Ve sluzbach bohyne

Část první

I.

(Úvod)

Zlo ve světě je jako pecka ve švestce. Prostě už tak roste, ať se to lidem líbí, nebo ne. Schovaná uvnitř každého plodu. Tvrdá a zrádná. I když o ní vždy víme, každý z nás občas narazí.

Často si pokládám otázku, co je vlastně ona pecka zač. Tyranie? Závist? Vztek? Chamtivost? Všechny tyhle věci jdou ruku v ruce s válkou, ať už se bojuje za mír, slávu, moc nebo lásku, všechny války dopadají stejně. Není vítězů… Jen poražených. Někteří moudří říkají, že války budou tak dlouho, jako hranice, které dělí jedno království od druhého a dokud se budou lidé dělit podle barvy kůže a řeči, kterou mluví. A co když jednoho dne tyhle hranice zmizí? Co když lidé začnou hovořit jedním jazykem a budou vypadat stejně? Na co se budou vymlouvat poté? Já ve svém životě zažil hodně bojů. Vybojoval jsem velké bitvy a vedl vojska do boje proti tyranii a bezpráví už mnohokrát. Vždy byli moji nepřátelé poraženi, ale nikdy jsem nevyhrál, neboť vždy jsem musel dovést své muže zpět do jejich měst, abych viděl, jak někteří objímají své ženy, které pláčou štěstím, protože se jim jejich muži vrátili a též ty, které se na místě svalí k zemi a žalem si rvou šat a zalykají se slzy, již ne tak šťastnými a veselými. Vždyť na bojištích neumírají bezduší vojáci, ale otcové, bratři, manželé, přátelé a synové. Vždy, když to jen trochu jde, snažil jsem se bitvu zažehnat a vyhnout se tomuto obrazu plačících žen, dětí a přátel ale jsou i případy, kdy jsou bitvy opravdu tím menším zlem, které zažehnává zlo mnohem větší. Všichni nepřátelé zatím usilovali pouze o území a bohatství. V takovém případě lze mír vždy na čas vykoupit zlatem, dobytkem nebo částí země. Co ale podniknout, když jde nepříteli jen o vaši krev a vaše maso? Čím se poté vykoupit? Už je tomu několik desetiletí, co se prvně objevili ti, jež pijí lidskou krev, mění se v netopýry a mlhu a v bitvách obracejí naše padlé proti nám. Upíři nejsou jen pohádkou, která má vystrašit nezbedné dítě, které nechce jít brzy spát, protože venku je čerstvý sníh a ono se chce ještě klouzat. Upíři jsou živoucí legendou, která straší naše vojáky a nedává jim spánku. Paledrimium je mocné království a vojáci jen jednou v historii nového věku vpustili na svá území nepřátele, aby jim zajistili krvavou porážku ve středu království. Od té doby nepřátelská armáda nikdy hranice nepřešla a elfí pevnosti byly posíleny stovkami vojáků a desítkami dobrodruhů. Inkvizitoři, elitní paladinové, kteří jsou celý život cvičeni na boj s nemrtvými a zároveň nejvýše postavení elfové v království, tvořící radu, vystavěli kolem království obranné body, které měly zajistit bezpečí všem obyvatelům. Východní sousedé, trpaslící ze země Doren Morgol, přislíbili svou podporu v případě napadení a sami si vyžádali stejný slib. Prvně v dějinách se elfové spojili s trpaslíky, aby vzdorovali upírům z ostrovu Istrilien, který se již připravoval na ohromnou invazi, která měla dokonat, co před desítkami let upíří začali. Špióni z cechu Pavoučí Síť byli bezmocní, protože všichni jejich špehové byli okamžitě detekováni a zabiti. První vlna tedy přišla nečekaně a vyžádala si tisíce obětí, jak z řad trpaslíků, kteří bránili ohromnou pevnost Železný Val, tak z řad elfů, kteří dorazili svým spojencům na pomoc. Pevnost byla ubráněna a nepřátelé byli za cenu ohromného počtu mrtvých obránců odraženi. Ovšem jen na chvíli. Druhá vlna se vylodila západně od pevnosti v Karkadských horách a obsadila tuto přírodní hranici mezi Paledrimiem a Doren Morgolem, čímž znemožnila oběma stranám komunikaci. Elfové okamžitě vystavěli obranu, která měla upíry z Istrilienu zadržet a pokusili se navázat s trpaslíky kontakt. Všechny pokusy se ale zdály být marné. Všechno ptactvo nalezlo v horách smrt a lodě, které byly vyslány jižním mořem, byly potopeny. Inkvizitoři tedy vyslali na hranice dva mocné Paledrimijské cechy. Železný štít, cech válečníků, který tvořil celou vojenskou sílu Paledrimia i s nově zvoleným velitelem Moretem a Zelený štít, jež je plný hraničářů a knězích, vedených hraničářkou Aleanor, aby nemrtvé nepřátele opět vytlačily z území elfů. Bohužel pokus obsadit opět hory skončil Aleanořinou smrtí a s ní i smrtí stovek elfů. Hranice se posunuly, elfové přišli o část území a upíři vyčkávali. Paledrimium zbudovalo obranu a všichni doufali v pomoc spojenců.

Mohl jsem bojovat na hranicích a mohl jsem tam zachránit spousty životů, stejně jako jsem mohl spousty sebrat, ale měl jsem jiný úkol.

 Bohyně soustředění, laskavosti a magie Amisha, dcera boha Oderiuse, který byl vládcem všech bohů Zapomenutého světa, se mi zjevuje ve snech. Její otec byl moudrý a mocný vladař, ale podle legend již dlouho usiloval o zničení světa, protože zastával názor, že je vše již od kořenů zkažené a je na čase začít znovu. Ostatní bohové nesouhlasili, neboť by jejich moc značně poklesla. Jsou totiž jen tak silní, jako lidé, kteří je uctívají. Přesto se mezi bohy vedly spory o tom, zda vše živé na zemi zničí, či se pokusí léčit to, co ze země zbylo. Syn Oderiuse a bratr Amishi, Inerius, se vydal jednoho večera bez vědomí svého otce do světa, aby našel něco, co by vládce přesvědčilo o tom, že svět není potřeba zahubit. Však jediná možnost, jak tak učinit bez vědomí ostatních bohů, byla ta, že na sebe vzal nejen lidskou podobu, ale i lidskou zranitelnost. Ještě ten den byl Inerius zavražděn hamižným kupcem šperků, kvůli nádherným prošívaným šatům, které měl. Když se ráno Oderius vše dověděl, vyslal Poslední Legii, tvořenou nejlepšími válečníky mezi anděly, která měla jediný úkol. Zahubit vše živé ve světě. Jen málo členů Poslední Legie padlo. Zbraně a zbroje poražených andělů zůstaly na území lidí. Některé byly použity v boji proti Legii, jiné zůstaly ztraceny. Četné zástupy hrdinů vedly vojska do války. Mnoho králů jelo vybojovat poslední bitvu. Nikdo se nikdy nevrátil. Všechen odpor byl bez milosti rozdrcen. Amisha na poslední chvíli, s pomocí Tarmena EyeHawka, boha přírody, svrhla otce v nečekané chvíli z trůnu a několik dní s ním zápasili. Síly na obou stranách byly téměř vyrovnané. Merél, bůh upírů, se přiklonil na stranu Amishi a společnými silami Oderiuse udolali a zbavili jej jeho moci. 

Legendy praví, že tehdy Amishin otec několik týdnů v kuse plakal.

Merél nyní usiloval o místo na trůnu Boží Tvrze, neboť si přivlastňoval všechny zásluhy z vítězství nad Oderiusem. Amisha však prosadila dědičné právo a za pomoci zbylých bohů odvolala Poslední Legii. Sama se tedy stala vládkyní všeho božstva a započal nový věk.

A právě Amisha si přála, abych se stal Paladinem a střežil království, které se zdálo býti na okraji pádu. Všichni vojáci bojovali na hranicích a v srdci Paledrimia zavládal pomalu chaos. Přála si, abych putoval od města k městu a pomáhal těm, kteří si sami pomoct nemohli. Stal se ze mě hrdina, který měl prožít svůj život tak, jak si nejméně přál. V boji.

            Jmenuji se Lord Kostaz BlindAxe a jsem tím, koho bohyně zvolila do funkce svého Paladina. Můj otec, Gronen, byl hrdina, který bojoval v bitvě u Thell’ Midasu, v tom jediném případě, kdy noha nemrtvého vstoupila na zemi elfů. V bitvě přišel můj otec o obě oči, takže do konce života neviděl. Než se tak stalo, zabil desítku upírů, čímž si vysloužil velké uznání všech spolubojovníků. Za tyto hrdinské skutky, za projevenou odvahu a sílu získal po vyhrané bitvě od Inkvizitorů dědičný titul šlechtice a léno, na kterém nechal vystavět vesnice těm, kteří v bitvě ztratili své domy. Trpaslíci, žijící v Paledrimiu zde stejně jako trolové a hloupí krolové nalezli útočiště.

Stejně jako oni, zde v Panství BlindAxe nalezla domov četná stáda divokých koní, které si toto panství zamilovala. Můj otec byl neobyčejný trpaslík, stejně jako jsem teď já neobyčejný míšenec. Gronen totiž nalezl zalíbení v elfí čarodějce Mithilii. Není proto divu, že jsem tak trochu jiný. Sílu a odolnost jsem zdědil po otci, zatím co obratnost a inteligenci mám prý po matce. Vlasy mi sami rostou do tvrdých dredů, které vždy všichni obdivovali a nikdo si nedokáže vysvětlit, proč tomu tak je. Mě se ale líbí. Dlouhé, svázané do jednoduchého copu až po pás. Trochu mě vždy mrzelo, že jsem nezdědil ty slušivé elfí uši, či bystrý elfí zrak, ale nemám, na co bych si stěžoval. Popravdě vypadám jako obyčejný urostlý člověk. Tedy až na ty vlasy. Nedávno jsem oslavil sedm a dvacátý příchod jara. Jen málo lidí mého věku má už tolik zkušeností z bitev. Já už armádu vedl. Nebyla velká, ale ani malá. Hrstka žoldáků, najatá mým otcem k obraně našeho panství, jež jsem vedl k Železnému Valu, když trpaslíci volali o pomoc. Gronen samozřejmě své bratry vyslyšel a vyslal mě vést jeho muže. Viděl jsem tedy mnohé věci a některé už asi nikdy nezapomenu. Nemám boje rád....

II.

            Ráno bylo chladné, nepříjemné a deštivé. Nebyl jsem moc rád. Sice jsem byl v teple domova hobita jménem Smítko, který mi poskytl včera večer přístřeší, ale musel jsem brzy vyrazit. V téhle vesnici mě stejně neměli rádi. Jen co jsem dorazil, všichni se tvářili nedůvěřivě, někteří až vystrašeně. Musel jsem zde ale být, abych zjistil co potřebuji. Místní vyprávěli příběh o domě, který podle všeho obývala jakási nadpřirozená bytost, která napadne každého, kdo do domu vejde. To víte, hobiti nemají v povaze jít věci prozkoumat a řešit. Radši si lenoší v těch svých norách a čekají, až Paledrimium pošle někoho, kdo věc prozkoumá. Mě sem ,ale poslala Amisha. Promlouvá ke mě ve snech. Přála si, abych tenhle problém vyřešil já. Určitě má důvod, proč právě já a kdo Já jsem, abych pochyboval o božích úmyslech?! Doufal jsem, že pověstná hobití pohostinnost bude alespoň stát za tu cestu, kterou jsem urazil, ale opak byl pravdou. Vždy se říkalo, že by se ti malí dobráci rozdali, ale já dostal na cestu jen pár sucharů a vodu. Neznali mě a věděli, že nepatřím k Paledrimijské gardě. Nevěřili mi. Báli se mě. Vyrazil jsem radši časně ráno, abych unikl zvědavým pohledům místních a abych dorazil na místo co nejdříve, protože jsem měl v plánu se do večera vrátit a kdo ví, jak dlouho může takové vymítání nadpřirozené bytosti z nějaké staré barabizny trvat. Bylo mi jen řečeno, že ta bytost obývá nějaký starý dům nedaleko od hobití vesnice jménem Údolí, hluboko v lesích na severu a že je dobře schován. Cesta neměla být dlouhá, ale díky dešti se neúprosně vlekla. Člověk by řekl, že se budu snad do budovy bát vstoupit, ale já byl rád, že jsem konečně viděl její stěny a že konečně trošku oschnu. Dost mě zarazilo, že před vchodem stály dvě velké sochy nějaké dívky a že budova byla poměrně vysoká a celá z masivního kamene. Počítal jsem s nějakým hobitím přístřeškem pro košťata, který posedl duch mrtvé babičky, či prostě jen prázdný srub s vymlácenými okny, které ve větru práskají o stěny a straší tak i ty nejstatečnější z hobitů. Tenhle kamenný kolos nevěstil nic dobrého. Přesto jsem rozrazil těžká dřevěná vrata nasáklá vodou a vešel dovnitř. Shodil jsem ze sebe mokrý plášť a rozhlédl se kolem sebe. Místnost byla veliká. Všude byly dřevěné lavice, prolezlé červotoči a plísní a v čele místnosti bylo malé pódium a klekátko. Okna byla vybitá a na stěnách byly staré vybledlé barvy obrazů, které znázorňovaly bitvy, hrdiny a opět tu mladou dívku, která měla dvě sochy před vchodem. Tohle nebyla žádná hobití nora ani dům samotářského lovce vlků či medvědů. Tohle byl chrám některého z bohů a podle stáří mohla být stavba snad i ze Zapomenutého světa. Není divu, že sem žádný hobit už léta nevešel, protože to zde vypadalo opravdu hrůzostrašně. Vpravo od dveří byly schody, které vedly nahoru do vyšších pater. Rozhodl jsem se je vyzkoušet a podívat se výš. Díky bohům, že schody vydržely, protože bych se jen nerad drápal někde ze sklepa pod kostelem.

Ve vrchních patrech, které měli asi sloužit jakožto ubytování pro místního kněze, jsem našel staré zápisky a obraz jeho mazlíčka. Černého psa s bílým flekem na čele. Podle spisů byli oba dnes již mrtvý a kostel opravdu pocházel již z roku 32. před příchodem Poslední Legie, když byl vládcem bohů ještě Oderius. Tahle stavba je stará dvě stě třicet čtyři let a stála zde již v době Zapomenutého světa. Měla uctívat dceru boha Oderiuse : Amishu! Mou bohyni. Zarazil jsem se. Věděl jsem sice, že Amisha byla dcerou Oderiuse a že se stala vládkyní bohů po té, co její otec vyslal na zemi Poslední legii, aby všechno zničila a tím vznikl nový věk, ale nevěděl jsem, že byla uctívána již jako dítě a že se stavby ze Zapomenutého světa zachovaly do dnes. Trochu jsem se zastyděl, že jsem Amishu nepoznal podle maleb a soch, ale tady byla znázorněna velmi mladá.

Strávil jsem čtením zápisků celé odpoledne a seznamoval jsem se s místním knězem a s jeho každodenními činnostmi a rituály, o kterých psal. Tušil jsem, že zde budu muset přenocovat, neboť nemrtví, pokud zde nějací jsou, se neobjeví za bílého, i když deštivého, dne. Jen jsem doufal, že bych mohl být do večera v Údolí, ale bylo mi už jasné, že tomu tak nebude. Noc se snesla rychle, protože čas u čtení pěkně utíkal. Kněz si říkal Beludius a žil zde jenom se svým psem, aby dával lidem odpuštění a nabízel víru v mou bohyni všem poutníkům, kteří měli cestu kolem. Fena se jmenovala Ajlen a dožila se věku sedm a dvaceti let, což je u psa opravdu nezvykle mnoho. Dále jsem zjistil mnohé o zvyklostech tehdejšího věku, ale mé čtení přerušilo psí vití, které se ozvalo ze spodního patra. Škubl jsem sebou a odložil zápisky. Chvíli jsem poslouchal, jestli se vytí přibližuje, nebo jestli se neozývá něco dalšího, ale vypadalo to, že ne. Pes stále vyl na stejném místě a mě nezbývalo, než se jít dolů podívat.

Pro jistotu jsem tasil svůj jeden a půl ruční meč, který jsem dostal od svého otce k sedmnáctým narozeninám. Pojmenoval jsem si ho tehdy Sněžná bouře, ale při cvičení s tátou najatými žoldáky se mi povedlo meč zlomit, když na něj jeden zavalitý trpaslík v plátové zbroji omylem šlápl. Ležel jsme tehdy na zemi s vyraženým dechem a dodnes nezapomenu, jak rodinný přítel Arik Lorel šeptal otci tiše do ucha o tom, co zrovna dělám a jak se mi v souboji daří. Poručil jsem si tehdy, aby mi nový meč vykovali z trosek toho starého, který jsem pojmenoval Sněžný sen. Myslím, že měl můj otec radost.

Chytil jsem meč obouruč a sešel jsem dolů po schodech. Vytí ustalo. Došel jsem k lavicím, abych se podíval, zda se pes neschovává pod jednou z nich, ale v tu chvíli se ozvalo štěkání a vytí z vrchu. Trhl jsem sebou a prudce jsem se otočil. Nevšiml jsem si, že by pes proběhl po schodech nahoru. Musel by jít totiž kolem mě. Sklonil jsem čepel svého meče a podíval se do země. Vyčkával jsem, co se bude dít. Ve chvíli, kdy už jsem se chtěl jít podívat nahoru, protože to vypadalo, že se nestane nic, se mi u pravého ucha ozvalo zašeptání. Hlas byl mužský. Starý a unavený. Jakoby někdo vedle mě stál a šeptal mi přímo u ucha. ,,Budeš hořet, bezvěrče!“ Zamrazilo mě a polekal jsem se. Máchl jsem čepelí svého meče na místo, kde by měla asi postava mrtvého kněze stát, ale čepel jen prolétla vzduchem a nic zvláštního se nestalo. ,,Já mám víru! Věřím ve svou bohyni a plním její vůli!“ Křikl jsem k chladným stěnám kostela. ,,Má víra je stejná, jako byla tvá. Proč mne tedy nazýváš bezvěrcem?“ V tu chvíli jsem ucítil kouř. Oba rukávy se mi vznítily a z šatů začaly šlehat plameny. Pustil jsem Sněžný sen na zem. Ten se zařinčením dopadl na chladnou podlahu a v jeho čepeli poskakoval odraz ohně, který mě celého pohlcoval. Rychle jsem ze sebe poshazoval hořící části oblečení a zůstaly mi jen kalhoty a boty. Záda jsem měl popálená a na rukou mi vyskakovaly puchýře. Za tohle někdo draze zaplatí. Zohnul sem se pro svůj meč, ale žádný jsem na zemi nenašel. Aby toho nebylo dost, ve dveřích stál velký černý pes s bílým flekem na čele a vrčel mým směrem. To byl problém. Tasil jsem alespoň dýku, když už mi nic jiného nezbývalo a vyskočil jsem na lavičku. Pes se ke mě rozběhl a pokusil se mě povalit. Chtěl jsem se vyhnout jeho útoku, ale sám jsem na lavičce moc dobře nestál a tak jsem se náhle ocitl na zemi. Pes mi chtěl prokousnout hrdlo. Stál na mě a zuřivě se mi sápal po krku. Sliny mi ušpinily celý obličej. Neměl jsem moc věcí na výběr a tak jsem udělal to, co by udělal asi každý. Bodl jsem psa dýkou do krku. Ten zuřivě zakňučel. Vytáhl jsem dýku z rány a zasadil psovi druhou ránu a pro jistotu i třetí, než se bestie svalila k zemi. S hlasitým vzdechnutím sem se postavil a utřel si z dýky krev o psí srst. V kostele bylo opět ticho, přerušované jen mým rychlým dechem. U levého ucha se mi opět ozval hlas, díky kterému mi naskočila husí kůže a zamrazilo mne v zádech. ,,Ty vrahu! Ty bezcitný vrahu! Nemáš trošku soucitu! Zemři ty zrůdo!“ Tentokrát v místnosti opravdu stál mrtvý kněz v roztrhané kněžské kutně s mým mečem v rukou. Jen pár sáhů ode mne. Vypadal v obličeji staře a unaveně, ale jinak celkem zachovale, jen šaty by potřebovaly pár záplat. Meč byl na něj očividně těžký, ale pořád měl proti mě výhodu, protože s dýkou jsem nebyl zrovna mistr. Co mi ale vždycky šlo, byl vrh flakónků. Věděl jsem, že jinou možnost stejně nemám, tak proč to nezkusit? Z opasku jsem v okamžiku uvolnil flakónek s průhledným obsahem a mrštil jsem jej po Beludiusovi. Ten se pokusil letící předmět rozseknout mečem, což se mu také povedlo, ale bohužel pro něj, ve flakónku byla svěcená voda a když se flakónek o čepel rozbil, obsah zlil kněze od hlavy až k patě. Ubohý duch neměl šanci takovou sprchu přežít a meč opět změnil majitele. Když si tak zpětně vzpomínám na to, s jakou nelibostí jsem si to zde prvně prohlížel, musím se usmát, protože sem zjistil, že se tady náramně spí. V noci mě nikdo nerušil a z lavice je příjemná postel. Když si člověk ještě zkrášlí noc ohýnkem ze zpovědní budky, je úplně ideální.