Gothika

Luna a její svit,
v půlnoční dobu.
Slyšet je tichý křik,
z tajemného hrobu.

Podél kamenité cesty,
kde stromy vrhají stín,
já kráčím tiše,
nerušíce řeč listí.
Neboť oni šeptají,
vyprávějí příběh,
o hluboké zradě lásky,
proměněné v slzy, vrásky,
co na tváři mé vyskočili,
když před pietou stál jsem já,
a dal jsem sbohem strastem svým,
pod chrličem, tím chřtánem lvím.

Měním svoji identitu,
u empory v chrámě gothů.
V doprovodu temných zvonů,
hladím sedlo plných hrotů.

Sednuli si, pak státi bude,
na epitafu ze zlata.
„Skončil žití za portálem,
sám sebou jest odplata.“

Mystická je chvíle ona,
kdy varhany se rozezní.
A malá, světlá lampa vonná,
mé pocity uvězní.

Chrámová se hudba line,
katedrálou gotickou.
Z obrazů a fresek tmavých,
vystupují tváře pravých,
démonů a andělů.
Každá je část z údělů,
tvořící cestu života.

Rozetou pak pronikají,
střípky záře z měsíce.
Směřující svoji silou,
na dvě životní svíce.

Smrt se blíží, chvění sílí,
rezonuje celý sál.
Nemohu, už nejdu dál.
V mém strachu byl tento čas,
však pravým smyslem nepoznán,
změněn by byl jen o vlas,
cesta zpět by snáz vynikla,
a má zášť by pak zanikla.
Stalo se, co nemělo se
a mé srdce zachvělo se
a teď slzy růží rudých,
skapávají na mensu.
Krví barvím kámen tvrdý,
na tu chvíli nejsem hrdý.
Vždyť to co zbylo, zmizí též.
Pak zůstane mi jenom lež.

Slyším z kruchty nářek písní.
Pláču, byť ne pro sebe,
A má duše stále žízní
chtěl jsem být jen u tebe.

Udělal jsem chybu velkou,
že nespoléhal jsem jen naň,
vždyť mohl jsem být ovcí stáda,
však byl jsem jenom divá laň...