Výslech

Zdá se mi to, nebo jsem se ocitla v nějaké zvrácené realitě, říkám si, když sleduji ty studené kamenné tváře. Mezi sebou mluví německy a já jim kupodivu rozumím. Možná je to opravdu sen. Uvidíme, co bude dál. Jeden z nich se ke mně přiblížil. To bude asi jejich šéf. Prohlíží si mě arogantním hodnotícím pohledem a já si nemůžu nevšimnout jeho pásky na paži. Je na ní svastika. Jak jsem se sem proboha dostala? Vypadá to, že řeší stejný problém.

„Vypadá jako Slovanka, Herr Sturmbannführer, ale co ty rudé vlasy? Myslíte, že jsou pravé?“

„Možná ne, ale kdo by se barvil na zrzavo?“ Dívají se na mě jako na zásilku s nevyžádaným zbožím. Ještě chvíli mě tak pozorují, než ten jejich šéf v černém zavelí odchod. Samozřejmě jejich. On zůstává i s tím svým zkoumavým pohledem.    

„Jak se jmenujete?“ Vyštěkl.

Neodpověděla jsem a hrdě jsem se narovnala, jak jen mi to pouta dovolila. Chtělo se mi provokovat a sázela jsem na to, že se mi to jen zdá.

Čišelo z něj zlo. A to zlo bylo smyslné a vzrušující jako prvotní závan vůně smrti.

Přistoupil blíže. Klapot holínek mě vzrušil skoro stejně jako pach z jeho úst.  Byl cítit stojatým vzduchem z neobjevené jeskyně, kam se pohřbívali mrtví. Voněl dávnověkými rituály.

„Jak se jmenujete?“ Zopakoval znovu, tentokrát z takové blízkosti, že jsem měla pocit elektrického napětí mezi atomy naší kůže.

Mlčela jsem. Přiletěla facka. To bylo podlé a nečekané. Vlastně jsem to mohla čekat. Cítila jsem, že mi z prasklého rtu crčí krev. Začala jsem se smát. To zase nečekal on. Kdyby byl schopen nějaké emoce, řekla bych, že se tvářil vyděšeně. Svíjela jsem se v hysterickém záchvatu šíleného smíchu. Vrazil mi další facku. Možná aby mě uklidnil. Možná proto, že to dělal rád. A dělal to dobře.

Nicméně jsem mu stále odepírala to potěšení znát moje jméno. Do jeho bledé tváře se vlila trocha arijské krve. Udělal něco mnohem podlejšího než prve. Dal mi takovou ránu do břicha až mi vytryskly slzy do očí a židle se se mnou překotila a já narazila týlem o zem. Začala jsem mít strach. Poprvé. Ale už mě neopustil.

„Nechceš mi říct svoje jméno? Nevadí. Kurvy jako ty mají stejně pouze číslo a brzy se... vypaří.“

Zamknul dveře svojí „kanceláře“. Jak jsem ležela na boku a svíjela se v bolestech, byla jsem asi přitažlivou obětí. Svou perfektně vyleštěnou holínkou mě kopl. Opět do břicha. Teď to byl on, kdo se smál. Nemůžu říct, že to byl nelidský smích. Tak hnusně se žádný jiný tvor než člověk smát nemůže. To už jsem neskrývaně brečela jako ponížená ovce. Otcovsky mě zvedl a objal mě jako kdybych byla malé děvčátko z Hitlerjugend. Přičichla jsem k jeho nažehlené uniformě. Kdopak mu jí asi pere? Představovala jsem si blondýnku Helgu. Usedle oblečenou, jak se sluší na spořádanou německou ženu a matku jeho malých dětí čisté krve.

Podíval se na mě téměř něžně a pohladil mě po vlasech. Položil mi ruce na ramena a já oblouzněná zmlácená a stále naivní očekávala polibek. Jak jsem toužila po těch úzkých a přísných ústech. Podívala jsem se do jeho očí, ale ty se dívaly jako dvě pečlivě namířené hlavně revolverů.  Srazil mě na kolena. Rozepnul poklopec a mezi rty mi vrazil další hlaveň. Systematické ponížení. Smála bych se, kdybych neměla ústa zaplněná jeho prokrveným mužstvím. Aby těch zbraní nebylo málo, jednu, tu pravou kovovou, mi přiložil ke spánku a dal mi tak jasně najevo, že zuby v této hře nemají místo. Jeho prudké zasouvání se hluboko do krku mi dělalo značně nevolno a on mi opět naznačil, že ani na zvracení si příliš nepotrpí. Těsně před vyvrcholením vytáhl své přirození z mých bolavých úst a vypustil miliony arijských zárodků na můj obličej. Takové mrhaní vzácnou DNA. Cítila jsem se systematicky ponížená na druhou.

Co přijde teď? Tázavě jsem se na něj podívala. On mi pohled opětoval, ale byl jako vždy plný arogance a ještě něčeho. Nenávisti? Ne to nebyla nenávist, ale neschopnost jakéhokoli citu.

„Snad bys nechtěla taky, ty slovanská děvko?“

Znovu mě objal, stejně jako předtím, bylo to až dojemné. Otřel mi obličej. Sklonil se k mému uchu a zašeptal: „Do plynu...“

Omdlela jsem a poslední moje myšlenka byla přání probudit se někde jinde.

To přání se mi zčásti splnilo. Probudilo mě drncání vlaku, pach těl natisknutých na sebe a nedostatek vzduchu. První, co jsem uviděla, byly velké černé oči malé tmavovlasé holčičky.