některé věci...

Pláč. Křik. Výčitky zanikající v dutých ranách. Strach – a trochu těšení, až to celé skončí. Vděčnost, že dveře mohou zůstat zavřené. Ještě chvíli… prosím…

„Vando!“ Bleskurychlý úprk pod postel. Mezírka pod ní je tenká, ale vejdu se tam, věřte mi. Mám to vyzkoušené. Je tu tolik prachu a špíny, skoro se nedá dýchat. Stejně bych neměnila. V rohu zahlédnu rozkládající se části těla obrovského křižáka. Mám panickou hrůzu z pavouků, zdědila jsem ji po mámě.

Prásk! Během vteřiny byly dveře od mého pokojíčku vyskleny. Znovu. Z obýváku je slyšet hysterické: „Ne! Vandu ne!“

„Kde si, ty fracku!“ Ani nedutám. „Neříkej, žes vylezla oknem ze sedmého patra! Neříkej, žes uletěla! Ke mně pojď, povídám!“ Je už tak blízko. Z pod postele vidím pouze staré boty a na nich čerstvou krev. Jsou už tak blízko… Mami? Co to říkal o tom lítání? Neboj se, maminko. Příště uletíme spolu…