Štaflíkovi žebřík

na skobách spí
zdá se mu o korunách
o výškách
o listech v okapech

otisky dlaní na dřevěné kůži
hořké černé šmouhy ořešné
zhojené jizvy od háků košíků
spí a sní dlouhý sen

hrklo v čepech až staré rány
kdyby mohly         smolily by

na střeše vozu přivezli bratra
stejný otec             jiná matka
štíhlejší a uhlazené tělo
třpytí se v paprscích slunce
           mladý plný síly
větší škála možností
trojdílný     vleze se pod ponk
do dílny

dřevěníka obestřel smutek:
rozpůlí se sny nebo ztratí úplně?
zbudou vzpomínky, které neoživí?
a dost možná
bude skob třeba
a rozřezaným tělem zatopí

avšak cesty osudu jsou nevyzpytatelné
po čase truchlivém           období štěstí

hliník        jen tak       pohozený      úpící
tlačí si záda na uhlí   strakatý od barev   
čpící fermeží         doplatil na variabilitu

k čemu je platná ohebnost,
když se nelze poškrábat
na svědivých skvrnách od dehtu

dřevěníkovi zůstala privilegia
(živý k živému, mrtvý - prd ví)

zatímco jednoho dál lechtají listy větví
druhému usedá do záhybů prach
jeden pro svou neskladnost
stále venku dýchá
druhý skladný       dusí se uvnitř

líto je dřevěníkovi hliníka
...tam někde u Humpolce

---