Arionova

Jdeme noční ulicí, ruce v kapsách.

Ani jeden se neodváží je vytáhnout aby nezmrzl

přesto se myšlenky  valí fantazie útočí na všech šest smyslů   (to bolí)

Kašna pana Ariona

divíš se, že si pamatuju, jak ji stavili

nejsem tak malá, víš?

Okoupeme se?

-- jedině nazí--

        Lidé by se dívali na naši přirozenost

tělo v šále zamotané bojí se

neví nechce a přitom je nevyšší čas začít žít a bláznit

            ještě stále nám zvoní

věžě orloj srdce tajná přání

Nechtěla být nemocná byla zima a šráky u nosu visely dětem stále dolů

jdeme toužíme po pádu pane Kundero.

Ten den, kdy vítr odnášel naše tajná přání za pohoří Touhy

vzal si s sebou všechny mé smysly odlepil šupiny stesku z naší kůže

a pomalu jen letmo, aby si toho nikdo nevšiml nás unášel

do kraje kašen.