Kour na predmesti

Probouzím se v dřevěné posteli. Tato postel se mi líbí, proto v ní spím. Můžu spát déle, protože mám dneska čas, ale jdu do koupelny vypustit to, co matka příroda vytvořila v mém těle.

Ležím na podlaze na frankfurtském letišti. Ležím na tomto místě už sedm hodin. Ležím a koukám na lidi chodící kolem mě. Nemůžu spát. Můj vlak přijede za chvíli. Ležím na podlaze na frankfurtském letišti a poslouchám Tubulární zvony Majka Ouldfielda

V kuchyni. Voda má stále více a více stupňů. Do hezčího hrnku dávám čaj, do fialového kafe. Snídám a piju čaj z hezkého hrnku. Poté jdu ven a sedím na balkóně, piju kafe a kouřím dlouhou viržinku.

Jdu do podzemí mého domu. Je tam pračka. Mluvíme spolu, pračka je tak bílá a rozumí mi. Jsem v temném podzemí svého domu, mluvím s bílou pračkou a píšu krátké povídky.

Jdu městem. Jedna mladá dáma má namísto očí stříbrnou trubku. Mladý muž přechází silnici a jí švestku. Malý kluk přijíždí na svém žlutém kole, zastavuje se před jednou sochou a několik minut říká svůj názor na tuto sochu a pak opět odjede na svém žlutém kole.

Vždy se dívá za sebe, zda něco nezapomíná, ale nevěděl, že za sebou nechává kousky své osobnosti.

Vidím muže, který kouří dýmku. Spousta objektů létá v kouři z této dýmky – pero, starý psací stroj, medvídek, kousek koláče, svíčky, černý klobouk, malá žirafa, žlutá kachnička, malý červenočerný deníček... Vidím muže, který kouří dýmku na předměstí. A v tom kouři létá spoustu objektů. Je to kouř na předměstí.