Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVítr
Autor
des_te_meer
Pravidelný klepot kolejí uspává, ale kvůli očekávání věcí příštích neuspí úplně. V kupé je světlo. Další důvod proč nespím. V rukou mám Sluníčko. Samozřejmě jen časopis tohoto jména.
Přestup. Hluk a spousta vlaků. Znovu kupé, světlo, pravidelný klepot kolejí. Ani nevím jak, ale usnula jsem.
Ráno. Vystupují do krásného letního rána. Ještě kousek pěšky a stojí před budovou, která se mi má stát na dva měsíce domovem. Je nehezká, celá omšelá, šedivá.....
Chci být s mámou a tátou...a taky malou sestrou. Nechci tady zůstat! Ne!!! Nechci tu zůstat s tou zlostnou sestrou, je to tu ještě horší než v nemocnici. Nemohou za mnou na návštěvu. Celé dva měsíce sama, s cizíma lidma. To mě nemáte ani trochu rádi? Chci zpět domů!
Malá, bílá postel. První noc tady. Kolem mně všichni tiše oddechují jen já nespím. Mám strach. Bojím se toho tady.
Jdeme na procházku. Svítí sluníčko, ale čím dál častěji se schovává za mraky. Máme si hrát dole pod strání; nebaví mě hrát si sama, ale ostatní mě k sobě nepustí.
Jdu nahoru na stráň, chci se seshora rozhlédnout do všech stran. Třeba dohlédnu až domů!
Je tu nádherně, vítr mi fouká do obličeje. Zapomínám na vše zlé. Vítr je můj kamarád, hraje si se mnou a já s ním. Hraji si s ním a sním.... O tom, že jsem doma, na zahradě. Kreslím si své představy prstem do hlíny. Dál a dál do říše fantazie. Nejsou lázně, nejsou zlí lidé. Jen vítr, sluníčko, duha a já. Sposta duhových barev kolem mně!
Ty!!! Ostrý hlas mě vrátil na zem. Naše vychovatelka. Blíží se ke mně a v očích má pohled draka! Téměř by se dalo uvěřit, že když promluví, vyšlehne jí z pusy oheň a spálí mě na uhel.Co jsem ti říkala!?! Budeš spolu s ostatními dole! Pro příště si to pořádně zapamatuj! Jinak..... Doufám, že je ti to jasné! Tak malá a co si všechno dovolíš! Mazej dolů! Okamžitě!!!
Dny se šíleně vlečou a navíc mi dnes není dobře. Sestra si ale myslí, že je to jen má výmluva, abych nemusela jít ven. Odpoledne si toho už konečně všímá i ona. Těžko se mi dýchá, bolí mě hlava a je mi šílená zima. Za pár chvil se to vystřídá a je mi horko. Léto, zima, léto, zima. Mám jít do postele, ale předtím musím sníst ještě nějaké léky. Brr. Jsou nechutné. Nad postelí mám pověšené prostěradlo. Prý zvlhčuje vzduch, a to je teď pro mě dobré.
Už ani nevím, kolikátý den tu ležím. Vlastně si nepamatuju skoro nic. Jen horko chlad.
A také sny. Bojím se jich. Jsou zvláštní, zmatené. Velké a malé kolečka. Jdou střídavě za sebou. Mají nádherné duhové barvy. Všude je klid. Absolutní klid. Kolečko za kolečkem. Náhle se vše mění. Vše se zrychluje, mám pocit, že se vše točí v jednom obrovském, gigantickám víru. Rychleji a rychleji; velká kolečka zabíjí ta menší. Harmonie je pryč. Vše má zběsilé tempo. Barvy jsou tak ostré, že z nich pálí oči. Vystřelují prudce jako šípy. Zabodávají se mi do očí a já se nemám jak bránit. STOP!!! Ticho, klid, vše je zářivě bílé. Znovu za sebou jdou malá a velká kolečka v barvách duhy. Jdou úplně klidně, ale ta předešlá harmonie je pryč. Je zde klid a obrovské napětí zároveň.
Probouzím se a srdce mi tepe neuvěřitelně rychle. Jsem celá zpocená. Cítím stejné napětí,
o kterém se mi zdálo. Kolem mně je bílé povlečení, nade mnou bílé prostěradlo. A slunce na něj přes záclonu promítá velká a malá duhová kolečka.....