Písmák Černobíle
Přála bych si modrý nebe nad hlavou. Přála bych si zelenou trávu pod nohama. Přála bych si červený třešně na talíři. Přála bych si duhovou duhu.
Nedýcháš
Ležíš vedle mě
a nedýcháš.
zase ty dětský hry
zase ty dospělácký pravdy
Půlnoční
Svíčka mi naposledy ozářila tvář
a pak zhasla.
. nevidím špínu za nehty.
Nevděčná
Už zavři oči,
jen černí havrani tam lítaj.
Nikdo se neotočí
za bílým světlem,
A s večerem přišly slzy
Všude kolem hlína udusaná,
touží po tom. Po čem, neví.
Snovou budoucnost ji zjeví
od ostrého nože rána.
...
Ne, neprolít mi před očima celej život, jen tvůj úsměv.
(tupá rána)
„Sundej mě dolů. “
Ve tvých očích strach vmých zase smrt.
Všichni jste stejní...
Jako skřivánci na niti.
Jeden vedle druhýho mi zpíváte tu samou píseň: "Proč mi to udělala. " "Nemiluje mne. "
A po ránu už mě ani neznáte a rozhazujete kolem sebe samý střípky radosti,
co bodaj víc než čerstvě natřenej ostnatej drát.
Pohádka
Jen jednou prošla kolem tebea radostí se chvěly stromy. Jen jednou prošla kolem tebe a z azurové tváře nebese začly snášet blesky, hromy. Když na tvé okno zaklepala,už hvězdy dávno zářily ti. Když na tvé okno zaklepala,tak kouzelně se pousmálaa lapila tě do svých sítí.
Chatrč v horách
V zabedněném stavení
se dívka tiše chvěje.
Na bytí svém nic nemění.
jen čeká na zloděje.
Nad ránem
Vidím.
všechny ty lahvičky plný prášků na spaní
tančí svůj rituál
ajeden po druhým
Nejlepší okamžiky mýho života
Oblíkla jsem si na sebe tynejlepší šaty.
". dneska vypadáš fakt příšerně. "
Tvoje matka proti mně poštvala celý město.
Chápu to....
Po bílé vráně ti posílám psaní.
Jenže ty neodpovíš.
Už všechno chápu, víš.
Teď poběžíš za ní.
Odraz
Venku už se zvolna stmívá
a právě dohořela svíčka.
Tam naproti mně někdo zívá
a pláčem nateklá má víčka.
Odmítnutí
Jsem krásná. To snad ne.
To jen letní vánek pohrává si s tvými smysly,
když si zamane,
že tak uvíznu ve tvé mysli.
Jsem tvoje
Pojď blíž,
už si mě vem.
Tak postav mi kříž
a zasypej zem.
Odejdi!
Že jsi mi neublížil.
To hloupé jsou řeči.
Vždyť sotva ses přiblížil,
já zmítám se v křeči.
Z dovolené
Na jednosměrné koleji
za svitu televize
si urovnávám vize
a přemítám o naději.
Konec bez začátku
Při povídání s tebou se cítím
jako po dvaceti letech,
jako po dvou našich dětech,
jako hrob se zvadlým kvítím.
Ty
Odešel jsi za svítání
a nikdy už se nevrátíš.
Ten slib o věčném milování
mi svázal ruce, nemyslíš.
O mně
Žiju.
To život není.
Jen ve strašlivém deliriu
si dláždím cestu do podzemí.