tři kroky a dohodli se, že nikomu nepovíme kde je, dokud na ni neuděláme alespoň čtyři cesty. Po pěti pivech jsme se shodli na tom, aby se jmenovala Maxipes Fík.
Stáli jsme pod Fíkem.
„Tak co kudy?“ zeptal jsem se.
„Co tou hranou a pak travers do stěny a nahoru, tipuju to tak za tři (tzn. Středně obtížné)?“
„Proč ne, tak vem lano a šup hore.“
„Tak ho vytáhni z báglu.“
„A kde ho máš?“
„Ty vole, dyť jsem ti psal ať ho vemeš!“
Kouknul jsem se do telefonu a zjistil, že jsem si tu pitomou zprávu nedočetl.
„No co, to dáme bez lana,“ řekl Smejki.
O pět minut později už seděl na vršku a já vyrazil za ním. První tři metry byly bez problému, pak jeden těžší krok a travers do údolní stěny. Stojím na polici, na které by se dalo v pohodě svačit a kouknu dolů. Patnáct metrů udělalo své a můj strach z výšek se projevil v plné parádě. Jdu zpátky, ale ten těžší krok dolů nepůjde. Když šikovně skočím tak to bude jen pět metrů.
„Co tam koumáš?“
„Ty vole já se zasek.“
„Dyť je to madlo jak kráva a seš nahoře ty vole.“
„Hele Smejki svaž mi smyčky, já se nehnu.“
„To bych musel dolů, dělej, to dáš.“
Ještě chvíli jsme si navzájem domlouvali, a pak Smejki slezl na druhou stranu k báglům.
„Tak tady to máš, ale to si musím vyfotit.“
„Klidně, mě je teď všechno jedno.“
Už jsem tam stál půl hodiny a moc rád jsem si přehodil jednu ze čtyř smyc přes hlavu a stáhnul si ji na hrudník. Smejki si mě cvaknul do sedáku. V tu chvíli ze mě všechno spadlo.
„Úsměv.“
Cvak a já udělal kvalitní výraz.
„Tak lez.“
„Ale dávej bacha.“
Nastoupal jsem nohama a chytnul se toho madla a uznal, že Smejki mě recht. Najednou to cuklo a já vysel ve smyci, která se mi zařízla do podpaží. Kouknul jsem dolů a zahlédl, jak se dvacetikilové madlo jako kráva o patnáct metrů níž rozsypalo a nyní už připomínalo spíš pískoviště. Nahoru jsem vyběhl jak srnka a okamžitě dolů na zem.
„Ty vole,“ řekl jsem.
„Ty vole,“ řekl Smejki „tak to jsem držel taky.
Koukali jsme na sebe jak dva retardovaní chovanci.
„Jdem na pivo? Já už asi dneska nepolezu.“
Na tom jsme se shodli celkem jednoznačně a cestou na chatu jsme mlčeli a přemýšleli jaké jsme měli oba štěstí.
Ta cesta se jmenuje Krutá krůta a je to dvojka, takže choďák.