Beznadějí

Kovové srdce zvonu na chvíli přehlušilo slova polohlasné modlitby. Bim. Bam. Bim. Bam. Dřevěný Kristus hleděl nehybně na  ztichlé panorama hlavní lodě. Obrysy řadových lavic. Oltář, na němž prach. Ticho. Bim. Bam. Bim. Nehybné stíny pokrývaly kostelní chór, arkády i bílé plochy po sakrálních obrazech. Šepot na chvíli ustal. Vzduchem se zachvělo... Napětí? Očekávání? Ticho. Ne, nepřicházel. Masivní roubení dveří se nepohnulo. Mlčenlivý zástup zvenčí si ničeho nevšiml. Náhlá změna atmosféry uvnitř jimi nepohla. A ani oni se nehýbali. Každý osamoceně, šedá bělma upřená ke skleněným vitrážím. Ticho bloudilo mezi nimi. Vzduch se nepohnul. Bim. Bam. Kamenné stěny odvráceny od víry bez rozechvění naslouchaly mužově mysli. Jediné horoucí srdce a trněná koruna kolem něj. Ticho. Nehybná mračna zavěšná na roubení obzoru. Oči zabloudily k rozpukané dlažbě, kam kdysi dopadl svržený zvon.. Poté se stočily k nahnutému kříži v průčelí. Stále nepřicházel. Ani kroky, ani světlo. Nic. Ticho. Venku stále stejně nehnuté postavy. Bim bam. Někteří lidé se nikdy neohlížejí. Nevrací. Zvonění ustalo.