Myšlenky na tebe. Myšlenky na nás dva

Stojím u okna a pozoruji zimní přírodu. Jak vločky sněhu lehce dopadají na parapet. Padají jedna na druhou a tvoří tak malou závěj. Slunce se snaží osvítit šedé mraky. Ale jsou moc husté. Nepronikne jimi nic. Má mysl je plná otázek. Netýkají se vloček, mraků, ani slunce. Týkají se mě a tebe. Týkají se nás. Chci se vrátit do dob, kdy sem se cítila denně šťastná. Byla sem tak bezstarostná. Proč je to pryč? Je to ta vzdálenost co nás od sebe dělí? Je to strach že o tebe přídu? Je to snad kletba která mě zase odstřihla od krásy života? Ano. Je to pořád dokola. Vždycky všechno skončí když začnu milovat. Ta kletba na mě skočí a drží se mě jako klíště. Je to tak. Láska je pro mě tabu. Nesmím ji mít. Nesmím ji poznat a dál rozvíjet. Nikdo si neuvědomuje o co přichází když v lásku nevěří. Já ano. Věřím v ní každým vláknem své osobnosti. Občas se mi zdá, že v ní věřím tak moc, že mi nese jen smůlu. Chtěla bych to změnit. Ale jak? Není snad nikdo kdo by miloval bezcitnou bestii co vraždí všechny city kolem! Není nikoho kdo by mě vzal pod svá ochranná křídla. Není tu nikdo kdo by miloval zrovna mě. Vlastně už tu není vůbec nikdo. Stojím tu sama a hledám smysl mého bytí. Neumím ale hledat sama. Nevím kudy kam. Sem v pasti.

Už dlouhé hodiny mě trápí ty myšlenky na tebe. Myšlenky na nás dva. Je až neuvěřitelné co si mi dal a co ti já teď beru. Musím to skončit a věř že se mi nechce. Není ale jiné východisko. Časem bych pomalu vysála i tvojí touhu po životě. To nechci. Už se prostě nedokážu dívat na zkažené životy lidí okolo mě. Ničila sem už dost dlouho. Je na čase udělat tomu přítrž a skončit s tímhle nabouráváním se do tvé mysli. Tyhle řádky vypadají až příliš praštěně natož aby si jim věřil. Nemyslím že si to přečteš a bude to pokračovat. Uvažuji pořád dokola o tom samém. Už ale nemůžu dál. Nesmím ti ublížit. Nechci aby si byl nešťastný. A to by si opravdu byl po mém boku. Nejhorší je, že tě nikdy nepřestanu mít ráda. Si první člověk který mi opravdu pomohl. Vytáhl ze dna mého temného života. Chvíle které sem trávila v duchu s tebou byly ty nejkrásnější. Slova která si mi věnoval byla mi nejmilejšími do té doby, než sem přestala věřit. Věřit, že by to tentokrát mohlo být jiné. Že by se moje láska pro jednou otevřela i někomu jinému než mé mysli. Nikdy. NIKDY sem nikomu neřekla že ho miluju. A to je právě ten problém nevím jestli bych to dokázala říct tobě. Možná jednou, ale třeba to už bude pozdě. Co já vím. Prostě bych žila ve lži. A to opravdu nechci.

Doufám že mě pochopíš. Tohle jsou asi ta nejupřímnější slova, která sem kdy vypustila z pusy. Možná si řekneš že mi jen přeskočilo, ale není to tak. Přemýšlela sem opravdu dlouho. Nejsou to jen výmysly. Jsou to fakta. Bohužel sem se jim neubránila. Je pro mě moc důležité aby si tohle všechno věděl. Že si mi otevřel oči. Byl si pro mě vším. Vším krásným. Za všechno ti děkuju.


Tmavá oblaka konečně ustoupila a z modrého nebe svítí slunce. Jako by mi chtělo něco sdělit. Něco důležitého. Nechci ho ale poslouchat. Věřím že to všechno budou je výčitky a zloba. Jdu raději do druhého kouta místnosti. Mám tam křeslo. Na tom sedávám a přemýšlím o všem co mě napadne. Mou poslední myšlenkou si byl ty. Včera v noci. Chtěla sem se ti ozvat. Chtěla sem s tebou mluvit a ptát se. Ale už je to pryč. Teď sem si sem sedla znova. Cítím se prázdná a vysílená. Všechnu energii sem vložila sem. Do tohohle sdělení pro tebe. Jediného upřímného a naprosto pravdivého sdělení přímo od srdce. Nikdy sem se takhle nechovala. Nikdy sem to necítila. Aspoň vidíš co si se mnou udělal. Možná si ve mně probudil člověka. Milující a citlivou bytost. Netušila sem že bych mohla někdy poznat někoho jako si ty. A teď tu sedím v rohu místnosti a pláču. Asi sem si uvědomila že sem se sama v sobě opravdu spletla. Třeba sou všechny předchozí věty jen výmysly. Třeba sou jen výplody mé fantazie. Třeba bych to měla smazat a napsat něco jiného. Něco co ti udělá větší radost. Ale třeba taky ne! Chtěla bych ti pohlédnout do očí a říct jak moc pro mě znamenáš. Jak moc tě mám ráda. Ale asi bych to prostě nedokázala. Moje city sou jako kámen. Uzavřené všem které mám ráda. Bohužel bych tě asi dříve nebo později stejně ranila. Na to mám talent. To mi věř. Už nevím co psát. Třeba mě ještě něco napadne, ale nedoufám. Doufám jen v to že nepřijdu o všechno. O všechny. O tebe.



TO jsou mé myšlenky na tebe. Myšlenky na nás dva – jsou silnější než já.