Doopravdy

„Liss, půjčila bys mi mobil?“

Zvedla jsem hlavu od Petrova zpěvníku a obrátila se po hlase. Patřil Páje, instruktorce našeho zážitkově – vzdělávacího kurzu, studentce medicíny a naší kamarádce.

„Jasně.“

Vstala jsem z válendy a zamířila do společné ložnice, kde – někde v hromadě oblečení a papírů s poznámkami – odpočíval můj mobil. Zapnula jsem ho a vydala se přes chodbu zpátky k ostatním. Ve dveřích mi mobil zavibroval v ruce.

„Hele, esemeska, tak kdopak si na mě vzpomněl?“ zajásala jsem a zprávu otevřela.

Přečetla jsem si ji jednou. Podruhé. A znovu.

Netušila jsem, co dělat. Nedávalo to smysl.

„Ehm – Pájo?“ natáhla jsem k ní bezradně ruku s mobilem. Pája se podívala na displej, vzala mobil do ruky a nahlas četla: „Pomoc. Nemůžu se hnout. Noha. Jsem kus od Jizerky, 50 48 36.063 N, 15 16 50.473 E . Mobil brzy dojde, ale mám vysílačku, třetí kanál. Rychle! Z.“

Nikdo ji nevnímal. Zvýšila hlas. Napodruhé už poplašná zpráva vyvolala ten pravý efekt. Na Páju se dívalo sedm párů zděšených očí.

„Máte někdo GPSku? Jak byly ty souřadnice?“ zeptal se Marek, odhodil rozečtenou knížku a vyrazil ke dveřím. My ostatní jsme se vrhli za ním.

Pája nás zadržela pohybem ruky a řekla nám několik slov. Kývli jsme na souhlas. „Tak běžte, vybídla nás. A my jsme běželi.

V ložnici každý popadl batoh a hystericky do něj házel vše, co mu přišlo pod ruku. „Vodu, pitnou vodu vemte!“ volal někdo. „Šátky, jakýkoliv!“ zněl soprán některé z holek. „Ta vysílačka, co přinesla Pája, kde je?“ sháněl se Marek. Nikdo se v tom zmatku neorientoval. Ale nebyl čas si sednout a pokecat. Tam někde v horách je Z. a čeká na nás!

Vyrazili jsme ze základny. Marek a Petr, dva nejstarší kluci, se mimovolně ujali vedení a za chůze, skoro běhu, se snažili zorientovat mapu. Já, v těsném závěsu za nimi, jsem zkoumala vysílačku, kus za mnou třetí z kluků, Roman, zadával souřadnice do půjčené GPSky. Záchrannou výpravu uzavírala trojice holek, Ještěrka, Lucka a Kamínek. Dolétaly ke mně útržky jejich rozhovoru. Opakovaly si první pomoc.

Dohonil mě Roman. Displej GPSky v jeho ruce slabě svítil a já v jeho světle viděla, že Roman má strach. „Je to k ničemu,“ vydechl. „Jsou tu všude stromy, nemůže komunikovat s družicema. Co vysílačka?“ „Nic,“ odpověděla jsem.

„Nahoře to zkus znovu,“ Roman hodil hlavou kamsi k vrcholu kopce, do kterého jsme se plazili. „Jo,“ sykla jsem úsporně. Už mi docházel dech.

Na vrcholu kopce jsem málem vrazila do Petra. S Markem se skláněli nad mapou, odhadovali, kde asi může Z. být, a kudy se tam nejrychleji dostaneme. Opřela jsem si ruce o kolena a zhluboka jsem oddechovala. Když jsem popadla dech, odepnula jsem od pasu vysílačku.

„Haló, výzva, všeobecná výzva, slyší mě někdo na kanále tři?“ zopakovala jsem už asi posté obehranou větu. Zatím jsem nedostala odpověď. Ani teď ne. Zklamaně jsem zaklesla přezku vysílačky zpátky za pásek. „Nic?“ zeptala se celkem zbytečně Ještěrka a nabídla mi lahev s vodou. Vděčně jsem se napila.

Lucka a Kamínek se připojily ke skupince debatující nad mapou. Mě to nijak nelákalo. Mapa pro mě byla spleť čar, které jsem dokázala rozluštit jen s maximálním soustředěním. Což mi teď rozhodně nehrozilo.

„Je to někde tady,“ ozval se Roman, natáhl ruku přes Kamínkovo rameno a prstem nakreslil na mapě kolečko. „A my jsme tady,“ dodal Petr a ukázal jinam. Ne moc daleko – a přece hrozně moc. Chudák Z.

Ozvala se Lucka. „Když půjdeme tudy a najdem tu odbočku na žlutou-“ „Na to se nemůžem spolehnout, to je úzká stezka, a je tma, můžeme ji přehlídnout,“ namítl Petr. „Je nás sedm, to je sedm baterek,“ zastala se kamarádky Kamínek, „to přece nepřeh-“

Všichni ztichli a prudce se ke mně otočili. Z vysílačky u mého pasu se ozvalo praskání.

Bleskurychle jsem po ní hmátla.

„Haló, slyší mě někdo?“ vyhrkla jsem s vysílačkou u pusy. Roztřesně jsem pustila tlačítko a čekala. Všichni jsme čekali.

Vysílačka opět nesrozumitelně zapraskala. Ale evidentně to byla odpověď.

Zoufale jsem se podívala po ostatních. „Musíme blíž. Kudy?“ Kroužek kolem mapy si vyměnil několik rychlých pohledů. „Doprava,“ zavelel Marek. Mlčky jsme se rozběhli cestou vpravo.

„Baterky,“ volal Petr zezadu. „A hledejte odbočku doleva!“ Několik paprsků světla, které doteď olizovaly cestu, se obrátily do hustého lesa. Klusali jsme z mírného kopce. „Auu, šutr!“ zařvala Lucka a namodralé světlo její baterky se zběsile zazmítalo. „Jsi v pohodě?“ Kamínkův kužel světla se obrátil a chudáka Lucku musel úplně oslnit. V Lucčině „Jo“ bylo slyšet potlačované slzy. „Dobrý?“ zeptala jsem se, když jsem k ní doběhla já. Místo odpovědi mě pevně chňapla za ruku a rozběhla se. „Odbočka!“ zaslechly jsme zepředu Marka. Prudce jsme zatočily na lesní stezku.

Přes kořeny a kameny jsme klusali asi tak kilometr. Naše cestička vyústila mezi křovím na křižovatku s cyklostezkou. „Tudy,“ ukázal Roman, v ruce znovu rozsvícenou GPSku. Zároveň zaznělo Petrovo rezolutní „Po červený!“. Oba kluci se po sobě ohlédli. Romanovo „Tudy“ a Petrova „červená“ se lišily o devadesát stupňů.

„Tak kudy?“ zeptala se Lucka. Zmatené pohledy se upřely na Marka. Marek, nezvolený a uznaný vůdce, se na chvíli zamyslel. „GPSka,“ řekl pak.

Došlo mi, že už musíme být blízko, a hmátla jsem po vysílačce. „Haló, výzva, všeobecná výzva, slyší mě někdo na kanále tři?“ Snažila jsem se vyslovovat co nejjasněji a modlila jsem se, abych konečně dostala odpověď.

Tentokrát doopravdy přišla. Vysílačka hrozivě zapraskala a pak se z ní ozvalo jasné a zoufalé „Pomoc!“

Rozběhli jsme se za digitální střelkou GPSky. „900 metrů,“ vyrazil ze sebe Roman. Marek mi za běhu sebral vysílačku a snažil se znovu navázat spojení. „Klíčuj,“ křičel do vysílačky, „zaklíčuj, mluv a znovu klíčuj!“ Chtěla jsem Markovi říct, že tomu nikdo kromě něj stejně nebude rozumět, ale nemohla jsem popadnout dech. „Pospěšte si,“ zakňoural hlas z vysílačky. Ještě jsme zrychlili. Po několika desítkách metrů na nás Roman zakřičel znovu. „1400 metrů. Stůjte, jdeme špatně.“ Neztráceli jsme čas nadáváním. Vyrazili jsme zpátky a doleva po Petrově červené.

Podmáčenou stezkou jsme letěli nejvyšší možnou rychlostí. Pod světly baterek se míhaly louže, kameny, mokré klády. Co chvíli někdo uklouzl nebo nabral plnou botu vody, ale už jsme to nebrali na vědomí.

Marek nesrozumitelně vykřikl a paprsek z jeho baterky dopadl na schoulenou postavu u cesty.

Odhodil baterku na trávu vedle sebe a popadl toho kluka za ramena. „Co se ti stalo?“ zeptal se ho. Klekla jsem si ke klukovi z druhé strany a stiskla mu ruku. „Slyšíš mě?“ Kluk na mě upřel skelný pohled. Kamínek zalapala po dechu a posvítila mu na čelo. Z rány na spánku stékal pramínek krve.

„Mám obvaz.“ Lucka shodila batoh ze zad a začala se v něm přehrabovat. „Jen gázu, nevíš, co přijde dál,“ namítl Petr. „On tu vysílačku nemá, někde je tu ještě někdo. Někdo u něj zůstaňte a my jdeme dál.“

Nikomu se jít dál moc nechtělo. Kdoví, co tam ještě najdem. Zvedla jsem se z mokré trávy a vyrazila do tmy za Petrem. Matně jsem vnímala, že za mnou běží ještě někdo, jeden nebo dva lidi.

Petr se zarazil. Ze tmy před ním se ozvaly hysterické výkřiky.

V dalším okamžiku ze tmy vyběhla rozevlátá dívka a vrhla se Petrovi kolem krku.

„Kde je Kuba, co jste mu udělali? Co jste mu udělali?!“

Popadla jsem hysterku zezadu za ramena, odtáhla ji od Petra a pevně chytila kolem pasu. I tak se mi málem vytrhla. „Kde je Kuba, kde je? Co jste mu udělali?“ vřískala pořád dokola. Petr jí položil ruce na ramena.

„Kuba je v pořádku, neboj se. Postaráme se o něj i o tebe. Máš tu vysílačku?“

Hysterka prudce zavrtěla hlavou. „Já ne, to Lenka. Lenka...tam....ona tam umře!“ zaječela a opět se mi pokusila vyškubnout. Petr si povdechl. „Liss, udržíš ji? Poslechni, ty, zaveď nás k Lence, pomůžeme jí. Ano? Ano?“ Hysterka na něj chvilku zírala. „Tak jo,“ hlesla. „Tam.“

Vedla nás po cestě dál do lesa. Já a Petr jsme ji co nejpevněji drželi kolem ramen a Kamínek nám přes její hlavu svítila na cestu. Ušli jsme skoro kilometr, než se před námi objevila místí rozvodna a u její zdi-

„Leni-i-ííí!“

S Petrem jsme ji jen taktak udrželi. Znovu jsem ji popadla okolo pasu. „Nekřič na ni, buď zticha, my jí pomůžeme,“ funěla jsem jí přes rameno. Petr a Kamínek se skláněli nad Lenkou, která si držela zraněnou nohu a tlumeně naříkala. Pak se z nářku stal jekot. „Oni jí ubližujou!“ vřískla hysterka. Pověsila jsem se na ni celou vahou. „Co jí je?“ houkla jsem směrem k Petrovi.

„Otevřená zlomenina. Kami, umíš to ošetřit?“ ptal se bezradně.

„Věneček z šátku, převázat obvazem,“ volala jsem na Petra. „Slyšíš?“ Hysterka do mě začala bušit pěstmi. „Oni jí zabijou, oni to neumí, oni nic neumí!“ Pak se mi vrhla kolem krku a začala brečet.

V kapse mi zazvonil mobil. Lehce jsem s hysterkou zatřásla. „Musím se domluvit s ostatníma, jak vám pomůžeme, ano? Tak buď potichu, prosím. Ano?“ Hysterka jen tiše kývla. Jednou rukou jsem jí pevně sevřela zápěstí a druhou vylovila mobil. „Marku, máme hysterku a otevřenou zlomeninu. Co záchranka?“

„Zavolám. Nikdo další už tam není?“ Spustila jsem ruku s mobilem k pasu a oslovila hysterku. „Byli jste jenom tři? Ty, Kuba a Lenka? Nebo ještě někdo další?“

„Jenom – jenom my tři,“ vzlykla hysterka a zatřásla se mnou. „Proč nic neděláš, proč jim nepomáháš? Oni ji zabijou!“

„Jen oni. Domluv se se záchrankou a pak brnkni, co dál,“ křikla jsem do mobilu, popadla hysterku a táhla ji zpátky po cestě. To bylo jediné, co jsem si o hysterii pamatovala – dostat je z dohledu a vrazit pár facek. Prý že když nevidí krev, uklidní se. Ale to jsem se přepočítala.

„Kubo! Kubo! Kde je Kuba?“ vyjekla a začala sebou znovu škubat. Rezignovala jsem. „Pojď, půjdeme za ním...“

Podruhé jsem klopýtala lesní stezkou. Tentokrát mi visela kolem ramen šedesátikilová holka. Čím dál tím líp...

„Kubo!“ vykřikla. Dřív než já zahlédla na okraji cesty sedět svého kamaráda a zbytek naší skupiny. Vytrhla se mi a rozběhla se k nim. Naštěstí Marek, s chladnou hlavou a rychlými reakcemi, ji stihl chytit, než mohla Kubovi ublížit. „Je v pohodě, je v pořádku, klid, klid...“ opakoval pořád dokola a snažil se uhýbat ranám, které mu hysterka uštědřovala. Když se mu pak pověsila kolem krku a začala vzlykat, kývl na mě. „Mluvil jsem se záchrankou. Musíme je dostat na asfaltku, asi dva kiláky dál tudy,“ naznačil směr k rozvodně, kde jsem nechala Kamínka a Petra ošetřovat zlomeninu. „Kdo tam je? Petr a Kami? Máš na ně číslo? Aby věděli, kde jsme a že za nima přijdeme.“

Znovu jsem zalovila v kapse a prolistovala svůj telefonní seznam. „Kami nemám určitě, ale Petrovi jsem na jaře psala...“ mumlala jsem si spíš pro sebe. Když na displeji zasvítilo Petrovo jméno, oddechla jsem si.

„Petře, musíme je dostat na asfaltku, jdeme za vámi, za deset minut tam jsme,“ vychrlila jsem ze sebe co nejrychleji a dovolila si kacířskou myšlenku na rychle ubývající kredit. Petr možná taky; řekl jen „dobře“ a zavěsil. Vrátila jsem mobil do kapsy a ohlédla se po ostatních. „Jdem.“

Marek a já jsme mezi sebou vedli hysterku, Ještěrka s Romanem podpírali úplně vyčerpaného Kubu a Lucka zepředu komentovala cestu. Potřetí jsem tuhle cestu prošla bez úhony jen díky její navigaci.

Jak jsme zahlédli světlo Kamínkovy baterky – její diodovka je nezaměnitelná – šlo to už rychle. Marek řekl několik vět Petrovi, půjčil si můj šátek, smotal z něj věneček, oba kluci se ho chytili a vytvořili ze svých rukou sedačku pro Lenku. Roman jí přidržoval zlomenou nohu a my čtyři holky jsme se podělili o dva ostatní zraněné – já a Lucka jsme vedly hysterku a Kamínek s Ještěrkou Kubu.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se konverzačním tónem Lucka, když začínalo být ticho, rušené jen našimi kroky, moc tíživé. „Já jsem Lucka.“

„Mo – Monika,“ odpověděla váhavě hysterka.

„A co jste tu dělali?“ snažila se Lucka dál. Ale hysterka Monika už jí neodpověděla. Po kamenité, ale rovné cestě jsme šli dál mlčky.

Ani nevím, jak dlouho jsme šli, než jsme se dostali na asfaltku. Vlastně jsem vůbec neměla tušení, jak dlouhá doba už uplynula od našeho odchodu ze základny. Měla jsem důležitější věci na uvažování.

Stále ještě za pochmurného mlčení rozhodila Lucka s Ještěrkou na zemi celtu a zranění se na ni posadili. My, zachránci, jsme kolem nich stáli v půlkruhu a vyhlíželi světla auta.

Naštěstí už jsme si svoji dávku smůly vyčerpali. Po chvíli se v zatáčce objevily reflektory auta.

„Vypadá jak pohřebák,“ snažil se vtipkovat některý z kluků na účet kříže, namalovaného na zadním skle kombíku, zatímco jsme se snažili co nejšetrněji naložit zlomeninu Lenku. Kubovi pomohla do auta Monika, sama nastoupila a na rozloučenou nám vesele zamávala.

My jsme zůstali stát v půlkruhu a sledovali jsme odjíždějící auto. Dívali jsme se do zatáčky ještě dlouho potom, co nám zadní světla zmizela z dohledu. Nikdo nepromluvil. A mysleli jsme všichni na to samé. Na to, co nám před odchodem řekla Pája.

„Je to simulace. Ale chovejte se, jako by to bylo doopravdy.“

Tohle byla simulace. Jen hra.

A my jsme se tiše modlili, abychom to nikdy nemuseli zažít doopravdy.

Ale jestli se to stane – budeme připravení.

Na asfalt dopadlo několik kapek deště. Marek si povzdechl. „My se asi vracíme pěšky...“

Vydali jsme se zpátky na základnu.

A začalo pršet.